Udaje uvedené v článku pochází zejména ze zdrojů IEA, Goldman Sachs a Newsweek.

Ropa je zvláštní komodita. Více než jiné podléhá politice a ovlivňuje ekonomiku. Tak jak je omezována strana nabídky i poptávky trh s ropou postupně přestává existovat. Stále větší část zisků slouží silám, které otevřeně bojují proti svobodné společnosti.

Cena ropy

Vývoj ceny ropy v posledních pěti letech

Před pěti lety pohybovala kolem 15 USD za barel, cena pak stoupala až na dnešních 70 USD. V korunách na litr tak cena ropy stoupla zhruba ze 2 na 10 Kč. Během dvou let cena může dosáhnout 17 Kč (120 USD za barel). Cena ropy se tak do ceny finálních produktů, jako je benzín, promítala jen marginálně. Podstatnou část ceny tvořily náklady na zpracování, distribuci a daně. To se nyní velmi pravděpodobně změní a cena ropy se projeví mnohem výrazněji.

Jaké jsou tlaky na cenu ropy?

Fundamentálním faktorem je samozřejmě rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Podívejme se tedy na vývoj nabídky a poptávky v posledním desetiletí.

Výrobní kapacity a výroba

V roce 1985 rafinerie pracovaly s rezervou 20%, dnes se kapacitní rezervy pohybují kolem 1%. V letech 2002-2006 se denní spotřeba ropy zvýšila o 10 mil. barelů. Při takto křehké rovnováze je trh velmi citlivý i na malé změny a silně reaguje na politické a ekonomické události v zemích produkujících ropu, stejně jako na odhady poptávky zemích jako je USA, Indie a Čína.

Firmy se v normální tržní situaci, kdy nabídka stále a stabilně roste, zachovají tak, že zvýší investice do výrobních kapacit. Vývoj v ropném průmyslu však v posledním desetiletí sledoval přesně opačný trend. Zatímco v roce 1999 byl ropný průmysl úvěrován zhruba ve výši 400 mld. USD, dnes disponuje hotovostí ve zhruba stejné výši. Za poslední 2 roky tak ropný průmysl získal celkem 800 mld. USD, které ale na rozdíl od minulosti znovu neinvestoval.

Představte si, že vedete podnik, po vašem zboží prudce roste poptávka, ceny trhají rekordy, podniková kasa praská ve švech, každý by rád koupil vaše akcie, nebo vám půjčil … a vy neuděláte nic. Proč?

Proč trh nereaguje?

Odpověď je prostá. Trh přestává existovat. Situace v hlavních producentských zemí znesnadňuje investice energetických společností. Některé kroky, jako je znárodňování, investice dokonce znemožňují. Jak vypadá situace v hlavních producentských zemích?

Saúdská Arábie

Má největší doložené zásoby ropy. V posledních letech se v Saúdské Arábii zvýšily náklady na sociální stát. Rostou náklady na zajištění bezplatného vzdělání, zdravotnictví, dotace na bydlení atd. Saúdská Arábie je zemí s vysokou porodností a zároveň i nezaměstnaností, která se podle některých odhadů blíží 30%, ve skupině mladých až 50%. Současný stav sociálních dávek a dotací je možné udržet při ceně barelu nejméně 40 USD.

Irák

Slyšel jsem humornou definici, že: „Irák je území obývané teroristy, kteří se usadili na naší ropě“. Uvážíte – li, že v průměru každý třetí den zde dojde k útoku na ropné zařízení, definice přestává vypadat jako vtip. Logickým důsledkem pokračující války je nižší produkce. Investorské riziko je zde značné.

Venezuela

Za vlády Huga Cháveze došlo k razantnímu zvýšení sociálních výdajů Venezuely. Produkce zestátněného ropného průmyslu poklesla o 50%. Sociální programy jsou financovány díky zvýšení ropné daně z 34 na 50%. Většina nezávislých analýz počítá s dalším poklesem produkce ropy a zvyšováním daňové zátěže.

Nigérie

V této zemi si zisky z ropy dělí vládnoucí kleptokracie a armáda. V zemi je latentní občanská válka. Infrastruktura je zanedbaná, výpadky dodávek jsou běžné. Ani v této zemi nelze v dohledné době počítat s plně tržními podmínkami. Optimistické prognózy počítají se stagnací produkce.

Rusko

Ruský prezident Putin vyhlásil válku chudobě, kterou chce financovat z ropných zisků. Nezávisle na tomto prohlášení předseda Ruského svazu ropného a plynárenského průmyslu Genadij Šmal nedávno veřejně kritizoval Kreml kvůli neadekvátním investicím do geologického průzkumu a energetické infrastruktury. Zdanění je v Rusku už dnes tak vysoké, že standardní 15% návratnosti investic dosáhnou energetické firmy až při ceně ropy 80 USD za barel. Ani podmínky v Rusku tak zjevně nepůsobí směrem ke snižování cen ropy.

Írán

Vláda Mahmúda Ahmadínežáda razantně zvýšila sociální dávky a platy státních zaměstnanců. Zisky z ropy se také využívají na zbrojení. Po úspěšných zkouškách supersonického torpéda je Írán schopen uzavřít Hormuzský průliv, kudy tankery přepravují značnou část ropy z Perského zálivu. Íránský ropný průmysl a rafinerie jsou v tak špatném stavu, že skoro polovinu paliv musí Írán dovážet. Minulý rok Írán nebyl schopen naplnit povolené těžební kvóty OPEC.

Íránský ministr vnitra Mustafa Pour-Mohammadi před několika týdny v odpovědi na otázku možných sankcí prohlásil: „Máme bohaté energetické zdroje. Kontrolujeme jednu z nejdůležitějších energetických tras na světě. Jestliže bude na nás vyvíjen nátlak, věřte, že náš nátlakový potenciál není menší.“

Celková situace

Energetické firmy odhadují, že na to, aby se udržela rovnováha mezi nabídkou a poptávkou bude potřeba během příštího desetiletí investovat 3,5 bilionů USD. Zároveň ale díky nestabilitě, státním zásahům, korupci a zvyšujícím se daňovým zátěžím klesají v producentských zemích investiční možnosti. Žádný silný faktor nepůsobí ve prospěch snižování ceny ropy, naopak mnoho silných faktorů působí na zvyšování ceny

Co financujeme nákupem ropy?

Při denní spotřebě ropy 85 mil. barelů a ceně 70 USD za barel ropné státy dostávají 6 miliard USD denně, neboli 2 triliony ročně (srovnejte s celkovým objemem podpory rozvojovým zemím). Na konci penězovodu jsou marxisté, jako je Venezuela nebo Bolívie, feudalisticko-sociální státy, jako je Saúdská Arábie, případně mafie, jako například v Nigérii. V Íránu spolufinancujeme návrat 12. imáma Mahdího za podpory jaderných zbraní.

Stručně řečeno, demokratické státy nákupem ropy financují nepřátele společnosti.

Pesimistický scénář

Starý ruský vtip říká: „Optimista se učí anglicky, pesimista čínsky a realista se učí střílet.“ Optimismus je možná dobrý životní postoj, ale určitě je to špatná strategie.

Pesimistické předpovědi předpokládají, že do dvou let cena barelu ropy překročí 120 USD a bude dále stoupat. Cena benzinu patrně překročí 50 Kč. Vzhledem k tomu, že mnoho základních výrobků obsahuje v sobě i cenu ropy, objeví se silné inflační tlaky (například na výrobu 1 kg hovězího potřebujete zhruba 1 litr ropy). Při ceně 2 Kč za litr je cena ropy zanedbatelná, při 16 Kč už nikoli. Cena hovězího se tak zdvojnásobí, podobně zdraží i plasty, doprava a pod. Zvýšené životní náklady způsobí, že se mnoho lidí a podniků dostane do finančních problémů, přestanou být schopni splácet hypotéky a úvěry. Sníží se celková spotřeba, vzroste nezaměstnanost a zesílí politický tlak na zvýšení sociálních dávek, kompenzací a dotací.

EU, OSN a USA budou vydávat rezoluce, ale v Íránu se budou Číňané, Evropané a Američané předhánět v nabídkách. Ahmadínežád rozdělí zisky mezi sociální programy a zbrojení. Do pěti let se Evropa ocitne v přímém jaderném ohrožení. Tak vypadá pesimistický scénář.

V optimistickém scénáři na straně poptávky rychle zafungují tržní mechanismy. Dojde k razantním úsporám, začne se více používat alternativ, jako je například uhlí, zemní plyn nebo obnovitelné zdroje. Než se tak ale stane, ropné státy se stanou závislými na vysokých cenách ropy. Pád cen zde pak způsobí omezení sociálních programů, hyperinflaci a nástup chudoby. Společnost v producentských zemích se bude pravděpodobně dále radikalizovat.

Jak čelit ropné krizi?

Ústupem od ropy tak, jak jej prosazuje USA, nebo Švédsko. Jiná rozumná cesta pravděpodobně není. Ve své podstatě se jedná o investice do alternativ, jakýchkoli alternativ.

Jak reaguje Česká republika? Jsme vůbec schopni reagovat? Jak by měla vypadat rozumná a efektivní reakce státu?

Energetická koncepce České republiky

Jaká je?

Hlavním problémem je, že energetická koncepce neexistuje a asi ani existovat nemůže.

Pokud by rodina rozhodovala o svých financích stejným způsobem, jako se rozhoduje o státním rozpočtu, vypadalo by to asi takto:

„Dětem koupíme nové kolo a do školy pastelky, sobě nová auta. Sousedovi dáme milion na pískoviště. Druhý soused nemá práci, tak ať nám za 30 tisíc vykope bazén (později se ukáže, že nemáme vodu). Dalším sousedům jsme slíbili dva miliony na stavbu domu. Že v kase už nic není? Nevadí, zase si půjčíme.“

Stát nevede účetnictví, státní rozpočet jsou neúplné, nepřesné a nepřehledné seznamy příjmů a výdajů. O sledování návratnosti a dopadu investic se nedá mluvit.

Za této situace se, bohužel, nedá mluvit ani o energetické koncepci státu. Lze jen mluvit o pozorovaných trendech. Podíváme-li se, kam směřují státní investice, zjistíme, že v rozporu s deklaracemi je zde zesilující trend závislost na ropě dále zvyšovat.

V tomto směru je markantní zejména státní podpora silniční dopravy, která je prosazována napříč celým politickým spektrem. Podle zdrojů ministerstva dopravy a SFDI se plánují investice do rozvoje silnic a dálnic ve výši 700 mld. Kč, politické strany (kupodivu včetně ODS), uvažují o dalším zvýšení na 1 bilion Kč. Přeloženo do srozumitelnějších čísel, čtyřčlenná rodina v následujících několika letech přispěje na výstavbu silniční sítě částkou 280-400 tisíc korun.

Tyto investice jsou problematické mimo jiné i proto, že deformují trh a znemožňují investice do alternativ, jako je letecká, lodní nebo železniční doprava.

Porovnejme některé náklady na železniční a silniční dopravu. Cena za 1 km železnice je zhruba 10 krát nižší, energetická náročnost přepravy je 3 krát nižší. Cena energie vychází u naftovému spalovacího motoru zhruba na 9 Kč/kWh, cena elektřiny a tím i cena jednotky energie je nižší. Plně naložený vlak odpovídá zhruba 50-ti kamionům, mzdové náklady jsou tedy 50 krát nižší a navíc je relativně snadné zavést automatiku. Vlak je schopen dopravovat náklad výrazně rychleji.

Není žádný zjevný důvod proč by měla být kamionová doprava levnější nebo lepší. Přesto v celé Evropě pozorujeme postupný nárůst podílu kamionové dopravy v neprospěch železniční. Všude také je výstavba a údržba silnic financována z daní a dráhy jsou buď státní nebo polostátní. Značnou, ne-li podstatnou část nákladů na silniční dopravu nenesou přepravci a jejich zákazníci, ale občané jako daňoví poplatníci.

Jaká by měla být?

Správná energetická koncepce by především neměla omezovat tržní síly na straně poptávky. V podmínkách České republiky to znamená zrušit dotace a přenést náklady přímo na spotřebitele. V případě silnic a dálnic se jedná o mýtné. Zároveň snížit daně a nepodlehnout pokušení dodatečné zdroje použít na jiné výdaje státního rozpočtu. Souběžně je nutné uvolnit tržní síly a mechanismy, zejména privatizovat železnice, kde by ČD měly ztratit monopol, a měly by se stát jen jedním ze subjektů na trhu, podobně jako je tomu u letecké dopravy, v energetice nebo u komunikací. Zkušenosti z liberalizace trhu v jiných oblastech dávají podloženou naději, že kvalita i cena na skutečné a nedeformované tržní prostředí rychle a pozitivně zareagují.

Pokud naše vláda tyto kroky nepodnikne, stane se zemí, která bude plýtvat svými zdroji, bude se podílet na udržování penězovodu pro nedemokratické režimy za cenu ožebračování vlastního obyvatelstva.