Málokteré téma vyvolává tolik kontroverzí jako téma společné evropské měny. Politici se předhánějí v tom, kdo více bouchne do stolu a udělá odvážnější prohlášení, ať už ve smyslu, že bez eura zůstaneme na periferii Evropy a narušíme proces integrace, nebo naopak ve smyslu, že přijdeme o část národní suverenity. Lidé v hospodách se hádají, zda je větší hrozba to, že
„všechno zdraží“, nebo to, že si při cestě do Chorvatska stále budou muset směňovat hotovost. Ekonomové předkládají jednu statistiku za druhou a málokdy se shodují.
U té posledně jmenované skupiny se zastavme. V posledním cca roce bylo možné na stránkách Hospodářských novin sledovat zajímavou a vyváženou debatu ekonomů z obou táborů.
Luděk Vainert argumentuje, že koruna nepomohla Česku lépe nastavit parametry pro lepší boj s růstem cen v letech 2021–2023, kdy ČNB reagovala příliš pozdě a eurozóna dopadla lépe. Navíc si firmy stejně můžou půjčovat v eurech, což omezuje dosah politiky ČNB.
Na to lze namítnout: Když je politika ČNB natolik omezená a politika ECB natolik mocná, proč tedy nemáme ty dobré efekty eura už nyní, když jsme vlastně de facto ovlivňováni tou „dobrou“ ECB a nikoliv tou „špatnou“ ČNB? Sami si můžeme odpovědět: Mimo jiné proto, že výhody úvěru v eurech vlivem rozdílné politiky ECB a ČNB budou pravděpodobně neutralizovány změnou směnného kurzu.
Štěpán Drábek nabízí další protiargument. ECB nebyla tak „dobrá“, jak se zdá – na rostoucí ceny začala zvyšováním úrokových sazeb reagovat ještě později než ČNB.
Miroslav Plojhar namítá, že není pravda, že členství v eurozóně automaticky znamenalo nižší inflaci, a jako příklad dává Slovensko nebo pobaltské státy. Přitom koruna nás pomohla ochránit od ještě většího růstu cen, protože ve stejné době došlo k posílení jejího kurzu, což zlevnilo zboží dovážené ze zahraničí.
Tomáš Adam a Jiří Schwarz z ČNB vysvětlují, co je tedy společným jmenovatelem zemí s vyšší mírou inflace oproti ostatním, když ne národní měna. Došli k závěru, že společným jmenovatelem je členství v bývalém východním bloku. Země na východ od bývalé železné opony jsou obecně chudší, a základní potřeby (jídlo a energie) tak ukrojí větší část jejich příjmů, než je tomu v západní Evropě. A proto, když došlo k extrémnímu zdražení energií vlivem externích nabídkových šoků, zasáhlo je to procentuálně více, bez ohledu na to, zda měly euro, či nikoliv.
Zdeněk Drábek jakožto zastánce eura argumentuje, že ČNB je pod místním politickým tlakem, že udělala chybu tím, že prosazovala politiku fixního směnného kurzu. Zachází velmi daleko v dedukci, jaké tato politika měla důsledky, včetně toho, že je zodpovědná za to, že Česko je montovna a že dochází k nárůstu exekucí.
Zde si dovolím krátkou odbočku já: Také nejsem fanouškem politiky fixního měnového kurzu, ale není právě ten jedním z konvergenčních kritérií, aby mohlo být euro přijato? Dále, ač je pravda, že ČNB je určitě pod politickým tlakem, to samé platí pro jakoukoliv monopolní instituci, včetně ECB (viz také dále shrnutí Víta Bárty). Nakonec, těžko si lze představit, že by rozhodnutí o měně mělo až tak dalekosáhlé důsledky, jako že udělá z Česka montovnu. Česká montovna má mnoho dalších, strukturálních příčin, jako je nízká vzdělanost, pružnost pracovního trhu, dostupnost domácího kapitálu atd.
Petr Bartoň vyvrací argument, že euro zajistí prosperitu, poukázáním na fakt, že v zemích, které euro přijaly, došlo k zastavení růstu reálných mezd, zatímco před adopcí eura těmto zemím reálné mzdy rostly.
Pěkné shrnutí nabízí Vít Bárta. Bohužel nemáme možnost řízeného laboratorního experimentu jako ve fyzice – dokonce i to nejférovější srovnání (Česko bez eura versus Slovensko s eurem) má své trhliny. Blahobyt je ovlivněn především aspekty jako relativní vyspělost dané země vůči eurozóně, její cyklická a strukturální sladěnost se zeměmi s eurem, výskyt asymetrických šoků, podoba hospodářských politik v dané zemi, pružnost trhu práce, manévrovací prostor rozpočtových politik, institucionální a politický vývoj. Bárta poukazuje na to, jak byla otázka vyspělosti a sladěnosti ekonomik upozaděna, když byly přijímány do eurozóny jihoevropské země, což pak způsobilo dluhovou krizi kolem roku 2010, s ní spojené otřesy a značné ekonomické náklady. Tato zkušenost dokazuje i to, že evropský úředník nepodléhá politickým tlakům o nic méně než český úředník. Zajímavá je poznámka o tom, že euro nemusí nutně zajistit ani politické přínosy v budování semknutější Evropy, což lze ukázat na příkladu sbližování Ruska a Německa v minulosti (a Ruska a Slovenska v současnosti).
Ve skutečnosti nikdo neví
Debata o euru ukazuje několik věcí. Za prvé, i když se ekonomie prezentuje jako value-free věda, u které je k dispozici velké množství dat pro testování hypotéz, přesto se ekonomové neshodnou, zda je euro přínosem, nebo není. A to se vůbec nebavíme o tom, že ať už dojdeme k závěru že je, nebo že není, tak se nebudeme schopni shodnout, o kolik. Což je základní předpoklad k tomu, abychom věděli, zda je to vůbec téma hodné tak velké pozornosti.
Faktem je, že dat na toto téma je ve skutečnosti málo. Každá země, která vstoupila do eurozóny, tam pochopitelně vstoupila pouze jednou. Ať už se po jejím vstupu stalo cokoliv, mohlo to být způsobené eurem, ale stejně tak desítkami jiných příčin. I když se podíváme na vzorek řádově desítek zemí, výsledek bude stále ovlivněn tím, že neporovnáváme jablka s jablky. Každá země je strukturálně jiná, má jinak vzdělanou populaci, jinou mentalitu, jiné instituce, jinou averzi k riziku, jinou míru pracovitosti, jiné klimatické podmínky, jinou domácí politickou situaci, vstoupila v jiné fázi hospodářského cyklu atd. Těchto rozdílů jsou desítky, jsou často velmi těžko měřitelné a neustále se mění, takže nám žádná statistická regresní analýza na tak malém vzorku dat nepomůže.
Je to jedno
Obecně vzato jsou ve světovém měřítku jak euro, tak česká koruna podobně „kvalitní“ měny. Ani jedna z nich nedosahuje kvalit tvrdé měny kryté např. zlatem. Obě jsou inflační, obě jsou spjaty s praktikováním centrálního plánování v měnové oblasti. Zároveň ale ani jedna z nich nepodléhá tak velkému znehodnocení jako například maďarský forint, turecká lira nebo měny v zemích třetího světa a obě mají podobnou míru nezávislosti.
Společná měna je na jednu stranu výhodná z hlediska transakčních nákladů jak na úrovni jednotlivců a firem, tak na úrovni státu, který musí praktikovat pouze jednu měnovou politiku. Na druhé straně, oddělená měna umožňuje lépe zacílit měnovou politiku. Jak ukazuje výše uvedená neshoda mezi ekonomy, ani jeden z těchto vlivů není vyloženě do očí bijící natolik, aby šel neomylně zdokumentovat, a oba se vzájemně budou kompenzovat, takže ve výsledku by mělo být víceméně jedno, kterou měnu máme.
A pokud je to jedno, princip Occamovy břitvy velí, že máme jít s tím jednodušším řešením, tj. nechat si tu měnu, kterou máme. A princip, že konkurence obecně bývá lepší než monopol (což platí i pro konkurenci měn), povede ke stejnému závěru.
Soustřeďme raději čas na řešení problémů, které jsou opravdu odpovědné za stagnaci české ekonomiky – tj. problémů strukturálních. Řečeno s trochou nadsázky – barva papírků, které si mezi sebou vyměňujeme, nám prosperitu nezajistí.
