Na každém kroku se dnes setkáváme s daněmi. Každý je musí platit a všem znepříjemňují život.Málokdo ale ví, jak by daň specifikoval. Můžeme ji definovat jako povinnou, zákonem určenouplatbu do veřejného rozpočtu. Tato platba je neúčelová a neekvivalentní. Daň musí být povinná a zároveňupravená obecně platnou normou, jinak by se nenašlo mnoho jedinců, kteří by byli ochotni platit zaneúčelovost a neekvivalentnost. Tento nehorázný instrument státní moci nás uvádí neustále do nesvobody,protože nám odčerpává určitou část našich příjmů. V České republice činí daňové břemeno 43 % (poměrvšech vybraných daní k HDP; podle OECD se mezi daně řadí také zdravotní a sociální pojištění). Domnívámse, že nelze ze stovky poctivě vydělaných peněžních jednotek odvádět státu 43. O těchto „ukradených“jednotkách již soukromý subjekt nerozhoduje. Pohybujeme-li se v takto vysokých procentech, není možné,abychom dosáhli hospodářského růstu a následného blahobytu. Sociálně smýšlející politici se schovávajíza tvrzení typu: musíme cítit sociálně, občané nás potřebují, kde selhává trh (mělké trhy), musízasáhnout stát, musíme podporovat tvorbu pracovních příležitostí atd. Tato tvrzení a následná státníopatření jsou pro každé národní hospodářství velmi škodlivá a výsledky jsou s železnou pravidelnostíopačné. Kdo jiný může s oněmi 43 jednotkami hospodařit lépe než ten, kdo si je vydělal? Nikdo a užvůbec ne stát, který neprochází testem ziskovosti a který umí pouze natáhnout ruku na rozdíl od všechostatních, kteří se pokoušejí na trhu co nejefektivněji alokovat své vzácné zdroje.
Co se (ne)stane se 43 jednotkami?
1. V nejlepším případě dojde k přerozdělení celé částky od více zdatných k méně zdatným,resp. od těch, kteří dokáží úspěšně alokovat výrobní faktory na trhu, k těm, kteří to dokáží hůře.Toto je velmi nepravděpodobné, jelikož státní překypující byrokracie si část musí ponechat, aby vůbecmohla existovat. Někteří zdatní podnikatelé při špatně postaveném zdanění ztrácí motivaci pilně pracovat.Jiní zase odcházejí na zahraniční trhy apod. Nemohou tak nabízet kvalitnější a levnější zboží a službysvým zákazníkům. Pak je nad slunce jasné, že zdaněním vzniká pro celé národní hospodářství absolutníekonomická ztráta. Ano, někdo (méně úspěšný) si z krátkodobého hlediska může polepšit, ale v dlouhémobdobí mu vznikne čistá ztráta tak jako celé společnosti. Je to tím, že sledujeme pouze „jedenstrom v lese a ne les jako celek“. Ekonomika musí fungovat ve prospěch všech a ne pouze ve prospěchurčité skupiny!
2. Je nepochybné, že daně tvoří nákladovou položku. Podnikatelé tudíž musí kalkulovat s daněmi,které snižují rentabilitu jejich investic. Překročí-li, resp. nedosáhne-li rentabilita určitéhranice, je možné, že výnosy z realizovaných investic budou nižší než náklady. Za těchto předpokladůnikdo danou investici nerealizuje. Žádný podnikatel nerozšíří svoji výrobu. Tím pádem nikdo nebudenabízet „chtěné“ produkty za nižší cenu při stejné kvalitě nebo za stejnou cenu kvalitu vyšší.Přívrženci státu vychvalují vládní projekty, jako je např. stavba jaderné elektrárny, silnice čiželeznice. Tvrdí, že tyto projekty by bez účasti státu nevznikly. Ano, mají pravdu. My opravdu můžemevidět postavené silnice a elektrárny. A však tyto vládní projekty jsou tvořeny úředníky, kteří nejsouschopni suplovat trh. Z toho vyplývá, že mamutí investice státu jsou pouze plýtváním vzácnými zdroji.Občan může být klamán tím, co vidí. Na elektrárnu si může sáhnout. Jenomže každá mince má svůj rub a líc.Co vidět občan nemůže, jsou jiné statky, které by byly vytvořeny soukromým sektorem. Potřebuje trochuvíce představivosti, aby viděl nevyrobené lednice, pračky, automobily, rohlíky nebo počítače. Jestližestát investuje nesmyslně jednu peněžní jednotku, zákonitě ji nemůže investovat efektivně někdo jiný zesoukromého sektoru. Společnost bude právě o tolik chudší, kolik investicí se nerealizuje díky nesmyslněpostavenému daňovému zatížení.
Nová místa aneb opravdu selhává trh?
3. Státofilové jsou přesvědčeni o nutnosti zásahu státu do ekonomiky zdůvodu tvorby nových pracovních míst. Hlásají, že díky oné stavběmostu, elektrárny nebo železnice snižují nezaměstnanost. Jak nám alevysvětlí, že procentuální vyjádření nezaměstnanosti má dvojcifernéčíslo? V krátkém období jsou úředníci schopni zvýšit zaměstnanosturčité skupiny. V dlouhém období v celém hospodářství nikoli. Proč?Obdobně jako v bodě 2 tu totiž platí přísloví oko za oko, zub za zub.Jednoho státního dělníka, který pracuje na nesmyslném nebo méněpotřebném projektu, musí zaplatit soukromý pekař, švec, švadlena aspousta jiných. Poté nezbývá soukromému sektoru dostatek prostředků protvorbu jednoho efektivnějšího a potřebnějšího pracovního místa. Jedenviditelný státní dělník musí vytlačit z trhu práce jednoho námineviditelného zaměstnance. Toto si úředník neuvědomuje a tudížprohlásí, že trh opět selhává, a proto musíme vymyslet nový vládníprojekt pro nezaměstnané. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, zekterého je pro státního úředníka pouze jedna možnost úniku – větší avětší moc veřejného sektoru a menší a menší prostor pro sektor soukromý!
4. Můžeme konstatovat, že daňový subjekt má v České republice ze 43 %svázané ruce. Nemůže volně nakládat se svými prostředky. Poptávající(zaměstnanci i podnikatelé) nemohou zvýšit svoji spotřebu, která dáimpulz výrobcům, aby vyráběli chtěné zboží a služby, rozšířili svépodniky a vytvořili nové pracovní příležitosti. Opět docházíme kzávěru, že špatný daňový systém přináší čistou ekonomickou ztrátu.
Daň není slunce
Chceme-li žít ve větším blahobytu, svobodě a spokojenosti, musímepřikročit k reformě daňového systému. Politik společně se státnímúředníkem musí pochopit, že daň není taková samozřejmá věc jako slunce.Musí si uvědomit, že rušení daní neznamená milostivé rozdávání penězspotřebitelům a podnikatelům, nýbrž to, že jim stát tolik nebere anerozdává! Dnešní stav je neuspokojivý, alarmující a vyzývající knápravě. Náš daňový systém je velmi složitý, samotní správci daně se vněm nevyznají a pro běžného občana je nepochopitelný. Daňová reformanepředstavuje rušení daní a následné zavedení nové daně. Reformanepředstavuje pouze tzv. přelévání z jedné příjmové „kapsy“ do druhé!Cesta k nápravě vede především skrze rušení daní, snižováníjednotlivých sazeb, zjednodušení celého systému a efektivního vymáhání.
