V souvislosti s pražskou kandidaturou na pořádání olympiády se objevuje v diskusích až příliš mnoho ekonomických a historicko-politických kiksů. Antická olympijská myšlenka měla být od počátku především humanistickou oslavou intelektuálních a fyzických ideálů dobra a krásna. Sport tak neměl být nikdy účelem sám o sobě, ale naopak účelem pro něco „vyššího“. Moderní historie olympijských her na to sice navázala, nicméně bohužel v naprosto odlišném a často velmi perverzním smyslu. Především nejnovější olympijská historie od té hitlerovské v roce 1936 až po tu čínskou v příštím roce je jedním velkým ideovým a bohužel i sportovním úpadkem. Ze sportu se prostě stalo během olympijských her jedno velké politikum. Přestal být oslavou krásna a dobra ve filozofickém smyslu; naopak se stal oslavou morální nihilizace „dobra“.
Ve svobodnějším světě si mnoho lidí začalo říkat, že přece na těch totalitách musí být něco „dobrého“, když tam mají tak „dobré“ sportovce a tak skvěle „dobré“ tréninkové zázemí. Ta „dobrota“ totalit přece nemohla být omezena jen na sportovce, ta jistě musela mít a má mnohem širší charakter… Antický ideál jednoty a harmonie tak byl nahrazen novodobou reinkarnací dialektického konfliktu duše a těla. Na olympijských sportovištích tak v jistých početných případech soutěžili a bohužel i dnes často soutěží ideově zohýbaní a materialisticky vyšperkovaní jedinci, kteří v těch nejtragičtějších případech připomínají nasteroidované mutanty.
Jaké bychom si tedy měli vzít ponaučení pro případnou pražskou olympiádu? Především nesmí být politickou olympiádou. Tedy takovou, která se stává prostředkem politických her a manipulací, což už dnes můžeme vidět na odstrašujícím příkladě té čínské v příštím roce. A co je podmínkou toho, aby olympiáda byla opravdu nepolitickou, a tedy soukromou sportovní akcí? Nesmí být socialistická. Tedy musí být uspořádána soukromými společnostmi, které ponesou veškeré náklady, rizika a konečné zisky.
Je to tedy celkem jednoduché.
Pokud nemá být olympiáda nástrojem politiky, pak nesmí stát daňového poplatníka ani korunu. Splní to totiž i další účel. Ten, kdo riskuje vlastní peníze, a nikoliv peníze daňových poplatníků, ten jediný může transparentně mluvit o efektivitě a ziskovosti čehokoliv včetně olympijských her. Jedině podnikatelé dokážou rozpoznat diskontovanou hodnotu budoucích nákladů a výnosů a náklady obětované příležitosti v čase případné olympiády. A to do té míry, do které se jim politici a úředníci nepletou do života.
Čím méně do toho tedy budou politici mluvit, tím spíše se ukáže, zdali tento projekt je efektivní, či nikoli.
A co kdyby se ukázalo, že pro podnikatele je tento projekt příliš riskantní, neefektivní a náklady obětované příležitosti příliš vysoké?
Projekt by mohl zafinancovat třeba nějaký idealistický filantrop nebo by se mohla uskutečnit veřejná sbírka. Lidé by se tak mohli dobrovolně na ulicích rozhodnout, zdali přispějí raději na olympiádu, či například na výzkum léků proti rakovině. V plné nahotě by se tak ukázalo to, co je opravdu v současné době potřeba nejvíce. Tedy radikálně omezit přerozdělování a vliv politiků a úředníků na životy občanů v naší zemi.
Aby sami lidé podle svého nejlepšího svědomí rozhodovali, kam nasměrují své peníze. A právě svědomí občanů vytěsněné ve prospěch svědomí politiků a úředníků je největším rizikem případné olympiády financované z peněz daňových poplatníků. Ideál harmonie, dobra a racionality by tak opět dostal na frak, stejně tak jako dostane příští rok v Číně na sportovištích vybudovaných za otrockých podmínek.
A kdo jiný než představitelé naší vládnoucí konzervativně-liberální strany by měl nahlas říkat, že když olympiádu, tak jedině dobrovolně financovanou kapitalistickou, a nikoliv politicky plánovanou socialistickou…
