Jsem tužka, obyčejná dřevěná tužka, jakou znají všichni lidé, děti i dospělí, kteří umějí číst a psát.[1] Psaní je jak mým povoláním, tak mým koníčkem; je mi zkrátka vším. Možná se ptáte, proč jsem se rozhodla sepsat svůj rodokmen. Především proto, že můj příběh je zajímavý. A také proto, že představuji tajemství – jsem větším tajemstvím než je strom, západ slunce, nebo dokonce svítání. Lidé mě často bohužel považují za samozřejmou věc, jako bych snad byla podružnou nahodilostí bez jakékoliv historie. V jejich pohrdlivých očích jsem degradována na úroveň všední každodennosti. Jde o ukázku hlubokého omylu, ve kterém nemůže lidstvo setrvávat dlouho, aniž by tím na sebe přivolalo pohromu. Neboť jak správně konstatoval moudrý G. K. Chesterton, „svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu“.[2] Já, tužka, Vám možná na první pohled připadám jednoduchá, ale ve skutečnosti si zasluhuji Váš obdiv a úctu. Toto své tvrzení hodlám za chvilku doložit. Kdybyste mne dokázali pochopit – ne, to je pro smrtelníka asi příliš obtížné – kdybyste si dokázali uvědomit zázračnost, kterou symbolizuji, mohli byste pomoci zachránit svobodu, kterou si lidstvo nechává tak nešťastně proklouznout mezi prsty. Mohu Vám dát zásadní lekci. Mohu Vám ji dát lépe než automobil, letadlo … Pokračování textu Já, tužka