Jistě by bylo příjemné vybírat si při kupování elektřiny ze široképalety výrobců, předhánějících se v ceně a kvalitě. Co tomu brání?Nebrání tomu příliš specifika energetického odvětví jako předevšímšpatná pravidla trhu s elektřinou, která dávají energetickým podnikůmmonopol a spotřebitelům neumožňují svobodně se rozhodnout, od koho sielektřinu koupí a za jakou cenu.
Jak to může fungovat
Mít možnost vybírat si mezi dodavateli elektřiny neznamená, že k domunebo továrně povede několik drátů elektrického vedení i když i to jemožné a nemusí to být ani ekonomicky neefektivní. Analogie s uhlím jezde vcelku namístě. Pokud si chce někdo při nákupu uhlí vybírat mezirůznými důlními společnostmi, jistě ho nenapadne, že k tomu potřebujeněkolik železničních tratí, aby každá přepravovala uhlí od jiné důlníspolečnosti. Stačí mu jedna trať, neboť ví, že může nakoupit uhlí odkoho chce, a železnice mu ho dopraví. Na trhu s uhlím je konkurence,byť železnice může mít monopol na jeho dopravu. Dokonce ani monopolželeznice není tak absolutní. Spotřebitel může využít jiné dopravníprostředky pokud by se železnice chovala příliš monopolně.
S elektřinou se může obchodovat (a v řadě zemí se také obchoduje)podobně jako s uhlím. Dojde-li nám účet za elektřinu, platíme de factoza dvě různé věci: Samotnou elektřinu, vyrobenou v elektrárnách, a její„dopravu“ po drátech.
Mezi výrobci elektřiny i jejími distributory může probíhat konkurenčníboj. Pokud spotřebitelé dostanou možnost zvolit si dodavateleelektřiny, znamená to, že mohou s kterýmkoli výrobcem podepsat smlouvuna dodání dohodnutého množství elektřiny za dohodnutou cenu. Výrobcetak prodá energii přímo spotřebiteli. Fyzickou dopravu elektřiny odvýrobce ke spotřebiteli obstarají (samozřejmě za poplatek) firmyvlastnící elektrická vedení. Vůbec přitom nemusí vlastnit elektřinu,která proudí jejich sítěmi, stejně jako železnice nemusí vlastnit uhlí,které přepravuje.
Oproti uhlí a všem ostatním komoditám má elektřina jistá specifikastejně tak jako má svá specifika každý druh zboží: v každém okamžiku sejí musí vyrobit právě tolik, kolik se jí spotřebovává, a nesplnění tétopodmínky by mělo za následek výpadky v dodávkách. Elektrická soustavaje vzájemně propojený a velmi citlivý mechanismus, a doslova v každésekundě musí být činnost všech jejích uživatelů dobře zkoordinována. Toale nevylučuje konkurenci. Pouze to klade požadavky na vytvořenípřesných pravidel koordinace a zajištění takových služeb, jako jsourezervní výkon pro případ nenadálých výpadků zdrojů, kontrola frekvenceči kompenzování ztrát v sítích. I tyto služby však mohou býtposkytovány na konkurenčním principu. Navíc v zahraniční byly tytosložité technicko-ekonomické otázky již úspěšně vyřešeny.
Účet za elektřinu má tedy dvě položky: Platbu za energii tomu výrobci,se kterým má spotřebitel dohodnuté dodávky, a poplatek distribučníspolečnosti za připojení k síti a přenos elektřiny. Stát nemusíregulovat výrobní ceny, neboť ty drží na uzdě konkurence mezi výrobci.Nemusí ani regulovat poplatky za přenos a distribuci, neboťspotřebitelé mají dnes díky technologickému rozvoji možnost využít ijiné způsoby výroby tepla a elektřiny (např. kogenerační jednotky) astát se tak na energetických sítích zcela nezávislí.
Elektroenergetika se tak stala pouze jedním z odvětví, které můžezásobovat domácnosti a firmy energií – lépe řečeno, vždy takovýmtoodvětvím byla, než z ní státní zásahy vytvořily „přirozený monopol“,který byl však vždy udělen státní mocí.
Nicméně ve většině států je dodnes přenos a distribuce energiepovažována za přirozený monopol. A právě na oddělení výroby a prodejeelektřiny od její distribuce je postaveno současné pojetí konkurence venergetice.
Jinde to již funguje
Předchozí odstavce nejsou myšlenkovým výplodem teoretických ekonomů.Jsou popisem praxe v těch zemích, které výrobu elektrické energie jižliberalizovaly a spotřebitelům daly možnost, aby si svobodně vybralisvého dodavatele energie. Mezi nimi byla v Evropě první Velká Británie(přesněji Anglie a Wales).
Energetika Velké Británie sklonku osmdesátých let vypadala podobně jakodnes u nás: Jeden státní podnik provozoval všechny elektrárny apřenosovou síť, 12 jiných státních podniků mělo regionální monopol naprodej a distribuci. Neúnavné privatizační a liberalizační úsilí senevyhnulo ani energetice. Energetické společnosti byly zprivatizovány aodvětví výroby energie deregulováno. Státní elektrárenský monopol bylrozdělen na tři společnosti, které mezi sebou soutěží. Byl uvolněnvstup do odvětví, takže elektrárnu může v Británii postavit kdokoli.Vznikl velkoobchodního trhu s elektřinou (tj. trhu mezi výrobci adistributory), na kterém jsou ceny zcela ponechány působení tržních sil.
Co je však nejdůležitější, spotřebitelé dostali možnost vybrat si svéhododavatele energie. Dnes může každý spotřebitel kupovat elektřinu odlibovolného výrobce za libovolnou cenu. Kromě toho na trhu působí velkémnožství zprostředkovatelů, kteří nakupují elektřinu na velkoobchodnímtrhu a prodávají ji koncovým spotřebitelům. Většinou jim k tomunabídnou kompletní „balíček energetických služeb“, jako jsou tarifyšité na míru, poradenství v oblasti úsporných technologií či informačnísystémy.
Regionální distributoři jsou povinni přepravovat energii od výrobců kespotřebitelům na základě kontraktů, které mezi sebou uzavřou výrobci aspotřebitelé. Poplatky za tuto službu jsou státem regulované, neboťdistribuce zůstává v pojetí britských úřadů stále „přirozenýmmonopolem“. Distributoři mohou rovněž s elektřinou obchodovat. Mohou jinakupovat na velkoobchodním trhu jako každý jiný zprostředkovatel aprodávat ji jak zákazníkům, kteří jsou připojeni k jejich distribučnísíti, tak i zákazníkům v jiných regionech. Společnost vlastnícídistribuční síť ve Walesu může prodávat elektřinu v Londýně a viceversa. Vlastníci přenosových a distribučních sítí mají povinnostpřepravit elektřinu pro každého, kdo o to požádá a zaplatí regulovanoucenu za přenos a distribuci.Konkurenční trh v Británii výrazně změnil vztah dodavatelů kespotřebitelům. S nimi už není jednáno jako s „odběrateli“, nýbrž jakose zákazníky. Jako v ostatních odvětvích i v energetice stojí firmytváří v tvář možnosti, že zákazník přejde ke konkurenci, která nabídnenižší cenu a lepší zacházení. Pro manažery energetických firem skončilaléta klidu a jistých příjmů. Nyní jsou konkurencí tlačeni k hledánínových způsobů jak snížit náklady a nabídnout zákazníkům lepší služby.
Podobný systém funguje též ve Švédsku. Od roku 1996 se všichnispotřebitelé (tedy i domácnosti) mohou rozhodnout, zda budou i nadálekupovat elektřinu od svého tradičního distributora či zda přejdou kjinému dodavateli. Jelikož Norsko, Finsko a Dánsko své energetikyrovněž deregulují a sítě těchto zemí jsou vzájemně propojené, vzniká naseveru Evropy jednotný a velký konkurenční trh. Deregulace energetikyproběhla nebo právě probíhá i v Chile (zde proběhla deregulace jakoprvní na světě), Guatemale, Brazílii, Argentině, USA, Novém Zélandu aAustrálii a dalších zemích i ve střední a východní Evropě. Deregulačnítrend dorazil i do kontinentálních zemí Evropské unie. Elektřina je zdepoměrně drahá (zejména v Německu, Itálii, Portugalsku a Španělsku), cožoslabuje konkurenční pozici průmyslu ve srovnání s Amerikou a Asií.Evropský parlament proto loni schválil kompromisní směrnici, která všaknařizuje členským státům, aby do roku 1999 otevřeli energetiku alespoňčástečně konkurenci. Velcí průmysloví odběratelé (nad 9 GWh ročníspotřeby) by nakonec měli dostat možnost kupovat energii od výrobců zcelé Evropy. Je na členských zemích, jestli limit 9 GWh sníží a umožníkonkurenci i na trhu pro menší podnikatele a domácnosti (jak to byloprovedeno ve Švédsku, Británii a některých státech USA).
Česká republika zatím bez konkurenčního trhu
V Čechách zatím ticho po pěšině. Ne že by neměl kdo s kým soutěžit -česká energetika není jenom ČEZ. Máme zde osm regionálních energetik(REASů) zabývajících se distribucí a prodejem elektřiny, více než desetnezávislých výrobců (př. Elektrárna Opatovice), a dále existuje řadadomácích i zahraničních investorů, kteří zvažují svůj vstup do odvětví.Kromě toho je naše přenosová soustava propojena se zahraničím, takže načeském trhu by mohly prodávat firmy téměř z celé Evropy.
Problém je ve státní regulaci a pravidlech hry. Ta jsou zatím taková,že ČEZ a nezávislí výrobci elektřinu vyrobí, REASy ji nakoupí, dopravíke koncovým spotřebitelům a prodají. Jelikož REASy mají na územíbývalých krajů monopol, musí každý spotřebitel kupovat energii jen apouze od „své“ krajské energetiky. Výjimkou je několik velkých podniků,které odebírají elektřinu přímo od ČEZu. Spotřebitelé nemají možnosttomuto monopolu uniknout. I kdyby podnik na jižní Moravě našel vzápadních Čechách nezávislého výrobce, který by byl ochoten dodávatenergii za lepších podmínek, nemůže s ním uzavřít vzájemně výhodnýobchod. ČEZ a regionální energetiky odmítnou energii přepravit. Možnostkupovat energii i od jiných dodavatelů by totiž ohrozila jejichdominantní a někdy přímo monopolní postavení ve výrobě, přenosu adistribuci elektřiny.Jak již bylo řečeno, na trhu, kde spotřebitelé mají možnost volby, jekonkurence spolehlivou zárukou nízkých a ekonomicky odůvodněných cen. Unás by měla být tato vlastnost konkurenčních sil nahrazována státníregulací. Ministerstvo financí by mělo chránit spotřebitele předcenovým diktátem monopolů. V praxi jsou zatím jediným výsledkem státníregulace křížové dotace politicky citlivým a vlivným skupinám(domácnosti) z vysokých cen pro ostatní spotřebitele (tj. průmysl).Stát tak „chrání“ pouze některé spotřebitele, zatímco jiné poškozuje. Vtomto kontextu použité slovo „ochrana“ je pouhým eufemismem. Nazývejmeto pravým jménem – jedná se o skrytou a bezostyšnou krádež, byť si tomnozí dotovaní neuvědomují.
Tato politika není zadarmo, stejně jako krádež je společensky velmineefektivní. Nejvíce na ní prodělávají průmyslové podniky, pro které jeelektřina velmi drahá. Dokonce dražší, než pro jejich konkurenty v řadězemí západní Evropy (např. Finsku, Francii, Švédsku). Pro mnoho podnikůje elektřina důležitou nákladovou položkou a její vysoká cena snižujejejich konkurenceschopnost na mezinárodních trzích. To má zjevný dopadna naši exportní výkonnost. Obecně na ní proděláváme všichni, protožestátní přerozdělování (ať už v jakékoliv formě) není pouhýmpřerozdělováním, ale také absolutním snížením bohatství, protože jehotvorba a hospodárné využití vzácných zdrojů je přímo závislé na jejichrozdělování.
Dalším poškozeným je životní prostředí. Uměle nízké ceny pro domácnostinemotivují k šetření energií. Naopak, podporují domácnosti k instalacispotřebičů s velkým příkonem (zvl. přímotopů). Domácnosti nedostávajísignály o relativní vzácnosti jednotlivých druhů energie a nemohouproto mezi nimi racionálně volit a hledat nejefektivnější způsobvyužití energie. Regulované tarify jsou též velmi málo strukturované,tj. činí minimálních nebo žádných rozdílů mezi zimou a dnem, kdy jespotřeba špičková, oproti létu a noci, kdy je spotřeba minimální.Důsledkem toho je velmi silné kolísání spotřeby, což vyvolává potřebubudovat dodatečné elektrárny pro vykrytí špičkových hodnot, které jsouvšak v průběhu roku jen minimálně využity. Stávající monopolníprostředí rovněž preferuje domácí uhelné nebo jaderné elektrárny předostatními zdroji, což má další negativní dopady na životní prostředí ajedná se o naprosto neopodstatněné plýtvání vzácnými zdroji.
Dalším problémem je však to, že dnešní monopolní a regulovaný systémdává volnou ruku k plýtvání uvnitř energetického sektoru. Energetickéfirmy, nevystavené žádnému konkurenčnímu tlaku, mají velmi slabý motivk efektivnímu chování a ke snižování nákladů. Okruh jejich zákazníků jestálý, garantovaný monopolním postavením. Ceny určované Ministerstvemfinancí zaručují energetikům zisk bez ohledu na jejich podnikatelskékvality. ČEZ i REASy si často a rády stěžují, že tarify jsou nízké aměly by se zvýšit. Tyto firmy jsou však ziskové takže v průměru cenypříliš nízké rozhodně nejsou. Lze pochybovat o tom, že stát by někdypřipustil ztrátovost energetických firem, ačkoli v tržním prostředí sepodniky do červených čísel dostávají docela běžně. Cenová regulacezatím není, nikdy nebyla a také nikdy nebude prováděna podle nějakého„vědeckého“ pravidla. Je spíše poněkud chaotická, ale ve svýchvýsledcích však energetické podniky rozhodně nepoškozuje a spolu suděleným „přirozeným“ monopolem je dokonalým polštářem zaručujícímpohodlné živobytí bez nepříjemných podnikatelských starostí a rizik,která se vyskytují na konkurenčních trzích. To nevyhnutelně vede knekontrolovanému zvyšování nákladů, a v konečném důsledku i cen.
Konkurence jako řešení problému narovnání cen
Cestu ven z neřešitelných problémů ukazují mezinárodní zkušenosti:Umožněme konkurenci v alespoň ve výrobě elektrické energie. Otevřemesítě ČEZu a REASů i pro ostatní výrobce a dejme spotřebitelům možnostvybrat si svého dodavatele energie. Domníváme se, že výsledkyderegulace jsou předvídatelné. Především začne fungovat cenovýmechanismus. Ceny energie budou takové, jaké mají být, to jest ne vyššíani nižší než náklady a jejich struktura bude odpovídat poptávce anabídce v daném okamžiku, což umožní vyrovnat prozatím silné kolísáníspotřeby a sníží tak potřebu budování dodatečných elektráren pro krytíšpiček. Křížové dotace budou odstraněny. Pro domácnosti to budeznamenat zdražení elektřiny, které ale bude mírnější, než kdyby cenynarovnávali státní regulátoři výpočtem „oprávněných nákladů apřiměřeného zisku“.
Důvodypro to jsou dva: Snahy regulátorů spočítat oprávněné náklady apřiměřený zisk jsou předem odsouzeny k neúspěchu, neboť ve své činnostijsou téměř výlučně odkázáni na informace od samotných regulovanýchpodniků. Ty budou vždy schopny předložit taková čísla, aby dostalyceny, jaké jim vyhovují. Možnost spotřebitelů přejít k jinémudodavateli energie, pokud nabízí nižší ceny, a boj jednotlivýchdodavatelů o zákazníky, je jistě mnohem účinnější nástroj k eliminaci„nepřiměřených“ zisků a ke snížení nákladů. Druhým důvodem pro mírnějšícenový šok je neustálý tlak konkurenčního prostředí na zvyšováníproduktivity.
Pro průmyslové spotřebitele nemůže deregulace energetiky znamenat nicjiného než zlevnění elektřiny. Současné ceny pro průmysl jsou zjevněnad úrovní nákladů, konkurence mezi výrobci tuto mezeru rychleodstraní, a levná energie pro průmyslové podniky zlepší jejichpostavení na domácím i mezinárodním trhu.
Pro spotřebitele i energetické podnikatele bude konkurenční trhznamenat zásadní změnu ve způsobu, jakým je elektřina nabízena aprodávána zákazníkům. Každý, kdo kdy něco chtěl od dodavateleelektřiny, dobře ví, jak nepříjemná je to zkušenost. Dodavatel nejednáse spotřebiteli jako s váženými zákazníky, ale jako s odběrateli,jejichž požadavky jsou pouze na obtíž. V konkurenční energetice, stejnějako v ostatních odvětvích, bude spotřebitel pánem nad výrobcem.Energetické podniky, které jsou zatím spíše úřady pro zásobováníelektřinou, budou nuceny přijmout náročný podnikatelský styl práce,pokud nebudou chtít připustit, aby je noví draví konkurenti vytlačili ztrhu.
Dalším neopominutelným efektem deregulace jsou ekologické dopady.Deregulace především ukončí plýtvání v sektoru domácností. Dále seukáže, které výroby jsou příliš neefektivní, rizikové a neekonomické aty budou vytlačeny z trhu. Málokdo si totiž uvědomuje, že pouze volnýtrh je jediným systémem, který naprosto neomylně trestá největšíznečišťovatele. Pokud někdo znečišťuje (a můžeme odhlédnout od možnýchžalob a nároků poškozených, pokud jsou vlastnická práva dobředefinována a soudní systém funguje), pak především plýtvá se svýmivzácnými zdroji a to jej diskvalifikuje v boji s ostatními, kteřípoužívají efektivnější technologie (toto se týká především uhelnýchelektráren). Stejně tak konkurence smete ze stolu jakékoliv úvahy ostavbě nových jaderných elektráren, protože tak rizikovou investici sižádný soukromý investor bez implicitních dotací a zaručenéhomonopolního postavení netroufne provést. Stejně tak volný trh vyřeší iproblém tzv. alternativních zdrojů. Pokud neuspějí na volném trhu, paknejsou ekonomicky (nákladově) efektivní. To znamená, že na jejichprodukci bylo vynaloženo (tj. spotřebováno) více než na jinéalternativy. A tato nadměrná spotřeba je také poškozováním životníhoprostředí. Ekologické zdroje nepotřebují zvláštní režim ani ochranu -nechme jen působit volnotržní síly a ony prokáží samy svojiživotaschopnost.
Konkurence a cenový systém je úžasně efektivní způsob koordinaceaktivit jedinců, kteří mají rozdílné záměry, reagování na neznámoubudoucnost a na neočekávané změny tím, že s jeho pomocí je možnévyužívat více informací než je schopen absorbovat sebegeniálnějšíjedinec. A to platí ve všech oblastech lidské činnosti a ani výrobaelektřiny nebo její přenos a distribuce není výjimkou.
