A až doženeme Evropskou unii ….., tak budeme moci vstoupit do jejichřad a ukončit naši cestu do Evropy. Takto zní hlavní linie politickéhouvažování všech hlavních politických stran, a protože politickérozhodování zasahuje do téměř všech sfér života jednotlivců, platí, žei každý člověk je nucen dohánět EU v každé myslitelné jednotlivosti.“Kdo nedohání EU- ať nejí,“ mohlo by znít heslo dnešní doby.Podivuhodný způsob kvantifikace téměř všeho zachvátil politiky isdělovací prostředky. Argumenty socialistů a odborářů, kteří v dalšívlně rozdělování politické moci ovládli přední posty na ministerstvechse zdají být více „vědecké,“ když tito lidé tvrdí, že zavést trh s bytynejde, dokud nabídka nepřesahuje poptávku alespoň o 5%. Dokud nebudou“nastaveny parametry trhu“ tímto způsobem, trh prý nelze „spustit.“ Srostoucí mocí roste chuť, a tak další série „vědeckých argumentů“ jižnehovoří o ceně jednoho zboží, ale o makroekonomickém agregátu zvanémcenová hladina. Logika je velmi podobná. Dokud naše cenová hladinanedosáhne jisté úrovně zemí EU, nelze prý obchodovat bez obchodníchbariér, popřípadě vstoupit do tohoto intervencionistického spolku státůblahobytu. Proto prý tzv. ERDI (Exchange Rate Deviation Index, kterýzhruba řečeno měří právě kupní sílu domácího spotřebitele) – veličina,kterou nejčastěji operují experti odborových svazů, kteří nyní zaujalisvé pozice ve státní administrativě – musí být napřed nižší než 2,popřípadě 1,5. Jelikož každý se cítí povolán k předložení receptu, jaktento „problém“ řešit a jak tedy co nejrychleji dohonit naše vzory vEU, není nouze o „expertní“ návrhy řešení.
Většinou je předkládané řešení následující. Jelikož naše cenová hladinaje při daném směnném kursu příliš nízká, máme dvě možnosti, jakdosáhnout „dohnání“ EU: (1) při dané cenové hladině zhodnotit směnnýkurs nebo (2) při daném směném kursu zvýšit cenovou hladinu. Jelikožvýkonnost české ekonomiky dle obecného mínění neumožní uskutečněníprvní varianty – zhodnocení kursu koruny, je tato varianta, jež jeobecně nazývána apreciační, zavrhnuta, a veškeré naděje jsou vkládánydo uskutečnění druhé varianty. S tímto odmítnutím první varianty takévětšinou padá požadavek na centrální banku, dbát o vnitřní stabilituměny (neprovádět inflační měnovou politiku). Druhá varianta, zvanáinflační, obyčejně vede k jednoduché úvaze, že naše cenová hladina musívýrazně růst (dvojciferná inflace každý rok je považována za úspěšnýkrok k dohánění EU), přičemž je potřeba nějak zabezpečit stabilnísměnný kurs, na což je pohlíženo jako na téměř technický úkol nastaveníparametrů ochrany vnitřního trhu pomocí necenových, ale prý výraznětržně orientovaných hygienických a fytosanitárních norem, vyrovnávacíchcel, antidumpingových řízení a podobně. Tímto opatřením socialistézároveň řeší problém ochrany spotřebitele (neumožní mu koupit některévýrobky i když by je třeba koupit chtěl) a ochrany trhu před nekaloukonkurencí (levné vepřové maso prý není v zájmu spotřebitelů, atd.).Řešení problému, které vzniklo v současnosti tolik populárnímpragmatickým přístupem k řešení problémů, je na světě: inflace aprotekcionismus. Tedy staří dobří pomocníci, kteří už mnohokrát vhistorii umožnili vládám rozvrátit hospodářství.
Je načase si uvědomit, že dichotomie dostupných řešení – inflačníversus apreciační cesta, ve skutečnosti neexistuje. Směnný kurs acenová hladina nejsou nezávislé veličiny. Obě vznikají jako výsledekmilionů aktů koupě a prodeje, za nimiž se skrývají individuálnípreference, subjektivní hodnocení rizika budoucího vývoje a výrobníhopotenciálu českých a zahraničních podniků a firem. Jak mnozíprotagonisté těchto politik v minulosti tvrdili, efektivnostihospodářství nelze dosáhnout manipulací makroekonomických agregátů.Jejich přístup jako by na tuto moudrost ovšem zapomínal, stejně tak nato, že podnikatelské prostředí ovlivňované jimi navrhovaným přístupem kněkterým makroagregátům (inflaci a bariérám mezinárodního obchodu) ktolik potřebným a zdůrazňovaným změnám na mikroúrovni nepřispěje.Naopak.
Neexistuje žádný makroekonomický pohled na ekonomiku, který by dokázalvypočítat správnou úroveň směnného kursu a cen. ERDI 2 nebo 4, můžesice zavdat zajímavé téma k diskusi na půdě odborových svazů neboministerstvu práce, nicméně jediný přínos této analýzy je v tom, žezjistíme, že trh (tj. nákupy a prodeje milionů lidí) generuje ceny,které jsou jiné než námi vypočtené ceny vycházející z parity kupnísíly. Není žádný lepší kurs než kurs tržní. Konec konců i cenováhladina je makroagregátem, který pro většinu lidí nemá smysl. Každéhozajímá pouze to, jak se mění ceny věcí, které kupuje nebo případněprodává. Klesají-li tyto (reálné) ceny, pak to většina s povděkempřivítá (lidé se zaradují, budou-li moci koupit laciné vepřové maso,laciné banány a budou-li moci využít laciných služeb dělníka zUkrajiny). Těžko lze pochopit, že kvůli výhodnosti výše ceny nějakéhoprůměrného koše zboží, výše nějakého ERDI v procesu dohánění nějaké EUje třeba uměle zdražovat některé výrobky a podporovat přerozdělování acenové distorze produkované inflační politikou centrální banky. Nenídůvod k tomu, aby cenová hladina nutně musela růst. Tento růst aninemůže být cílem hospodářské politiky.
Když už chtějí někteří sebevědomí politici dohánět Evropu, nechť začnoukaždý u sebe otevřeným přístupem k vědomostem, informacím a zbožípřicházejícímu z Evropy a nesnaží se přesvědčovat lidi, že je v jejichzájmu mít rostoucí ceny, vyšší daně na benzín, dražší maso z dovozu,více francouzských filmů a desítky překladatelů, které si daňovípoplatníci musí vydržovat, aby alespoň stihli přeložit stovky tisícstran evropského komunitárního práva a občané se dověděli, jaké dalšídobré věci mohou od EU očekávat.
