Občané Irska v referendu rozhodli o přijetí smlouvy s Nice. Pokud bysmlouvu odmítli, zkomplikovali by přijetí nových členů do Evropskéunie. Otázka zda se rozhodli správně, je tedy současně i otázkou použitečnosti našeho vstupu do unie. Spor na toto téma vedli JanŠnaidauf, který působí v Asociaci pro mezinárodní otázky (www.amo.cz),a Vilém Barák, publicista, spolupracovník Liberálního institutu aspoluzakladatel Euroskeptické iniciativy (www.euroskeptik.cz) – red.
Evropská unie je pokřivený socialismus
Nerespektování prvního záporného stanoviska Irů ke Smlouvě z Niceukazuje jaká je představa eurokratů o demokracii. Zřejmě by chodili kvolebním urnám tak dlouho, dokud by „nezmoudřeli“ a nehlasovali podlepřání Bruselu. Hodnotit jejich rozhodnutí, které otevřelo bránuEvropské unie pro kandidátské země je však možné pouze prostřednictvímtoho, co tento krok přinese nám občanům Česka. A podle mne to není nicdobrého.
Hlavní zárukou svobody je možnost úniku před agresí páchanou státem. Zmnoha států Evropy se stává jeden režim a tím se možnost odejít dozemě, kde se vláda k občanovi, jeho podniku nebo penězům chová lépe,stává dražší a komplikovanější. Zároveň integrací mizí pozitivní vzorystátů, které se ke svým obyvatelům chovají příznivěji. Všichni budoumít stejné berně (od slova brát, krást), tzv. hospodářskou a sociálnípolitiku atd. O všem bude rozhodovat bruselská byrokracie a pod rouškouhodnotové neutrality svých směrnic a v zájmu „pokroku“, bude veskutečnosti lidem v evropském prostoru vnucovat svůj socialismus.
Zánik daňových rájů znesnadňuje přesun místa podnikání nebo bydliště dooblastí s nejlepšími podmínkami. Hrozí, že před slídivým státem nebudekam ukrýt peníze, což je jediná účinná odpověď občana na choutkypolitiků stále zvyšovat daně. Zavedení jednotné evropské měny zúžiloprostor k hlasování peněženkou, tj. útěku za kvalitními penězi např.německou markou. Co budeme dělat s eury, když Evropská centrální bankarozběhne tiskařské stroje?
Předáním kompetencí do Bruselu se rozhodovací centrum vzdálí úplně mimodosah občanů. Dovedu si představit kampaň za odstoupení českéhozkorumpovaného ministra. Co však s prodejným bruselským komisařem?
Koncept EU, volný pohyb osob, zboží a kapitálu znamená pouze kostrbaté,nesmírně nákladné naplňování přirozených práv občanů. Není důvod cítitse více doma na Vysočině než v Bavorsku nebo italském Toskánsku. Lesy,pole, louky, domy ve městech patří, nebo by správně měly patřitkonkrétním majitelům, nikoliv národu, státu, lidu, “nám všem” Čechůmnebo „jim“, Němcům, Holanďanům….. Hranice jsou pouze lidmi vytvořenéčáry na mapě, které byly jednou tak a dnes jsou naprosto jinak.
Evropskou unii je pokřivený (zvětšujícím) zrcadlem socialismurozmáhajícího se v současnosti na národní úrovni, kdy člověk je odnarození po svoji smrt cílem stále rozsáhlejších evidenčních,regulačních a jiných byrokratických intervencí státu a vlastnická právai politické svobody jsou relativizovány. Můj hlavní důvod skepticismuvůči EU je ten, že pokud budeme chtít na národní úrovni socialismuodmítnout, v zajetí EU to bude tisíckrát obtížnější.“.
Ekonomická politika EU je nepřetržitě rostoucí systém zdaňování,subvencí, socialistického přerozdělování a růstu neproduktivního,parazitického sektoru. Symbolem paralýzy EU je zemědělství, díky jehožochraně jsou ceny potravin v unii o 44% vyšší než na světovém trhu akteré pod rouškou údržby krajiny patří k největším škůdcům životníhoprostředí.
Co je vlastně EU? Jde vůbec o nějaký vyšší cíl v podobě třeba“evropského soužití na principu skutečné spravedlnosti, rovnoprávnosti,sdílení společných hodnot, úctě k svébytnosti a identitě různých obcí,společenství, profesí, regionů, států a národů (Václav Havel, MFDnes24.3.2001)? Nějak to není vidět a je symptomatické, že Václav Havelopominul člověka, jako jednotlivce. Zbylo pouze odporné handrkování odotace, všech se všemi, uvnitř i vně EU. Proč se tedy integrovat?Abychom měli v rámci direktivy Televize bez hranic (jak absurdní název)50 procent francouzkých filmů, broskve správné velikosti a banányodpovídající “eurošlupkovitosti”, vysoké daně, omezování reklamy azásluhou Evropské sociální charty pěkně vypasené “dávkaře”?
Sjednocování obranné politiky EU a zakládání společné evropské armádyoslabuje soudržnost NATO a západní civilizace, odcizuje Evropu odSpojených států a tím ohrožuje její bezpečnost. Nemoc antiamerikanismupodněcované politickými elitami zemí EU se projevuje stále divočejšímidemonstracemi proti USA, kulturním izolacionalismem v podobě kvót utelevizního vysílání, nekritickou popularitou rozbíječe Mc Donaldů,farmáře Jose Bového, atd. Spolu s ekonomickou nemohoucností EU rostesnaha uzavírat pevnost Evropa a vydávat, podobně jako blahé pamětiSovětský svaz, vlastní nedostatky za přednosti. Vše směřuje do stavu,kdy se Evropan stane vzorem pokrokového člověka a USA prohlásíbruselští byrokraté ze Říší zla a naši potomci budou jednou nuceni státse zbraní v ruce proti této zemi. Na intelektuálské a kulturní „frontě“je vidět toto blýskání na horší časy (viz např. projev prezidentaVáclava Havla v italském Senátu 4. dubna 2002).
Vnucujeme se do spolku, kde vražda politického protivníka nevzbuzujeani desetinu pohoršení, jako jeho zvolení. Vzpomeňme na celoevropskouhysterii po volebním úspěchu Jörga Haidera v Rakousku a SilviaBerlusconiho v Itálii, která tak ostře kontrastovala s tichem pozastřelení Pima Fortuyna. Absence jakýchkoliv zásad také vedla k zeměEU k poskytnutí azylu palestinským teroristům z baziliky v Betlémě.
Vilém Barák
Vážený pane Baráku,
Irsko bylo jedinou zemí, kde se o smlouvě z Nice rozhodovalo vreferendu namísto v parlamentu, jak tomu bylo v ostatních členskýchzemích EU. Proč parlament a ne zdánlivě demokratičtější referendum,když jde o tak zásadní věc? Důvod je prostý: smlouvy o EU jsou natolikrozsáhlé a komplexní, že běžný občan skutečně není schopen ani nemá časje podrobně nastudovat a vytvořit si vlastní názor. Populistům pakstačí poukázat na jeden sporný bod smlouvy, který prohlásí za klíčový azpůsobí tím v krajním případě její odmítnutí. A tak tomu bylo i u Irů.Vždyť se mnozí z nich dali v různých anketách slyšet, že jim nanicejské smlouvě vadily například jisté náznaky budoucího vytvořeníozbrojených složek EU a nikoli samotné podmínky rozšíření.
Nebyli přitom bohužel schopni docenit fatální dopad svého NE nabudoucnost celé Unie, a právě proto se objevila kontroverzní tvrzeníněkterých členů irského kabinetu, že „smlouva nebyla voličům dostatečněvysvětlena“. Evropské smlouvy totiž z procesních důvodů nelze přijímatpo malých kouscích, nýbrž jen ve velkých balících. A tak nezbývá, nežje posoudit jako celek, v němž každý něco získá a nad něčím musízamhouřit oko. Smlouvu ostatně na konferenci v Nice předjednaly aodsouhlasily všechny vlády členských zemí, včetně Irské. Oprávněnosttéto úvahy nejlépe dokazuje velmi příznivý výsledek druhého referenda:Irové po hlubší úvaze díky informační kampani pochopili, že se jedná ohistorický okamžik, a byli ochotni přemoci své drobnější výhrady vzájmu umožnění velkého projektu rozšíření.
Strašáka vzdáleného bruselského centra, které si diktuje, co se muzlíbí, a pomíjí zájmy národních států nebo regionů, považuji zaklasického čerta namalovaného na zdi. Vedle zmíněného principusubsidiarity existují přece centrální evropské orgány snezpochybnitelným demokratickým mandátem – zejména přímo volenýEvropský parlament, jehož pravomoci od jeho vzniku neustále rostou.
Úvahami nad otázkou míry nutné centrální regulace evropskýchzáležitostí by bylo možno popsat stovky listů papíru, a přesto bypolemika nebyla rozhodnuta. Je pravdou, že tíhnou-li levicové evropskévlády k regulaci a integraci, pak se to nutně projeví právě takéregulací na integrované evropské úrovni. Nicméně tyto vlády vzešlylegitimně a demokraticky z aktuálních voličských preferencí a nelze jimupřít lví podíl na současné vynikající životní úrovni uvnitř EU. Amusíme se obávat, že nám Brusel vnutí socialismus? Bude-li takový jakodosud, nechme si jej líbit! A že by Evropa se svou poválečnou tradicídnes mohla sklouznout do reálného socialismu typu našeho minuléhorežimu, tomu nevěří opravdu nikdo.Považovat volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu v celém evropskémprostoru za přirozené a vždy jsoucí právo člověka, to lze bez váháníoznačit za ukázku historické ignorance. Kdy bylo možné, aby si Řeksbalil kufr a odjel do Švédska nebo Čech do Portugalska a přitom mělivšude nachlup stejná práva a povinnosti jako místní občané? Takováeliminace hranic uvnitř kdysi věčně znesvářené Evropy je skutečnýmnaplněním dávného snu Evropanů.
Oprávněné není ani označovat evropské zemědělství – aniž by bylo třebahájit samotnou agrární politiku – za hrozbu životnímu prostředí.Extrémně přísné normy EU vůči životnímu prostředí zde mluví samy zasebe.
Co říci k údajnému evropskému antiamerikanismu? Snad jen to, žeprojevit vlastní názor například na demonstraci je základním právemobčana. Restriktivní ekonomická opatření vůči USA je pak nutno chápat vaktuálním hospodářském kontextu nehledě na to, že nejednou přišla jakopřímá reakce na nevyprovokované opatření druhé strany. Evropská unieje, ať se nám to líbí nebo ne, globální hospodářský gigant a nemůže sinechat diktovat podmínky ani od Spojených států. Její politická moc vesvětě však tomuto výsadnímu ekonomickému postavení bohužel neodpovídá.To je – v rámci měnící se světové bezpečnostní situace a nejistébudoucnosti samotného NATO – hlavní příčinou úvah o vytvořeníevropských vojenských sil, které by bezpečnost našeho kontinentupomohly zaručit.
A konečně, zastřelení politika je narozdíl od nástupu extremistickévlády událostí kriminální, nikoli politickou. Právě proto se k nípolitikové nemusí vyjadřovat a dokonce by ani neměli. „Poprask“ okoloHaidera a Berlusconiho byl naproti tomu sice tak trochu panikou, alezároveň vyjádřením jistého znepokojení nad možností oslabení základníchevropských demokratických hodnot a výrazem odhodlanosti je bránit.
Dnešní Evropská unie prochází složitým transformačním procesem, kterýmá své hospodářské, politické, ale i duchovní aspekty. Ty se snažípostihnout například Charta základních práv provolaná před dvěma lety vNice. Evropský konvent také dnes a denně jedná o hlubokých změnách aperspektivách evropské integrace, na čemž se Česká republika už dnespodílí. Proces citlivého sjednocování Evropy je velmi mnohotvárný anesmírně napínavý. Já chci být u toho…vy ne?
Jan Šnaidauf
Vážený pane Šnaidaufe,
podle vás prý referendum není vhodné pro tak složité otázky, jako jsousmlouvy o EU a běžný občan (obyčejný, prostý nebo lúza?) není schopenje prostudovat. Jako odpověď na argument o nedovtipných občanech bychsi dovolil citovat významného českého liberálního ekonoma Josefa Šímy.„Je zajímavé, že „hloupí“ jsou dost chytří na to, aby vydělali dostpeněz nejen pro sebe, ale i pro tlupu z titulu své funkce údajně“chytrých“ a „zodpovědných“, neproduktivních a paraziticky žijícíchpolitiků a úředníků. Zajímavé je také, že obyčejný člověk pokládaný za“hloupého“ a nezodpovědného je schopen moudře si zvolit svého“chytrého“ politika, který za něj pak bude „moudře“ rozhodovat“.Dodávám ještě, že „hloupý“ se v logice oponenta zvolením (jmenováním)zřejmě stává „chytrým“.
Celkem zbytečně oponent uvádí, že unie byla pouze pod lehkou nadvládoulevice. Rozhodující je výsledek, a tím je socialismus útočící nasvobodu lidí a neschopný konkurence. Potvrzení tohoto již dříve známéhofaktu můžeme najít ve vlastním materiálu EK předložené komisařem ErkkiLiikanenem. „Hrubý domácí produkt na hlavu představuje nyní v EU jendvě třetiny úrovně USA. Propast proti životní úrovni USA nebyla nikdyod konce šedesátých let tak hluboká“. Příčinu vidí v nižší zaměstnanostv EU, zaostávání v produktivitě práce, kde unie dosahuje sotva tříčtvrtin úrovně USA a tempo jejího růstu je v EU dvakrát nižší než veSpojených státech, nepružnosti při zavádění technických novinek a vdaleko menším zájmu Evropanů o samostatné podnikání.
Princip takzvané „subsidiarity“ uváděný v Maastrichtu heslem „blíž kobčanovi“ je zakuklená eurocentralizace, která umožňuje nižšímsubjektům obcházet volené politické struktury a jednat přímo s EU. Totoslovo slouží k ohlupování veřejnosti. Proč netrvat na tom, že já jakojedinec budu rozhodovat o svém životě, svých penězích, majetku.
Ano, svobodný pohyb kapitálu, lidí, zboží a služeb je přirozené právočlověka (nakládat se svým majetkem a sebou samým), které státypopírají. Nevím, proč bychom měl za realizaci tohoto práva někomuděkovat a ještě ho odměňovat (růstem svých daní, regulací a zákazů).Zločinci, který by mě držel ve sklepě bych po propuštění takéneděkoval, ani mu nesliboval, že se potetuji.
U zemědělství zřejmě oponent nevnímá skandály s dioxiny nalezené vmase, kolapsem likvidace extrementů zvířat v Belgii, nemoci BSE(přenesené na přežvýkavce krmením mletých ovčích hlav), holocaust přiepidemie kulhavky a slintavky. Nejhorší ale je, že obyvatelé EU jsoututo činnost zaměřenou proti krajině a jejich zdraví nuceni financovat.
Ze slov o hospodářském gigantu a jeho právech vůči jiným, moci kteroumusí zastávat, mě mrazí. Jednak, co je občanovi po těchto hrátkáchpolitiků. Mají jim snad obětovat svoji svobodu a majetek? Je to přesněuvažování směřující ke konfrontaci, napřed v malém na ulicích, pozdějiněkde na demarkační linii. Za druhé, jsou to slova pocházející z kořenůEU, které nalezneme v hitlerovském Německu. Odkazuji na práci britskéhohistorika Andrewa Robertse nebo na studii Josefa Šímy, SjednocováníEvropy, O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bezhranic (www.euroskeptik.cz). Ostatně nejen frazeologii a vizi„společných transevropských projektů“ převzali zakladatelé EU. Někteřídokonce byli u toho, když vznikala nacistická Evropa bez hranic.
Zastřelení Pima Fortuyna nebylo pouhou kriminální akcí, když se někteřípolitických elit vyjadřovali, že si to pro svoji radikálnost zasloužil.Nevím co jsou evropské demokratické hodnoty (paternalismus,intervencionismus, omezená svoboda slova, demokracie jako ničímneomezovaný diktát většiny?) a co bylo bráněno útokem na Jörga Haideraa Silvia Berlusconiho.
Děkuji, nechci.
Vilém Barák
Vážený pane Baráku,
je to opravdu tak, že dokument typu smlouvy z Nice si „normálnísmrtelník“ těžko může zodpovědně prostudovat a nezávisle posouditvšechna jeho pozitiva a negativa. V politice je nutno rozlišovat meziúrovní odbornou a čistě politickou. Zatímco o první by měli rozhodnoutodborníci nebo alespoň lidé, kteří se požadované odbornosti blíží, odruhé rozhoduje občan jako o všeobecné vizi aktuální nebo budoucíreality věcí veřejných.
V ideálním případě by tedy otázka irského referenda měla znít „Jste prorozšíření EU?“ a nikoli „Schvalujete smlouvu z Nice?“, která mimochodemobnáší 95 normostran právnického textu. Politik v demokratickém systémusice reprezentuje běžného voliče, ale na rozdíl od něj má k dispozicinesrovnatelně lepší prostředky, jak se s obsahem a reálným dopademsvých rozhodnutí seznámit.„Socialismus EU útočící na svobodu lidí“ je prázdným sloganem přesnětoho typu jako v minulosti „západní imperialismus vykořisťujícídělnickou třídu“ a nestojí za další komentář.
Netřeba zapírat, že ekonomika EU je ve srovnání s USA méně dynamická aflexibilní, avšak úroveň sociálních jistot je naopak nesrovnatelnělepší zde v Evropě. Vždyť v Americe jsou statisíce lidí bez základníhozdravotního i sociálního pojištění a v případě nesnází pro ně nikdo aninehne prstem, a to doslova.
Pojetí principu subsidiarity se u protistrany vyznačuje jasným azřetelným nepochopením základní myšlenky. Neznamená to ani v nejmenšímjakékoli obcházení státních struktur na evropskou úroveň, nýbrž naopakmožnost činit efektivní rozhodnutí na lokální úrovni, v místníchvolených samosprávách.Zatvrzelé prohlašování volnosti pohybu za přirozené právo člověka jemožno prohlásit za líbivý výkřik bez – opakuji – jakýchkolihistorických dokladů. A bez EU by dnes tato svoboda v takovém rozsahuzkrátka nebyla!
V argumentaci protistrany rovněž dochází k politováníhodnému směšováníkonkrétních přestupků se stanovenými principy. Ano, skandály vzemědělství určitě byly, ovšem byly oprávněně skandalizovány a trestányprávě díky propracovaným evropským předpisům o životním prostředí.
Hledat kořeny konstatování o hospodářském postavení EU v hitlerovskémNěmecku je samozřejmě absurdní, stejně jako chápat jej coby hrátkypolitiků, když se ve skutečnosti jedná o reálné ekonomické danosti, snimiž se denně setkává každá evropská firma.
A závěrem: Berlusconi a Haider přece jen nejsou tak úplně standardnípolitici, že? S tak úplně standardními a obecně přijatelnými názory…
Jan Šnaidauf
Vážený pane Šnaidaufe,
kořeny myšlenek EU, jejich projektů, shodnost frazeologie i postav mezi„pevností Evropa“ nacistického Německa a EU resp. jejích předchůdců, jeobjektivním historickým faktem. Nechci tím integraci podsouvat a priorinegativní nálepku, ale lidé by měli tento fakt vědět.
Napsal jsem, že „socialismus EU útočící na svobodu lidí“ a jenomnedostatek prostoru mi brání, tento podle oponenta „prázdný slogan“naplnit příklady (kromě již zmíněných). Můžeme sáhnout do tisíců,tisíců a tisíců předpisů EU zakazujících, přikazujících a omezujícíchlidský život, volajících po zvyšování daní a rozdávání z cizího majetkudotací, subvencí a dávek (např. líným a neschopným). Subsidiaritu cháputak, že to co nemohu udělat já, předám (ne navždy) výše. Drtivá většinačinnosti státu (později EU) je ale založena na donucení, násilnémvýběru berní (částečně spotřebovávají parazitičtí politici a úředníci)a následném vnucování „služeb“.
Svoboda je stav, v němž každý člověk může činit co uzná za vhodné,kromě agrese vůči svobodě (životu a majetku) jiných. Kdo chce dotace,důchody a dávky, ať si je platí, ale jejich neplacení není agresí.Většina nemůže legitimovat agresi. (Stejně většina není většinou aninázorovou, ani aritmetickou). Od EU jsme se dostali k otázce snižovánínásilí páchaného státem, protože alternativou k EU není nacionalismus,ale odstraňování totalitaristických výdobytků socialistického státu,útočících na svobodu člověka. Ostatně o úrovni demokracie hovoří to, ževláda z daní platí a hodlá platit (2003 – 200 mil. Kč) propagandu veprospěch EU. Proto požadujeme také 200 mil. Kč na prezentaci názorůproti EU (korespondence s MZ ČR a vládou je vystavena nawww.euroskeptik.cz).
Vilém Barák
Vážený pane Baráku,
zdá se, že od irského referenda se debata odchýlila k velmi obecnýmproblémům. Otázka míry státní regulace, výše daní, úrovně sociálníhozabezpečení atd. je nedílně spojena s polohou na politické škále.Zatímco levicová politika se snaží o zvýšení těchto veličin, pravicovánaopak. To však nijak přímo nesouvisí se samotným procesem evropskéintegrace, který lze definovat jako postupné odbourávání mezistátníchbariér za účelem usnadnění pohybu lidí, služeb, zboží a kapitálu mezijednotlivými zeměmi.Fakt, že evropská politika je zaměřena spíše levicověji, se nám můženelíbit a nic nám nebrání jej kritizovat. Ale nesmíme zapomenout, žecelá evropská architektura je výsledkem konsenzu demokraticky vzniklýchvlád všech členských zemí a je podepřena souhlasem národníchparlamentů. Těžko tedy můžeme zpochybňovat legitimitu EU jako takové,neboť její existence i politika jsou odrazem preferencí občanů.Co se týče očekávané proevpropské kampaně, je třeba poznamenat, ževládní strany vstupovaly do voleb s nezakrytě proevpropskými programy,obdržely potřebnou podporu k sestavení vlády a mají tak demokratickýmandát k plnění svého programu, tj. vstupu do EU. Vláda tedy o vstupusilovat musí. Nedílnou součástí jejího úsilí je pak informační kampaň,která nemá občana obluzovat nebo jím manipulovat, ale naopak muposkytnout dostatek vědomostí, aby se mohl zodpovědně rozhodnout.
Jan Šnaidauf
