Svoboda řídit se při svém jednání vlastními cíli a záměry je zcela nepostradatelnou hodnotou v každé dosud rozvinuté civilizaci. Jedná se však o hodnotu velmi zranitelnou, jejíž všeobecný význam bývá nezřídka zpochybňován. Kdykoli se totiž spor mezi svobodou a donucením začne chápat jako otázka účelnosti, svoboda musí ustoupit. Sledování účelnosti namísto následování obecných zásad, jimiž se jedinci ve společnosti při svém počínání často jen nevědomky řídí, však svobodu a s ní i celou civilizaci nutně ubíjí. Zastánci svobody tudíž ve své argumentaci často musejí být dogmatičtí a pojímat individuální svobodu nikoli jako prostředek k dosažení jiných ctnostných cílů, nýbrž jako konečný cíl sám o sobě.
Je příznačné, že ačkoli by se jen málokdo opovážil říci, že svoboda není hodnotou, jejíž zachování je pro společnost jakkoli podstatné, sotvakdy se stává, že by mezi těmito lidmi panovala podobně jednotná shoda na tom, co se svobodou ve skutečnosti rozumí. Takřka všichni se tedy hlásí ke svobodě, ale při užívání tohoto výrazu jím nemíní totéž. Charles Louis Montesquieu trefně praví: „Nenajdeme slova, které by mělo rozmanitější význam a jež by na lidskou mysl působilo pestřejším dojmem než slovo svoboda.“
Situaci navíc znesnadňuje to, že ani mezi předními mysliteli zabývajícími se společností nenalézáme jednoznačnou shodu ohledně významu slova svoboda. Stojí za zmínku, že zatímco liberální filozofové jako David Hume, Immanuel Kant, John Locke či Adam Ferguson byli toho názoru, že svoboda a zákon jsou vzájemně podmíněny existencí toho druhého, pro mnohé francouzské myslitele, moderní právní pozitivisty a třeba Thomase Hobbese či Jeremyho Benthama je zákon překážkou plnému uskutečnění svobody, a dokonce se údajně se svobodou nutně vylučuje. Polský filozof Kazimierz Ajdukiewicz ukazuje, že obdobně se tomu má s termínem filozofie, jemuž taktéž nikdy nebyl určen význam dostatečně jednoznačný a takový, na kterém by se v daném období usnesla většina lidí.
Nejednoznačnost termínu svoboda však nepředstavuje pouze ryze sémantické či jaksi abstraktní problémy. Jak to jasně demonstroval již George Orwell, význam tohoto slova bývá v totalitních režimech jednou z prvních obětí státní propagandy. F. A. Hayek ve své Cestě do otroctví píše: „Málokterý rys totalitních režimů je pro povrchního pozorovatele natolik matoucí a zároveň tak charakteristický pro celé intelektuální klima jako naprosté překroucení jazyka, změna významu slov, jimiž se vyjadřují ideály nových režimů.“ Zdůrazňuje přitom, že v tomto ohledu nepochybně nejvíce trpí právě svoboda. A to proto, že kdekoli byla svoboda rozvrácena a zničena, stalo se tak zpravidla ve jména nějaké nové „svobody“, která byla režimem lidu slibována. Zde výrok Konfucia o tom, že ztratí-li slova svůj význam, ztratí lidé svoji svobodu, vskutku platí doslovně (ačkoli lze argumentovat, že tato implikace může být současně vedena i z druhé strany, totiž že úpadku jazyka může předcházet potlačení svobody).
Meze svobody
V této práci budeme vycházet z negativního pojetí svobody, které ji definuje jako rámec vymezený hranicemi, u nichž nemožnost jejich překročení zajišťuje, že šíře této sféry je stejná pro všechny jednotlivce. Snad nejjasněji to vyjádřil Adam Ferguson, když napsal: „Svoboda není vynětím ze všech omezení, nýbrž spíše nejúčinnější aplikací každého spravedlivého omezení na všechny členy svobodné společnosti.“ Co nejvyšší úroveň svobody pro všechny členy společnosti lze zajistit pouze jednotným omezením svobody všech, a to prostřednictvím následování takových obecných zásad (slovy Hayeka, „abstraktních pravidel“), jež zabraňují tomu, aby něčí sféra svobody byla narušována kýmkoli jiným skrze jakoukoli formu nátlaku či násilí. Plná volnost v jednání není na úrovni celé společnosti možnou, protože by jednotlivé záměry různých jedinců byly v takovém vzájemném rozporu, který by nevyhnutelně neustále vytvářel neřešitelné spory, sváry a kolize znemožňující i tu nejmenší míru soudružnosti společnosti a hladkou koordinaci individuálních plánů uskutečňovaných v jejím rámci.
Spočívá-li svoboda v možnosti sledovat své vlastní cíle, pak platí, že může být všem zajištěna pouze tak, že se vytyčí jasné hranice vymezující shodně rozsáhlé pole volné působnosti pro všechny jednotlivce. Tyto hranice musejí nabývat formu zákazů znemožňujících užívat pro naplňování svých potřeb a přání takových prostředků, jejichž uplatňování není v souladu se zachováním toho, co Adam Smith označil „velkou společností“ a Hayek obdobně pojmenoval „rozšířeným řádem lidské spolupráce“, neboť jsou tím poškozováni ostatní členové takové společnosti, když jsou vlivem svévolného jednání ostatních mařeny jejich legitimní individuální plány. Kde však abstraktní pravidla sloužící zachování takového řádu člověku nic nezakazují, je mu všude ponechána svoboda řídit se svojí vlastní vůlí.
Těmito hranicemi máme na mysli především vlastnická práva opravňující pouze některé jedince nakládat s určitými statky. Jak si jasně uvědomovali již například John Locke či Lord Acton, jedná se o instituci, jejíž přítomnosti vděčí za svůj rozvoj každá známá civilizace. Hayek píše: „Vlastnictví slouží stejně tak zájmům těch, kteří momentálně žádný majetek nevlastní, jako těm, kteří jej vlastní, neboť rozvoj celého řádu jednání, na němž moderní civilizace závisí, byl umožněn pouze díky instituci vlastnictví.“ V jiné kapitole svého díla Právo, zákonodárství a svoboda pak Hayek trefně tvrdí, že „právo, svoboda a vlastnictví jsou neoddělitelnou trojicí“. Za předpokladu, že vláda je jediným subjektem, který je schopen efektivně vymáhat vlastnická práva, lze říci, že každý je svobodný právě potud, pokud je vláda, jejímž rozhodnutím je podřízen, dost mocná na to, aby byla schopna jej chránit, a zároveň právě do té míry, do jaké je zajištěno dostatečné omezení její moci, tak aby nebyla zneužívána pro účely, které mohou mít přesně opačný účinek – tedy občany spíše utlačovat než jejich svobodu amplifikovat.
Svoboda a očekávání
Charakteristickou vlastností svobody, kterou tolik opěvují její příznivci, ale jež je současně snad nejvíce haněna těmi, kdo její blahodárné účinky – ať už přiznaně, či skrytě – popírají nebo je nejsou s to ocenit, je fakt, že takový stav vytváří nesčetné příležitosti, jež jsou schopny takových variací, které nejsou pro žádnou mysl představitelné. Zatímco si jedni cení takové adaptace na neznámé okolnosti, která dokáže pracovat s rozptýlenými informacemi, jež v souhrnu nemohou být známé žádné jedné entitě, jiní tento atribut, který umožňuje jedině spontánní řád svobodné společnosti, považují za nanejvýš nepříznivý, neboť nepředvídatelnost důsledků vlastního jednání, jež se pojí se svobodou ostatních, způsobuje, že se mnohé jejich plány založené na očekáváních, která byla zmařena vlivem změny vnějších okolností, setkají s neúspěchem.
Představa, že lze zajistit, aby byly eliminovány všechny škody pramenící z důsledků neočekávaných dopadů jednání ostatních na schopnost jiných následovat své záměry, je ovšem pouze iluzorní. Takového stavu by bylo možné dosáhnout výlučně tak, že by byli všichni jedinci zbaveni jakékoli možnosti jednání, jelikož každé jednání nutně plodí i takové následky, s nimiž někdo jiný dopředu nepočítal. Proces přizpůsobování se nahodilým změnám ve světle nově nabytých znalostí však paradoxně umožňuje dosažení vyššího stupně předvídatelnosti celkových výsledků společenského řádu, než kdyby bylo od všech vyžadováno pokračovat jenom v takových jednáních, která jsou v souladu s dříve vytvořenými očekáváními ostatních (což je samo o sobě nemožné, neboť konkrétní očekávání různých jednotlivců ohledně jednání jiných mohou být ve vzájemně nesmiřitelném konfliktu). A to proto, že i kdybychom připustili, že je možné, aby jednání jedněch byla pro druhé předvídatelná, skutečným následkem by byla pouze parciální předvídatelnost několika konkrétních jednání, ale zato horší předvídatelnost celkových výsledků fungování takového uspořádání jako celku. Je to totiž právě schopnost využívat maxima svých znalostí pro následování vlastních záměrů, která dává spontánně vzniknout plynulé koordinaci jednotlivých plánů příslušných aktérů. Bez ní nastává nikoli takový stav světa, jenž by oplýval plnou jistotou, nýbrž naopak chaos a vážné dysfunkce společenského systému vznikající v důsledku slabé schopnosti takového uspořádání reagovat na náhlé změny, jež nemohou být nikdy dostatečně potlačeny a jejichž důsledky mohou být leda zmírněny správnou adaptací jednotlivých aktérů, jež je ale dále podmíněna schopností společenského řádu v co nejkratším čase získat co nejvíce relevantních informací pro to, aby jedinci ve svých rozhodnutích mohli takové změny, které jim nemusejí být bezprostředně známy, co nejlépe reflektovat.
Ústřední tezí Hayeka, jež se v různých souvislostech a rozličných formulacích vyskytuje napříč většinou jeho děl, je, že jedině decentralizovaný systém dokáže zajistit efektivní využití znalostí ve společnosti. V malých tlupách či skupinách primitivní společnosti může probíhat spolupráce mezi divochy i tehdy, jsou-li všem známy naprosto tytéž okolnosti. Charakteristickým rysem vyspělých civilizací je však to, že díky dělbě znalostí mezi lidmi dokáže zajistit využívání daleko většího celkového objemu znalostí, než jakým může v danou chvíli kdokoli disponovat. Odtud dle Hayeka pochází většina výhod civilizace, jež spočívají v tom, že má každý člen společnosti prospěch i z takových znalostí, které nevlastní. Je to právě spontánní, nikým přímo zamýšlená ani řízená koordinace prostřednictvím následování abstraktních pravidel, která umožňuje, aby se k jednajícím subjektům dostaly právě ty informace, jež je třeba znát, aby mohla být jejich rozhodnutí účinně přizpůsobena rozhodnutím ostatních. Prospěch vyplývající ze schopnosti ve svém jednání zohledňovat i ty okolnosti, jež – ač jsou bezprostředně známy pouze jiným – mají zásadní dopad i na úspěch jednání těch lidí, jimž známy nejsou, v konečném důsledku vede k tomu, že je každý jedinec schopen uspokojovat nesrovnatelně větší množství svých preferencí. Lze říci, že zatímco se ekonomie už od svého počátečního vývoje iniciovaného díly Adama Smitha zaměřovala na prospěšné účinky dělby práce, zdá se, že to byl teprve Hayek, kdo do tohoto oboru vnesl neméně důležitý element v podobě zkoumání výhod dělby znalostí ve společnosti.
Zachování svobody musí být cílem samo o sobě
Snad nikdo nevyjádřil tezi, společnou všem kolektivistickým ideologiím, proti níž se kvůli její fundamentální nesmiřitelnosti se svobodou budeme muset dále vymezit, výstižněji než Nietzscheho Zarathustra, když pravil: „Tisíc bylo dosud cílů, neb tisíc bylo národů. Jen pouto těch tisíce šíjí schází ještě, schází jediný cíl. Lidstvo ještě nemá cíle. A rcete mi přece, bratří moji: schází-li posud lidstvu cíl, zda neschází také – lidstvo samo ještě?“ Tato formulace poukazuje na to, že ve společnosti, kde při svém jednání sleduje každý člověk vlastní hierarchii cílů, nejsou rozhodnutí jejích členů podřízena jakési jednotně stanovené stupnici hodnot na úrovni dané společnosti jako celku. To je jistě pravda, ostatně, jak psal Hayek, „individuální svobodu nelze smířit s nadřazeností jediného účelu, jemuž musí být společnost plně a soustavně podřízena.“ Absence cílů, k nimž by lidstvo koherentně směřovalo, však dle Zarathustry znamená, že dané společenství zcela postrádá smysl.
Pravdou je nicméně to, že rozvinutí civilizace předcházela nikoli autoritativní deklarace unifikovaných cílů, nýbrž aplikace takových pravidel chování, která jedincům umožňují sledovat vlastní záměry tak, aby tím nebyli poškozování jiní členové příslušné společnosti tím, že by byla mařena jejich očekávání, jež byla legitimně vyvozena ze správného pochopení fungování takových pravidel. Pro každého jedince se stává důležitým tato pravidla dodržovat, protože dosahování účelů kterékoli osoby bude v konečném důsledku záviset právě na tom, že všichni členové společnosti jednají v souladu s nimi. Nejenže konkrétní cíle různých osob mohou být různé, ale pro takovou společnost není dokonce nezbytně zapotřebí ani to, aby tito jedinci znali příslušná pravidla v tom smyslu, že by byli schopni výslovně popsat, co přesně znamenají a jaký je jejich specifický smysl. Nezbytná je pouze znalost toho, jak jednat takovým způsobem, který daná pravidla dodržuje.
Tato pravidla však byla původně uplatněna nikoli proto, že by se předem vědělo, kterým účelům budou sloužit a čeho jedinci díky nim mohou dosáhnout, nýbrž proto, že skupiny, jež právě tato pravidla dodržovaly, měly tendenci převládat nad těmi skupinami, které byly založeny na jiných zvycích a zásadách, čímž k sobě přitahovaly další jedince z těchto slabších skupin a přiměly je začlenit se do společenství řídícího se účinnějšími pravidly. Členové této skupiny však obvykle ani nevědí, kterým konkrétním vlastnostem těchto pravidel skutečně vděčí za svůj úspěch oproti jiným seskupením, a proto ani nemusejí být schopni tyto rysy dále kultivovat, aby zajistili ještě větší rozšíření takového společenství. Tato pravidla se rozvinula procesem přirozené selekce, kdy se skupiny obracely k takovým způsobům chování, jež umožnily jejich rozmach v největší míře.
Jelikož ten druh řádu, o němž jsme hovořili výše, vznikl spontánně a nebyl vědomě vytvořen žádnou myslí, nelze tvrdit, že by sloužil nějakému účelu v tom smyslu, v jakém o tomto výrazu uvažujeme v souvislosti s individuálním jednáním. Jak argumentuje Hayek, lze nanejvýš říci, že takový řád tkví v „účelně zaměřeném jednání jeho prvků, přičemž ‚účel‘ zde samozřejmě neznamená nic jiného než to, že jejich jednání směřuje k zajištění toho, aby byl tento řád zachován nebo obnoven“. Smyslem takového společenského řádu tedy není sloužit konkrétním, někým nadekretovaným účelům, nýbrž naopak zajistit, aby jedincům bylo umožněno řídit se vlastními záměry, aniž by tím docházelo k poškozování ostatních. To, že takový řád slouží dopředu neznámým účelům, je nikoli zdrojem jeho zkázy, ale naopak jeho velkou výsadou, protože je to právě tato vlastnost, jež umožňuje, aby se rozvinul a rozšířil takovou rychlostí, kterou nenabízí žádný jiný společenský systém.
Proč touha po účelnosti vede k revoltě proti svobodnému řádu
Skrytou nedůvěru či odpor vůči svobodě lze spatřovat v touze, často rozšířené mezi různými technickými experty, po co nejpřímočařejší cestě k dosažení některých vybraných cílů. Zklamání z toho, že se v tom oboru, ve kterém se příslušný odborník specializuje, neuskutečňuje či nedokončuje to, co by z jeho pohledu bylo žádoucí pro celou společnost, jej může vést k revoltě proti řádu, v němž, pro něj tak důležité, technické ideály nejsou upřednostňovány před jinými cíli. Každý takový technický ideál by vskutku mohl být realizovatelný v poměrně krátké době za předpokladu, že by se jeho dosažení stalo ústředním posláním lidstva. Svobodná společnost se však vyznačuje volností ve volbě cílů a absencí hierarchie účelů, které by měli její členově přednostně plnit.
Specialista má tendenci vidět svět pouze svým zúženým obzorem, který mu umožňuje zřít toliko to, co on sám vzhledem ke svému zaměření staví do popředí. To jej ale poté vede k tomu, že až příliš nadhodnocuje význam svých vlastních cílů, opírajících se o jím vysněné technické ideály, a současně k tomu, že bagatelizuje mínění ostatních a nerespektuje pluralitu různých pohledů na svět. Zdá se, že fakt, že by uskutečňování odborníkových záměrů v té míře, jakou považuje za optimální, a kterou si proto on sám přeje, bylo možné jedině na úkor maření obdobně legitimních cílů ostatních členů společnosti, jej nijak netrápí, protože takové účely považuje za inferiorní. Jak v souvislosti s touto zrádnou vlastností specializace trefně píše Hayek: „To, že tyto věci nelze udělat všechny najednou, že některá z nich může být dosažena jen za cenu obětování jiných, lze pochopit jen s přihlédnutím k faktorům, které se vymykají jakékoli specializaci, což lze docenit jen bolestným intelektuálním úsilím.“
Kdo upřednostňuje naplňování konkrétních cílů před následováním obecných zásad zajišťujících svobodu, snadno podlehne svodům domnělých výhod centrálního plánování, které mu slibuje takovou společnost, v níž by byla jeho cílům přiřazena prvořadá hodnota. Dle Hayeka jsme svými sklony a zájmy všichni tak trochu těmito specialisty, kteří se domnívají, že jejich osobní pořadí hodnot není pouze individuální záležitostí, nýbrž že bychom ve volné diskuzi mezi podobně rozumnými lidmi ostatní snadno přesvědčili, že naše pořadí je to správné. Ve skutečnosti jsou ale záměry různých lidí naprosto protichůdné a centrální plánování konflikty mezi individuálními cíli pouze odhaluje a dále zveličuje. A jak Hayek píše na jiném místě: „Nemůže být pochyb, že plánování nezbytně znamená vědomě rozlišovat mezi určitými potřebami různých lidí a dovolovat jednomu člověku dělat to, co musí být jiným zakázáno.“
Neexistuje krutější nespravedlnosti, než když jsou určité druhy potřeb soustavně upozaďovány nikoli působením jakýchsi „neosobních sil“, tedy kvůli okolnostem, nad nimiž nemá žádná entita plnou kontrolu, nýbrž když jsou tyto preference přehlíženy zcela cíleně a výlučně v důsledku svévolného rozhodnutí plánovacího orgánu. Skutečnost, že pro starověké národy byla slepota jednou z charakteristických vlastností bohyně spravedlnosti, nebyla pouhým dílem náhody – při formulaci společenských pravidel by nikdo neměl být schopen předvídat, kterým konkrétním jedincům jejich existence prospěje a komu bude naopak jejich aplikací ublíženo.
Boj za svobodu jako nekončící sisyfovská prace
Dle Hayeka, který to nejlépe vyjádřil názvem jedné z kapitol svého díla Právo, zákonodárství a svoboda, platí, že „svoboda může být zachována jen dodržováním zásad a je ničena sledováním účelnosti“. Při sporu mezi svobodou a účelností je totiž vždy svoboda ve znevýhodněné pozici, protože fakt, že můžeme jen zřídkakdy vědět, čeho se obětováním svobody volby v určité oblasti vzdáváme, vede ke znevažování ztrát plynoucích z eliminace nepředvídatelných příznivých účinků, které svoboda vytváří. Jelikož smysl svobody spočívá právě v tom, že nevíme ani nemůžeme být schopni předvídat, kam přesně příslušné jednotlivce zavede, nikdy si ipso facto nemůžeme být vědomi ani veškerých škod, které vzniknou, když je nějakému cíli obětována. Hayek proto dokonce tvrdí: „Jestliže se volba mezi svobodou a donucením bere jako věc účelnosti, musí být svoboda nutně obětována téměř v každém případě.“
Důvod, proč je svoboda natolik zranitelnou hodnotou a proč je tak obtížné svobodný řád společnosti dlouhodobě zachovávat, tkví v tom, že je zapotřebí, aby byla neustále zamítána taková opatření nezbytná k dosažení určitých konkrétních účelů, která jsou v konfliktu s obecnými pravidly, jež tento řád zajišťují. Situaci jen komplikuje to, že nevíme jistě, jakou přesnou podobu by v jednotlivých případech měly negativní následky pramenící z neochoty podřídit se těmto pravidlům.
Na závěr se jeví patřičným citovat výstižná slova Hayeka: „Úspěšná obrana svobody musí být dogmatická a nesmí dělat žádné ústupky účelnosti, a to ani v případě, že není možné prokázat, že kromě známých příznivých účinků by z jejího porušení vyplývaly i některé konkrétní škodlivé důsledky. Svoboda bude převládat jen tehdy, je-li přijímána jako obecný princip, jehož aplikace na jednotlivé případy nevyžaduje žádného odůvodnění.“
