Znečišťování životního prostředí, ať už má jakoukoliv podobu, je nutnoprimárně chápat jako poškozování negativně vymezených práv ostatních.Myslím, že jen málokdo bude zpochybňovat tvrzení, že pokud někdozpůsobí otravu svého souseda například oxidem uhelnatým, jedná se podleprokázaného úmyslu buď o vraždu nebo o neúmyslné zabití.
Ve stejném právním systému je však produkování obdobně toxických látekprůmyslem obvykle posuzováno zásadně mírnějším způsobem, a to i přesto,že dlouhodobě může takovéto počínání způsobovat chronické otravy a vésttedy až k něčí smrti. Lidé z kategorie naivních a nezkušených logiků byproto předpokládali, že ti, kteří jsou poškozováni znečišťovateli nasvých právech, budou usilovat o nápravu. Ve skutečnosti je součastnýtrend zcela opačný. Existuje široká podpora uspořádání, ve kterém budeznečišťování trestáno nedostatečně, ale subjekty, které seznečišťováním přestanou, obdrží od státu nějakou formu odměny. Jezajímavé uvažovat nad tím, proč mají tyto nastíněné myšlenky daňovýchúlev a jiných odpustků tak velkou popularitu. A to samozřejmě nejen unás v ČR. Důvodem bude patrně to, že jsou podporovány ze dvou paradoxněnaprosto protichůdných stran, a to velkými a z hlediska ovlivňovánípraktické politiky silnými skupinami.
Tou první jsou samozřejmě sami znečišťující podniky, jejichž vlastníciv tomto systému vidí velikou příležitost jak zaplatit na daních méněnež jiné firmy, které mají tu smůlu, že nikdy neničili životníprostředí, a tudíž se nemohou polepšit a býti za to odměněni.Představte si analogický příklad, ve kterém by se městský chuligándozvěděl, že od příštího roku nebude potrestán za rozbíjení luceren, anavíc za každý nevyvrácený stromek obdrží od státu dotaci nebo nižšídaňovou sazbu. Dotyčný by si patrně myslel, že se všichni pomátli narozumu, ale takovouto reformu právního řádu by určitě podporoval.Znečišťovatelé se tedy sdružují do různých rad, jakoby podporujínejasnou myšlenku trvale udržitelného rozvoje, a snaží se vylobovat conejvíce výhod za svoji „ekologickou uvědomělost“.
Do druhé skupiny patří bohužel ekologičtí aktivisté, kteří si sicetvrzení uvedená v předchozím odstavci často uvědomují a dokonce obdobnénázory občas i publikují, ale protože jejich primárním praktickým cílemje pokles znečištění, podporují jakoukoliv cestu k jeho snížení.Pochopili totiž, že průmyslový komplex je pro ně neporazitelnýmsoupeřem a není jej tedy možné donutit k přímé zodpovědnosti za škody,které způsobuje. Proto se aktivisté snaží maximálně hledat kompromisy,které budou pro průmysl přijatelné.
Máme tedy přistoupit na řešení, které jedni prosazují z touhy po ziskua druzí z rezignace? Troufám si tvrdit, že nikoliv. Musíme se snažit otaková opatření, aby se neznečišťování stalo normou, která jesamozřejmá a za kterou nemá nikdo nárok něco obdržet, a znečišťovánínaopak musí být porušením pravidel a musí být potrestáno. Jedině tehdyse do povědomí lidstva může dostat, že devastace životního prostředínení nějakým abstraktním problémem mezi státním aparátem, průmyslem ateoretiky trvale udržitelného rozvoje, ale společenská situace, kde najedné straně jsou zcela konkrétní postižení a na straně druhé konkrétníviníci.
