Česká ekonomika prochází složitým procesem transformace. Záměrně užívám slova prochází, neboť tento proces ještě stále probíhá, byť velmi pomalu. Někteří politikové, kteří v nedávné minulosti tvrdili, že transformace skončila, se mýlili. Podle mého názoru není ukončena ani ta část spojená se slovem trans a už vůbec ne formování kvalitativně jiných institucí, které jsou bezpodmínečně nutné pro dobře fungující tržní ekonomiku.
V souvislosti se současným vývojem v ekonomice si můžeme položit několik otázek. První by se týkala toho, zda se české hospodářství ocitlo na pokraji krize, jak o tom hovoří opoziční politikové.
Na počátku června 1997 bych odpověděl asi takto. Přísně vzato podle teoretických pouček dochází ke vstupu ekonomiky do krizové fáze až v okamžiku, kdy dvě po sobě jdoucí čtvrtletí klesá reálný hrubý domácí produkt. O takovéto situaci zatím nemůžeme hovořit, přestože došlo ke zpomalení hospodářského růstu měřeného pomocí hrubého domácího produktu. Nelze ovšem vyloučit, že ekonomická krize může nastat v souvislosti s vývojem jak v domácí ekonomice, tak i s působením faktorů souvisejících se zpomalením ekonomického růstu v zahraničních ekonomikách, s kterými jsme úzce propojeni. Jednoznačně tedy nelze říci, zda stojíme či nestojíme na pokraji ekonomické krize. Museli bychom vzít v úvahu především faktor času a přesnou specifikaci charakteristických rysů týkajících se cyklického ekonomického vývoje.
Druhá otázka by mohla znít : Zasáhla restrikce ČNB v létě 1996 negativně do ekonomiky? Odpověď není jednoduchá. S ohledem na ekonomické a politické události ve druhé polovině května 1997 můžeme říci, že především v souvislosti s politickou krizí nastal určitý negativní pohyb v měnové oblasti. Můžeme tedy hovořit o tom, že se česká měna začala dostávat do potíží v souvislosti s vnímáním měnového kurzu jako tzv. měnové kotvy, a s rostoucími devalvačními tendencemi. Příčiny tohoto jevu bychom mohli rozdělit do oblasti ekonomické a politické. Ekonomické příčiny spatřuji především v přílišné měnové restrikci uplatňované od druhé poloviny roku 1996 Českou národní bankou. Tato restrikce projevující se nutně se zpožděním právě v prvním čtvrtletí roku 1997, způsobila zpomalení ekonomického růstu a byla i jednou z příčin poklesu průmyslové výroby.
Politické příčiny spatřuji v krizi vládnutí, hašteření se až nevraživosti jednotlivých koaličních partnerů, neumění až neschopnosti komunikovat. Neméně závažnou okolností je i neochota obyvatelstva (zvláště některých sociálních skupin) akceptovat opakované „utahování opasků“, které nutně musí následovat po nepopulárních opatřeních přijatých vládou. Svou negativní roli hrají i sladké sliby a vábení českých socialistů.
Již na podzim 1996 měla centrální banka zpozorovat počínající napětí v souvislosti s vývojem kurzu koruny a mohla již v té době rozšířit fluktuační pásmo na + – 15 % od centrální parity (tak je tomu u jiných zemí EU), případně mohla toto pásmo zrušit a nechat kurz volně plavat. Už v té době bylo jasné, že dlouhodobé, byť skryté posilování koruny neodpovídá reálné situaci v české ekonomice, především pak situaci v podnikové sféře a ve vztahu k zahraničí, kdy docházelo k rychlému prohlubování deficitu obchodní a později i platební bilance. Ať už postupné či úplné uvolnění fluktuačního pásma by zabránilo spekulacím domácích i zahraničních subjektů na pokles koruny. S největší pravděpodobností by nenastala nutnost intervenovat ve prospěch koruny v takové míře. Byly by zachovány devizové rezervy naší ekonomiky a kurz by byl ve střednědobém horizontu nastaven na novou rovnovážnou úroveň bez větších ekonomických dopadů a především bez vzniku politické krize. V dnešních dnech je moderní útočit na vládu, jejího předsedu a zvláště pak na ministra financí, přičemž ne příliš mnoho odborníků z ekonomické obce si uvědomuje, že svůj díl viny má centrální banka, především díky svým zpožděným reakcím.
Třetím okruhem problémům, které se snaží mnozí ekonomové řešit je deficit zahraničního obchodu, odliv zahraničního kapitálu a s tím související údajně neprůhledný kapitálový trh. Předně bych rád zdůraznil, že podle mého názoru u nás není plnohodnotný kapitálový trh. Za hlavní důvod jeho neexistence považuji dlouhodobou velmi nízkou funkčnost primárního trhu. Především tento by měl podle řady odborníků vypovídat o průhlednosti či neprůhlednosti celého „kapitálového trhu“. U nás však existuje zatím pouze trh s akciemi (sekundární trh), snažící se pomocí různých zájmových a nátlakových skupin tvářit jako pravý a standardní kapitálový trh, nad jehož fungováním mají bdít nově zakládané komise. Ano, takovéto komise by měly význam pro fungování kapitálového trhu, kdyby ovšem nějaký existoval. Trh s akciemi a podílovými listy, tak jak vznikl v kupónové privatizaci, by měli být již nyní schopni regulovat úředníci z Úřadu pro cenné papíry. Otázkou je, proč dosud trh s cennými papíry skomírá. Část odpovědi by mohla být nalezena v systémových chybách spáchaných při privatizaci (stáli u nich dnešní největší kritici současného stavu), část také v tom, že podniky nejsou schopny ve větší míře vytvářet zisk a následně vyplácet dividendy.
První chybou bylo postavení pouze základů zdi mezi komerčními a obchodními bankami na straně jedné a investičními společnostmi a fondy na straně druhé.
Druhou chybou bylo nepovolení otevřených podílových fondů pro 1. vlnu kupónové privatizace.
Třetí chybou bylo povolení existence uzavřených podílových fondů pro 2. vlnu kupónové privatizace.
Čtvrtou chybou bylo, že legislativně nebyla řádně a úplně zakotvena podrobná informační povinnost jednotlivých emitentů, hlavně pak u investičních společností, investičních fondů a podílových fondů.
Pátou a určitě ne poslední chybou bylo, že se nepočítalo s legislativním rozlišením na převážně porfóliové fondy a na převážně manažerské fondy, které by dlouhodoběji měly zájem o spravování a řízení podniků ze svého portfolia.
Především první a pátá výše uvedená chyba vedla po skončení kupónové privatizace ke zpomalení, někde k zastavení, ale ve většině případů vůbec k nenastartování restrukturalizačních programů, ozdravných kúr a revitalizace jednotlivých firem.
Poměrně měkké prostředí umožnilo přežívat dále i firmám, které dlouhodobě nenacházely své místo v konkurenčním boji. V mnohých firmách existuje až podnes přezaměstnanost. S nízkou produktivitou, jejíž příčinou je právě relativní přezaměstnanost, se potýkají především firmy s vysokou účastí státu.
Tímto se dostávám k jádru problému deficitu zahraničního obchodu. Deficit obchodní bilance je dán především nízkou konkurenceschopností produktů našich firem, nevyužitím devalvačního polštáře na počátku devadesátých let a skrytým zhodnocováním naší měny do dubna letošního roku. Vzhledem k tomu, že za nejdůležitější důvod nevyrovnanosti obchodní bilance spatřuji nízkou konkurenceschopnost, nepočítám z dlouhodobého hlediska s příliš pozitivním vlivem zavedení dovozních depozit na obchodní bilanci. Naopak, za určitých okolností, např. při tak vysokých úrokových mírách, které byly nastaveny v souvislosti se snahou ČNB udržet kurz koruny v měsíci květnu 1997 bude nutně docházet k likvidaci drobných a středních dovozců.
V pořadí čtvrtou otázku, kterou bychom se měli pokusit zodpovědět může být otázka, zda korekce hospodářské politiky k dubnu 1997 je systémovým krokem.
Popravdě řečeno musím konstatovat, že tzv. balíček ekonomických opatření z dubna 1997 sice popsal určité problémy naší ekonomiky, ale k jejich řešení používá nástroje blížící se nástrojům socialistických vlád. V každém případě jde o odklon od liberálního pojetí ekonomie nejenom používanými nástroji, ale i rétorikou. Ve světle dalšího materiálu přijatého jako stabilizační a ozdravný program vládní koalice na konci května 1997 se dá říci, že oba materiály si částečně protiřečí přinejmenším v oblasti přístupu k měnové politice a dostupnosti peněz v ekonomice.
Vláda se dostala pod trvalý tlak, z kterého některé její členy vysvobodí, bohužel, pravděpodobně na několik let, předčasné volby. Existují nějaké ekonomické nástroje, které by pomohly současné vládní garnituře naskočit do ujíždějícího rychlíku ? Tak by mohla znít poslední otázka.
Odpověď dávají různé průzkumy veřejného mínění, volebních preferencí a hlavně obecná nespokojenost občanů, kteří rádi zapomínají nebo nechtějí vidět pozitivní změny a zároveň zveličují a přehánějí problémy.
Česká ekonomika je zatím na počátku června 1997 ještě ekonomikou relativně nejstabilnější z transformujících se ekonomik měřeno pomocí základních makroekonomických ukazatelů jako jsou míra inflace, míra nezaměstnanosti, tempo ekonomického růstu. Ale máme i relativní dlouhodobou měnovou stabilitu, protože zatímní depreciace (znehodnocení) měny činí cca 10 – 15 % za posledních 6 let. Výrazně neúspěšná, ostatně jako i ostatní transformující se ekonomiky je v oblasti obchodní bilance.
Za poslední týdny byla publikována celá řada opatření, která by přispěla k ozdravění ekonomiky. Na některé nerestriktivní možnosti se pozapomnělo. Pozitivní vliv by především na podnikovou sféru mělo radikální snížení daně z příjmů právnických osob, řádově na 5 – 7 %. Při současné míře zdanění 39 % byly příjmy plánovány ve výši 55 mld Kč. Propad příjmů státního rozpočtu v letošním roce z této daně může činit až 10 mld Kč, to znamená, že příjmy dosáhnou 45 mld Kč. Snížení míry zdanění na uvedenou výši by nemuselo vést ke kolapsu státního rozpočtu. I při této výši se jeví jako reálné za určitých předpokladů vybrat v příštím roce z tohoto zdanění až 25 – 30 mld Kč.
Pozitivní důsledky razantního snížení míry zdanění příjmů právnických osob by se projevily :
ˇ zlepšení finanční situace v podnicích
ˇ omezily by se legální i daňové přesuny zisků
ˇ omezilo by se přelévání zisku prostřednictvím změn sídel firem do oblastí tzv. daňových rájů
ˇ nízké zdanění právnických osob by přilákalo příme zahraniční investice, včetně přesunutí jejich sídel do ČR, čímž by se zvýšil počet podnikajících subjektů.
Jsem si vědom, že snížení zdanění by mohlo být doplněno dalšími opatřeními a bylo by provázeno zpočátku některými negativními jevy. Ve střednědobém horizontu by se projevilo pozitivně jak pro podnikovou sféru, tak v oblasti makroekonomických veličin.
