Vaše Veličenstvo, Vaše královské Výsosti, dámy a pánové,
v momentě, kdy již byla zřízena Nobelova cena za ekonomickou vědu, může být člověk jen hluboce vděčný za to, že byl vybrán jako jeden z jejích spoludržitelů, a ekonomové mají jistě pádný důvod být švédské Riksbank vděčni za to, že považuje předmět jejich výzkumu za hodný této výsostné pocty.
Musím se však přiznat, že kdybych byl sám dotázán, zda zřídit Nobelovu cenu za ekonomii, byl bych rozhodně proti.
Jeden z důvodů spočívá v tom, že se obávám, že by taková cena – což podle mého soudu platí i o činnosti některých velkých vědeckých nadací – měla tendenci zvýrazňovat výkyvy ve „vědecké módě“.
Tuto moji obavu ale výběrová komise brilantně vyvrátila tím, že cenu udělila někomu, jehož názory jsou právě tak málo módní jako ty moje.
Ani druhý zdroj mých obav mě nicméně zatím příliš neuklidňuje.
Jde o to, že Nobelova cena uděluje jednotlivci autoritu, kterou by v oblasti ekonomie neměl žádný jedinec disponovat.
V přírodních vědách to nehraje zas takovou roli. Zde má jednotlivec vliv především na své kolegy odborníky a ti ho brzy zkorigují, překročí-li hranice své kompetence.
Vliv ekonoma, na kterém záleží především, je však ten na laiky: politiky, novináře, úředníky a veřejnost obecně.
Není žádného důvodu, proč by člověk, jenž výrazně přispěl k rozvoji ekonomické vědy, měl být vševědoucí ve všech společenských problémech, jak se o něm zpravidla vyjadřují novináři, až se o tom nakonec sám ekonom nechá přesvědčit.
Člověk je dokonce veden k tomu, aby cítil jako veřejnou odpovědnost vyjadřovat se i k problémům, kterým se nijak zvlášť nevěnoval.
Nejsem si jist, zda je žádoucí posílit vliv několika málo konkrétních ekonomů takovýmto slavnostním a na první pohled působivým oceněním úspěchů, třeba již z dávné minulosti.
Proto se téměř přikláním k návrhu, abyste od laureátů vyžadovali složení slibu pokory, jakési Hippokratovy přísahy, že ve svých veřejných prohlášeních nikdy nepřekročí hranice své kompetence.
Anebo byste měli při udělování ocenění příjemci alespoň připomenout moudrou radu jednoho z velikánů našeho oboru, Alfreda Marshalla, který napsal:
„Studenti společenských věd se musejí obávat uznání veřejnosti; zlé je pro ně, když o nich všichni lidé mluví dobře.“
Hayekův projev na nobelovském banketu 10. prosince 1974. Z anglického originálu přeložil Štěpán Drábek.
