Největší chybou ČNB bylo pozdní budování kvalitního bankovního dohledu
V naší transformující se společnosti můžeme hovořit o třech základních institucích, které ovlivňují reálnou ekonomiku. Jsou jimi: vláda se svou výkonnou mocí, dále je to parlament, který ovlivňuje chod hospodářství způsobem a kvalitou přijímaných zákonů. Další institucí, která má nepochybně velký význam v hospodářské politice, je centrální banka. Všechny výše uvedené instituce se různou měrou podílely na zavedení české ekonomiky do transformační pasti. Vláda zpomalila a posléze zastavila proces transformace někdy na přelomu let 1995-1996. Parlament přijímal prakticky od svého vzniku málo kvalitní zákony, které musely být mnohokráte novelizovány. Velkou část viny za pád do transformační pasti nese centrální banka. Největší chybou bylo pozdní budování kvalitního bankovního dohledu. Pokud bychom se měli podívat zpět, tak většina problémů, které v bankovním sektoru vznikly, jsou staršího data. Mnohdy bývají nesprávně spojovány pouze s privatizací. V současné době se mi spojování problémů bank pouze s privatizací jeví víceméně jako účelové. Další chybou centrální banky bylo to, že došlo k pozdnímu uvolnění kurzu české koruny. To znamená, že volně plovoucí kurz byl zaveden o několik měsíců, možná o rok a půl později, než měl být zaveden. Další chybou centrální banky bylo to, že v období, kdy věděla, že dochází k poklesu dynamiky hospodářství, přijala příliš restriktivní opatření, která vedla k dalšímu podvázání hospodářského růstu. Zavedla radikální zvýšení povinné míry rezerv, kdy toto zvýšení proběhlo v srpnu 96 o 3 % na 11,5 % a dále potom došlo k velmi rychlému růstu základních úrokových sazeb. Centrální banka na této politice setrvávala i v dalším období, to znamená během roku 1997 a do poloviny roku 1998, když již bylo jasné, že vývoj hospodářství neodpovídá jejím opatření a kdy mělo dojít k zmírnění restrikce, především v oblasti úrokových sazeb a taktéž v oblasti snížení povinných minimálních rezerv. Svou chybu ČNB přiznala až na sklonku roku 1998, kdy začala uplatňovat úprkové snižování úrokových měr povinných minimálních rezerv. Centrální banka taktéž přijala od počátku roku 1998 program tzv. cílové inflace. V rámci tohoto programu určila inflační cíle pro nejbližší období, tzn. pro rok 1998 a potom pro další léta až do roku 2001. Vývoj ukázal, že i v této oblasti, kterou mimochodem někteří ekonomové považují v transformující se ekonomice za diskutabilní opatření, nedokázala odhadnout vývoj a své cíle podstřelila. To působilo na další snižování dynamiky a dostávalo ekonomiku prakticky do období recese a blízko deflaci. Dá se říci, že podstřelení tohoto cíle, ke kterému došlo, je pro ekonomiku horší, než kdyby cíl nebyl o nějakou desetinu procenta naplněn, zvláště v okamžiku, kdy ekonomika se nachází v relativně hlubokém propadu. V současné době probíhá poměrně obsáhlá diskuze o úloze centrálních bank v ekonomice. Zajímavé názory jsou i u některých představitelů centrálních bank, například ze Spojených států, prezidenta clevelandské pobočky FED (Federální rezervní systém) Jerryho Jordana, který sám připouští snižující se roli centrální banky v současné ekonomice a dokonce si dokáže představit i snižující se pravomoci těchto bank. Velmi bedlivě je sledována činnost Evropské centrální banky v souvislosti se zavedením společné evropské měnové jednotky eura a velmi bedlivě se sleduje i měnová politika, kterou tato Evropská centrální banka začala vykonávat pro teritorium jedenácti zemí členů Ekonomické a měnové unie (EMU). Česká národní banka má mezi centrálními bankami poměrně slušné renomé, možná by se spíše dalo říci, měla slušné renomé, protože chyby, které jsou výše prezentovány, se odrazily i na renomé v zahraničí. ČNB má vysokou míru nezávislosti. Otázkou však je, zda způsob jmenování členů bankovní rady je odpovídající významu a pravomocím této instituce. Například k nově jmenovaným členům lze jen těžko mít výhrady, co se týče odbornosti. Ovšem to, že byli navrženi pouze guvernérem ČNB a pak rychle „jmenováni“ prezidentem, může někoho přivést k myšlence, že si k sobě vybral pouze poslušné spolupracovníky. Návrhy členů bankovní rady by měly být v kompetenci více institucí. Dovedu si představit kombinaci, že členy navrhuje akademická obec, guvernér ČNB, senát, vláda a P oslanecká sněmovna, případně svazy zaměstnavatelů. Ale to se dostáváme už ke změně Ústavy ČR. Osobně lituji, že členem bankovní rady není Pavel Kysilka. Byť jsem dlouhodobým kritikem činnosti ČNB, jsem přesvědčen, že ta v něm ztrácí svého největšího odborníka. Ale tak už to při jmenování někdy bývá.
