Mohl by jste stručně charakterizovat stav naší ekonomiky a její neduhy?
Myslím si, že se naše ekonomika vyvíjí stejně jako jiná hospodářství s tržním mechanismem, to znamená cyklicky. V současnosti se tedy zákonitě nacházíme v určité fázi hospodářského cyklu a vzhledem k poměrně velké otevřenosti naší ekonomiky a tedy značné závislosti na vývoji v jiných zemích se některé tyto cyklické jevy projevují ve větší míře. Rád bych zdůraznil, že nyní nelze hovořit o nějaké hospodářské krizi, a že zatím dochází pouze ke zpomalení hospodářského růstu, což bych přisuzoval částečně na vrub přílišné restrikce ČNB v loňském červnu. Jde tedy pouze o cyklický výkyv, který samozřejmě má své příčiny i v procesech souvisejících s transformací našeho hospodářství.
Takže dle Vašeho názoru ČNB až příliš zatáhla za pomyslnou „brzdící páku“ ke zpomalení hospodářského růstu?
Dle mého názoru tempo růstu nebylo v loňském a ani v předloňském roce tak vysoké, aby byl důvod k obavám z přehřátí ekonomiky. Restrikce směřující ke snížení míry inflace byla přílišná. Především zvýšení povinných minimálních rezerv pro komerční banky, kdy došlo k nárůstu PMR o 3 procenta, bylo přehnané. Stačilo zvýšení o 1-1,5 procenta, popřípadě se zvyšování mělo dávkovat s určitým časovým odstupem, například po jednom procentním bodu. Tento postup by umožnil zjistit, že zvýšení o 1 – 1,5 procenta je dostatečné a další už nemuselo být realizováno.
Myslíte si, že snížení PMR na 9,5 %, k němuž ČNB přistoupila od 8. května, bude mít nějaký podstatný vliv na vzrůst úrokových měr z vkladů u komerčních bank?
Neočekávám razantní vliv na úrokové míry pro vkladatele, protože se bude jednat o desetiny procenta. Spíše by míru spořivosti podpořilo jiné opatření směřující do daňové oblasti. Mám na mysli snížení, respektive zrušení daňového zatížení úroků, tzn. nulová daňová sazba z úroků, byť třeba jen dočasná spolu se snížením či nulovou daňovou sazbou z dividend. To by podle mého názoru mělo větší účinek na zvýšení spoření než opatření, která v současnosti provádí ČNB. Její zásahy se spíše projeví v makroekonomice, nežli u střadatelů samotných. Už jenom z toho důvodu, že střadatel zde byl zvyklý na určité úrokové míry, které se postupně snížily a úroková míra kolem 6 či 7 procent, i když z jednoměsíčních termínovaných vkladů, je pro vkladatele nezajímavá, zvláště, když je ještě zdaněná. Čistý výnos z úroku je tak nižší míra inflace.
Jak se díváte na další opatření, se stejným cílem, kterým je Ministerstvem financí připravovaná emise státních dluhopisů výlučně pro fyzické osoby?
Jde o nástroj, který tu chyběl a již zde mohl být delší dobu, a jsem rád, že k tomuto kroku nyní dojde. Může to mít pozitivní vliv hlavně v období snížené důvěry občanů v některé banky a investiční fondy.
Dalším návrhem na zvýšení úspor obyvatelstva je zavedení fondového systému penzijního spoření a vůbec reforma stávajícího penzijního systému.
Jsem přesvědčen, že je potřeba udělat něco s penzijním systémem. Penzijní systémy prochází krizí téměř ve všech zemích – problémy jsou jednak s prodlužováním střední délky života, jednak s nízkou porodností ve vyspělých zemích, čímž dochází k negativnímu demografickému vývoji a myslím si, že reforma penzijního systému je již vysoce aktuální.
Penzijní fondy mají samozřejmě pozitivní vliv na míru spořivosti, avšak je potřeba vytvořit takový legislativní rámec, aby nedocházelo k jejich zneužívání některými finančními skupinami.
V souvislosti s reformou penzijního systému, která má mimo jiné začlenit do stávajícího systému třetí pilíř v podobě povinného penzijního pojištění, vyvstává otázka komu svěřit správu prostředků plynoucích z této složky penzijního systému?
Zpočátku bych doporučoval využít stávajících penzijních fondů, a tím, že by zde opět měla fungovat velmi tvrdá kontrola. Dokonce si myslím, že by v příslušných orgánech mohl mít stát své zastoupení, zvláště u penzijních fondů, neboť se jedná o dlouhodobou správu.
Do jaké míry hrozí podle Vás nebezpečí plynoucí ze skutečnosti, že některé penzijní fondy jsou pod finančními skupinami, které se ukázaly nedůvěryhodnými a neuspěly na trhu?
Abych řekl pravdu, moc důvěry v penzijní fondy u nás zatím nemám. Dochází k častým změnám majitelů správcovských firem a tyto změny mohou samozřejmě vyvolávat pocit nejistoty. Je těžké najít nějaký recept jak zjistit důvěryhodnost fondu, je to spíše otázka tradice.
Myslíte si, že za situace kdy se blíží další cenová deregulace a mzdová restrikce, je vůbec reálná možnost v ČR, zvýšit míru spořivosti nějakým podstatným způsobem?
Nepředpokládám žádné radikální zvýšení míry spořivosti. Mohlo by se jednat o nárůst ve výši 0,3 – 0,7 procenta. Zvláště, když nyní víme, že úlevy v oblasti daní z výnosů vkladů, o kterých jsem hovořil, ve vládním balíčku opatření chybí. Jinak ke změnám v přerozdělení výdajů domácností nepochybně dojde. Budou více zatíženy náklady na bydlení, případně na energii, než tomu bylo doposud. Tím pádem se výdaje na spotřebu domácností přesune právě do těchto oblastí a tempo růstu výdajů za spotřební zboží bude nižší, než je nyní.
Hovořili jsme o tom, že naše ekonomika se v současnosti nachází ve fázi zpomalování hospodářského růstu. Jedním z těch kroků k jeho zrychlení je právě již zmíněné snížení PMR. Jaké jsou dle Vašeho názoru další možné kroky?
Jde spíše o zamezení dalšímu zpomalování ekonomického růstu, popřípadě vrácení úrovně tempa na 4 – 5 procent ročně. Samozřejmě existují i další teoretické možnosti, se kterými bych však nesouhlasil. Mám na mysli například deficitní financování, v kterém si pouze někteří ekonomové myslí, že by mohl podnítit růst Snížit by se však měla diskontní a lombardní sazba vyhlašovaná ČNB. Nejdůležitější jsou systémové změny a další pokračování a zrychlení privatizace a demonopolizace.
Jednou z možností je zvýšení exportní výkonnosti ekonomiky. V souvislosti s tím se ozývají hlasy pro devalvaci, jejíž krátkodobý účinek se prokázal v minulých letech. Využily české podniky podle Vás výhodu nižší ceny své produkce k vybudování pevnějších pozic na trhu, nebo se staly pouze vítězi krátkého období díky devalvačnímu polštáři?
Všichni víme, že u nás proběhl proces privatizace kupónovou metodou, který s sebou přinesl některé pozitivní a některé negativní jevy. Pozitivním jevem bylo rychlé odstátnění, tím negativním skutečnost, že v souvislosti s privatizačním procesem nedošlo k restrukturalizaci podniků. Restrukturalizace byla nastartována s dosti velkým zpožděním a navíc byla bržděna procesem koncentrace vlastnictví. Docházelo a dochází k bojům o ovládnutí podniků, takže na jejich konečnou restrukturalizaci nezbyl čas ani prostředky. Zde vidím, jak z krátkodobého, tak k dlouhodobého hlediska problém. Naše podniky povětšinou nejsou konkurenceschopné se svými produkty a nevyužily devalvačního polštáře z počátku 90. let. Rozhodně však nevidím řešení v další devalvaci. Dokonce si myslím, že u nás by to ani krátkodobě nepřineslo vylepšení obchodně platební bilance. Naopak se domnívám, že by se ekonomika ještě více rozkolísala. Podnikům by to nepřineslo očekávaný přínos a ještě by následný růst cen poškodil občany a firmy. Myslím si, že rozšířené fluktuační pásmo měnového kursu je dostatečně široké. V případě, že by deficit obchodní bilance na konci roku nabýval fatálních rozměrů, tak lze fluktuační pásmo rozšířit tak, aby bylo stejné jako v zemích EU. To znamená +/- 15 % oproti našemu +/- 7,5 %, které v současnosti považuji za dostatečné.
Neodpustím si položit řediteli Liberálního institutu otázku, jak se dívá na často „falešný“ liberalismus EU, např. zemědělství EU, antidumpingové řízení proti našim výrobcům apod.?
Myslím si, že EU a její jednotlivé země vůbec nejsou liberální. Naše ekonomika je podstatněji liberálnější než v kterékoli zemi EU. Podtrhuji kterékoliv (vyjma Irska), neboť téměř všechny používají některá ochranářská opatření. Není možné, jak jsem již několikrát zdůrazňoval, zaměňovat liberalismus za hloupost. To znamená tam, kde se k nám nechovají liberálně, měli bychom se chovat stejně. Používá-li některá země vůči nám antidumpingová cla, pak bychom je měli vůči dané zemi uplatnit také. Platí to především u dovozu potravinářského zboží a hutnických produktů. Upozorňuji opět, že to má negativní dopad na spotřebitele, neboť se tím zvyšuje cena zboží. Proto v oblastech, kde nejsme sami schopni dodat zboží ve srovnatelné kvalitě, za přibližně stejnou cenu, je lepší těchto opatření nevyužívat. Navíc je třeba vzít v úvahu, že cizí vlády dotují v těchto případech naše spotřebitele.
Co je podle Vás hlavní příčinou nepřijetí antidumpingového zákona do této chvíle, přesto že se po něm volá již několik let?
Neptejte se mě, ale poslanců. Myslím si, že za řadu problémů nemůže ani tak vláda, jako zákonodárný sbor.
Takže ČR je jedna z nejliberálnějších zemí. V čem si myslíte, že není liberální?
Má ještě stále příliš silné monopoly. Myslím si, že tady je zapotřebí provést velmi rychlou transformaci. Pokud by se alespoň částečně oslabila moc monopolů, projeví se to s určitým časovým zpožděním ve prospěch spotřebitele. Mám na mysli například vstup do energetických přenosových sítí. Ovšem na druhé straně by mohlo dojít k prohloubení deficitu obchodní bilance způsobenému dovozem energie, která by sice byla levnější, ale v dohledné době by šlo prakticky pouze o jednosměrný tok. Dále je potřebná deregulace některých cen spojených se službami, zejména s bydlením, kde je nutné vázat deregulaci na opatření v sociální oblasti.
Hovořili jsme o monopolech. Jak ovlivňuje fungování ekonomiky vznik rozsáhlých finančně propojených skupin v našem hospodářství?
Při transformaci ekonomiky bylo chybou, že se neoddělily obchodní a komerční banky od investičních fondů. Jejich propojení z dlouhodobého hlediska škodí, zvláště pak, byla-li použita kupónová metoda privatizace. Některé banky často získávají dodatečně prostředky z ovládaných podniků prostřednictvím pro podniky nevýhodných úvěrů, které by jinak mohl získat podstatně efektivněji například v zahraničí. V tom vidím hlavní škodlivost těchto skupin. Otázkou však zůstává, když už k rozdělení nedošlo na začátku, jakým způsobem stávající struktury oddělit nyní. Zásah do již vytvořených majetkových vztahů by rozhodně zaváněl vyvlastňováním nebo znárodňováním. Stát však má určité prostředky, protože ve většině velkých bank si stále zachovává rozhodující slovo.
Do jaké míry, kromě Vámi zmíněného vlivu na nemožnost vzít si úvěr v zahraničí, toto mělo vliv na primární kapitálový trh, kde by společnost mohla ještě výhodněji získávat zdroje?
V prvé řadě, nepovažuji domácí trh za kapitálový. Je to trh s akciemi společností vzniklých v kupónové privatizaci. Abychom mohli hovořit o kapitálovém trhu, musely by si sem podniky chodit pro primární zdroje, muselo by docházet k emisní činnosti. Takovýto kapitálový trh může fungovat, až se na něm bude pohybovat v našich podmínkách 70, maximálně 100 podniků, a kdy dojde k dokončení procesu koncentrace vlastnictví. To znamená, až podniky budou v rukou jednotlivců či malých skupin, které je budou efektivně řídit. Tento proces ještě nějaký čas potrvá. Mám však zároveň obavy, že naše ekonomika je tak malá, že ani vyčištění „trhu s akciemi“ nebude znamenat příliš výrazný rozvoj kapitálového trhu. Nesouhlasím s tím, že v případě zavedení nějakého „nezávislého“ kontrolního orgánu, který bude tento trh chránit, dojde automaticky k růstu cen akcií. Podle mne kolem roku 2010 nebudeme burzu potřebovat. V Evropě budou existovat 3 až 4 burzy a ostatní zaniknou, nebo získají pouze lokální charakter trhu s akciemi. Tuto roli již dnes daleko lépe plní RM-Systém. Dnes hodně křičí obchodníci, že máme neprůhledný trh. Zvykli si totiž na značné výdělky v procesu koncentrace vlastnictví, který se najednou začíná vyčerpávat a oni přicházejí o obchod. U nás existují stovky obchodníků s cennými papíry, přičemž na tomto trhu mohou působit řádově desítky a nikoli stovky subjektů. A právě oni nejvíce hovoří o „neprůhlednosti“ trhu, za kterou si mnohdy mohou sami. Samozřejmě došlo k chybám, ale uvědomme si, že v případech typu CS Fondy či TREND, jde o trestnou činnost, ke které může dojít i při tuhém dozoru a těžko by tomu zabránila nějaká komise. Pokud vím, tak v souvislosti s případem CS Fondů se hovoří i o jiném členu BCPP.
Jakým směrem si myslíte, že by měl směřovat vývoj v případě zmíněných propojených finančních skupin, tzn. americkou cestou nebo spíše směrem k německému modelu?
Myslím si, že by mělo dojít k oddělení investičního a komerčního bankovnictví z řady důvodů, které jsem již uvedl. Současně připomínám, že právě německý model má řadu problému a samotní Němci volají po snížení úlohy bank, protože dochází k prorůstání nejen na ekonomické, ale i politické úrovni, což mnohdy působí zase negativně na rozvoj podniků. Nejde však o záležitost několika měsíců, jde spíše o proces, který souvisí s nedokončenou koncentrací vlastnictví, kdy konečný vlastník či vlastníci podniků nejsou v mnoha případech ještě známi.
Můžete v závěru říci, jaký nás v blízké budoucnosti čeká pohyb na křivce hospodářského cyklu, nacházíme-li se v období zpomalení hospodářského růstu?
V současnosti jsme na pomyslné křižovatce. Můžeme jít buď serpentinami nebo příkře dolů. Ta první možnost je méně bolestivá, ale bude trvat delší období, v druhém případě je to naopak. Já si nemyslím, že jsme v období, kdy nastupujeme příkrý pád spíše se budou projevovat některé nedostatky v ekonomice. Dojde pravděpodobně k dalšímu přiškrcení v rozpočtové sféře, mělo by dojít ke zvýšení nezaměstnanosti, aby se snížilo napětí na trhu práce. Období, které nás čeká není černé, ale pošmourné a myslím si, že během 12 – 15 měsíců by se dynamika růstu ekonomiky měla zase zrychlit. To přirozeně závisí i na vývoji v okolních zemích, které procházejí fází blížící se depresi. Nastanou-li podněty k oživení, např. v německé a rakouské ekonomice a u dalších pro nás obchodně blízkých státech, bude to pozitivně působit i na ekonomiku českou. A musí dojít ke změně postavení věřitele a dlužníka, a to ve prospěch lepšího postavení věřitele. To pomůže „pročistit a odstranit“ neefektivní subjekty z trhu.
