Únosnost, respektive spíše neúnosnost, dalšího financování stávajícíchdůchodových systémů se stává předmětem stále bouřlivější diskuseekonomů, žurnalistů a v poslední době konečně i politiků (naposledynapříklad Lidové noviny 20.listopadu 1996). Konkrétní výsledky těchtodiskusí však zatím nejsou nijak povzbudivé. Státní penzijní systémykonzumují stále větší část národního produktu ve všech rozvinutýchzemích a jejich nepříznivý vliv na míru úspor a na nabídku práce jevšeobecně uznávaný. Většina zemí se jen pomalu odhodlává k alespoňčástečným reformám, které jsou ovšem politicky velmi nepopulární. Každýz nás přitom odvádí na důchodové „pojištění“ více než 40 tisíc korunročně. Jsou tyto prostředky účelně využívány? Proč by zrovna důchodyměly představovat nejvážnější hrozbu krachu státních financí v zemíchOECD, jak varovala poslední studie této organizace vydaná v červnuletošního roku, a proč Světová banka považuje problém penzijníchsystémů za svojí prioritu?
Příčinou těchto obav je samozřejmě stávající způsob financovánídůchodů, tzv. průběžné financování důchodů. V tomto systému seprostředky potřebné na vyplácení důchodů vlády získávají z daní,placených v současnosti zaměstnanými občany. Stát si nevytváří žádnéfinanční rezervy a budoucí důchodci tak nemají jinou záruku svýchbudoucích důchodů než schopnost a ochotu státu vybírat dostatečněvysoké daně i v budoucnosti. Systém průběžného financování perfektněfunguje v situaci, kdy se zvyšuje objem zdanitelných výdělků rychlejinež objem vyplácených důchodů. Tato podmínka však již není vsoučasnosti v žádné z rozvinutých zemí (ani v České republice)splňována. Podíl důchodců na počtu obyvatel se všude prudce zvyšuje,protože se prodlužuje délka života a zároveň klesá počet narozenýchdětí. Stále se tak zvyšuje počet pobíratelů důchodů a snižuje početplátců daní. Důsledkem jsou deficity státních rozpočtů a otevřené čiskryté zadlužování států. Situace se navíc v blízké budoucnosti budeještě zhoršovat, protože do důchodu budou odcházet silné poválečnéročníky.
Jak je na tom v tomto ohledu Česká republika? Demografické prognózy proČeskou republiku jsou všeobecně známé: očekávaná délka života seprodlužuje, počet nově narozených dětí se snižuje. Žijeme tedy déle,což je nepochybně pozitivní fakt. Tomuto faktu ale musíme přizpůsobit inaše chování a především systém zabezpečení na stáří a rozložení úspora spotřeby během celého života. K řešení se nabízí několik variant. Vevšech jsou ve hře obrovské částky, ilustrující rozsah skrytéhozadlužení státu, který svým občanům slibuje důchodové zabezpečení nastále vyšší úrovni, ale nevytváří si pro splnění těchto slibů žádnézdroje. Zmíníme zde velmi stručně tři varianty důchodové reformy ajejich dopady na státní finance. Jde o první nástin možného řešení,který by se mohl stát základem pro konkrétnější diskusi o budoucímsměru českého důchodového systému.
VARIANTA „MRTVÝ BROUK“
Zdánlivě nejjednodušší řešeníproblému rostoucích výdajů na důchody spočívá v zachování stávajícíhosystému a v ignorování problémů, které nás čekají (až) za několik let.V českých podmínkách to znamená zachovat stávající důchodové zákony,včetně pravidel pro odchod do důchodu. (Návrh sociální demokracie navrácení věkové hranice zpět je natolik ekonomicky nezodpovědný anedomyšlený, že o něm zde nebudeme uvažovat. Pokud by se ho všaknakonec podařilo prosadit, bylo by nutné všechny naše odhady budoucíchdeficitů ještě podstatným způsobem zvýšit. Finanční kolaps důchodovéhosystému by nastal ještě dříve.)
Abychom získali představu o rozsahu budoucích problémů důchodovéhosystému, musíme provést odhady jeho vývoje alespoň na příštích dvacetlet. Jaká bude tedy bilance současného českého důchodového systému vroce 2020, nezmění-li se podstatným způsobem pravidla jeho fungování? Po několika letech vyrovaného „důchodového“ rozpočtu se celý systém,dostane do deficitu, který bude prudce narůstat. Například v roce 2000se systém poprvé dostane do deficitu (ve výši pouhé jedné miliardy), vroce 2005 již bude nahromaděný dluh dosahovat téměř 40 miliard korun, vroce 2010 dosáhne 150 miliard. Pokud se posunování hranice pro věkodchodu do důchodu zastaví v roce 2007, jak je nyní plánováno, dojdepoté k explozi nákladů na důchody a každoroční deficity důchodovéhosystému budou dosahovat úrovně až 100 miliard korun. Celkový dluhpenzijního systému by pak v roce 2020 dosahoval astronomické výšepřibližně jednoho bilionu korun, což by odpovídalo zhruba jedné třetiněhrubého domácího produktu v tomto roce.
Občas zmiňovanou alternativou řešení tohoto problému je dalšíprodlužování věku pro odchod do důchodu, tak abychom všichni odcházelido důchodu ve věku 67 let. Odhlédněme nyní od obrovských politickýchnákladů, které by si toto opatření vyžádalo a podívejme se, vyřeší-liskutečně důchodový oříšek. Jak ukazuje i náš graf, ve skutečnosti byšlo pouze o snížení dluhu, v žádném případě o jeho eliminaci. Důchodovýsystém by i při tomto vyšším věku pro odchod do důchodu pokračoval vhromadění každoročních deficitů, které by se stabilizovaly na úrovniokolo 40 miliard korun. V roce 2020 by tak celkový dluh penzijníhosystému představoval více než 600 miliard korun. (Ministerstvo práce asociálních věcí odhaduje, že na pokrytí tohoto dluhu by bylo potřebapřevést do penzijního státního fondu v příštím roce 400 miliard korun,což je v poměru k HDP suma ještě podstatně vyšší.) Jen pro pořádek sipřipomeňme, že v té době bychom odcházeli do důchodu ve věku 67 let,což je o více než 10 let později v případě žen a o 7 let později vpřípadě mužů. Nadále bychom platili důchodové „pojištění“ ve výši 26%mzdy. Byli bychom tedy v podstatně složitější situaci než dnes, sdluhem dosahujícím přinejmenším 600 miliard korun a přitom bychom stálebyli „uvězněni“ ve starém, neefektivním důchodovém systému, se všemijeho nevýhodami.
REFORMNÍ VARIANTY
Alternativou k právě uvedené „nulové“ variantě je reforma důchodovéhosystému, spočívající v rychlém přechodu z průběžného financování nafondový systém. Tento přechod by se mohl uskutečnit v několikavariantách. Obecně platí, že čím rychlejší by byl přechod, tím vyššíkrátkodobé fiskální nároky by si varianta vyžádala. Rychlost provedeníreformy však zvýrazňuje i dlouhodobě prospěšné aspekty reformy – vyššídůchody, vyšší míru úspor a rychlejší ekonomický růst. Je tedy třebanajít kompromis, který by byl únosný z fiskálního hlediska a který bypřitom přinesl co nejrychleji očekávané ekonomické přínosy z reformy. Vtomto článku specifikujeme pouze dvě krajní alternativy, s vědomímtoho, že kompromisní varianta může mít větší naději na úspěch. Jenapříklad možné spojit níže navrhovanou reformu se zvýšením věkunutného pro výplatu důchodu od státu, případně změnou valorizačníhopravidla pro stávající důchody. Našim cílem však je upozornit na rozsahproblému a naznačit možnost plnohodnotného řešení tohoto problému.
Radikální reforma
Nejrychlejší varianta počítá s dokončením reformy během méně neždvaceti let. To zní jako dlouhá doba, musíme si však uvědomit, žeprůměrná doba pobírání důchodu se v ČR pro ženy pohybuje okolo dvacetilet. Žádnou reformu nejde proto provést během několika málo let. I v ténejradikálnější reformě musí samozřejmě platit, že stávající důchodcibudou nadále pobírat důchody podle starých pravidel a jejich situace setedy nijak nezmění. Jejich důchody by nadále byly financovány z daní,které by však rychle klesaly a po dvaceti letech by prakticky zmizely.
V této nejrychlejší variantě budeme vycházet z dnešní logiky státníhodůchodového systému, tj. zajištění určité úrovně příjmu pro obdobídůchodu. Naším cílem je, aby provedená reforma zajistila i pro všechnynásledující ročníky nejméně takovou úroveň důchodů, jaká je dnespřiznávána při odchodu do důchodu, tj. zhruba 5000 Kč měsíčně vdnešních cenách. Jak je možné tuto úroveň zaručit? V první řadě by novýfondový systém vycházel z povinného soukromého důchodového spoření.Takto vytvářené zdroje díky dlouhodobému zhodnocování pohodlně zajistídůchody mladším ročníkům: například pravidelné spoření po dobu dvacetive výši 20% (tedy nižší než dnešní povinné státní „pojištění“) průměrnémzdy zajistí doživotní důchod ve výši 9400 Kč měsíčně (v dnešníchcenách), po 25 letech spoření dosáhne důchod již téměř 15 tisíc Kč aještě při 15 letech spoření dosáhne důchod hodnoty 5700 Kč. To vše přiodchodu do důchodu podle dnešních pravidel – tj. v šedesáti letech promuže a 54 až 57 letech pro ženy. Při pozdějším odchodu výše důchoduroste o cca 400 Kč měsíčně za každý odložený rok. Při těchto odhadechpočítáme s poměrně konzervativním odhadem pětiprocentního reálnéhozhodnocování úspor penzijními fondy.
Pro ročníky, které mají do důchodu blíže by bylo potřeba jejich úspory“doplnit“ transferem ze strany státu ve formě obligace, jejíž splatnostby byla vázána na zákonem stanovený věk pro odchod do důchodu. Stát bytak sice nominálně prudce zvýšil svoje zadlužení, ale ve skutečnosti byjen číselně vyjádřil své existující závazky do budoucnosti. Provedenésimulace ukazují, že převod majetku by dosahoval pro generaci dnešníchšedesátníků, právě vstupujících do důchodu, 680 tisíc korun na osobu.Tento na první pohled obrovský majetek představuje kapitalizovanoupohledávku, kterou mají všichni čerství důchodci vůči státu. Vyjadřujesumu, kterou stát „měl“ našetřit, aby mohl vyplácet důchody podle svýchzávazků. Český penzijní systém je totiž svou povahou systémem sdefinovanými výplatami, kde vlastně uzavíráme se státem implicitnísmlouvu o tom, kolik nám bude v budoucnosti vyplácet ve formě důchodů.Převedením na účet obyvatel u soukromého penzijního fondu by se tentostátní závazek pouze zviditelnil. Pro důchodce by tak vznikl kapitál,který by bezpečně ufinancoval budoucí důchody ve výši okolo 5000 Kč.Pro mladší generace by ovšem postupně potřeba vládního transferuklesala, tak jak by rostly jejich soukromé úspory. Například proročník, vstupující do důchodu pět let po zahájení reformy by již stačiltransfer ve výši 430 tisíc korun, pro ročník o dalších pět let mladšíby to bylo 175 tisíc a poslední ročník, vyžadující transfer ve výši 40tisíc by odcházel do důchodu 14 let po zahájení reformy, opět sdůchodem 5000 Kč v dnešních cenách.
Jaké by byly náklady takovéto radikální důchodové reformy? Na prvnípohled obrovské. Celková suma, převedená na penzijní soukromé účty bydosáhla téměř 580 miliard korun, tj. zhruba jednu třetinu letošníhohrubého národního produktu! Avšak dříve než reformu důchodového systémuodmítneme jako absurdně nákladnou a neproveditelnou, měli bychom siuvědomit tři skutečnosti. Za prvé, z čistě finančního pohledu plyne, ženároky na státní rozpočet by se rozprostřely ve velmi dlouhém obdobízhruba čtyřiceti let.
Každoročnívýdaje (splátky vydaných obligací) by tedy dosahovaly jen zlomku onéobrovské sumy 580 miliard, jak ilustruje i druhý obrázek. Za druhé,část požadované částky by vláda mohla získat prodejem státního majetku.Privatizace by tak mohla získat další impuls. Podle různých odhadůzůstává v držení Fondu národního majetku stále ještě majetek v hodnotě150 – 240 miliard korun, který by se mohl privatizovat. Stát kromě tohodrží ve vlastnictví řadu společností, které by mohly mnohem efektivnějifungovat v soukromém vlastnictví. Jako nejvýraznější příklady lze uvéstČeskou poštu, České dráhy a České aerolinie. Podstatná část „dluhu“ bytak vůbec nemusela vzniknout. Za třetí, musíme si uvědomit, žealternativy této radikální důchodové reformy jsou ještě nákladnější.Jak jsme uvedli výše, pouhé ignorování důchodového problému nám běhemdvou dekád přinese dluh ještě vyšší! Navíc úspěšné provedení radikálníreformy by pomohlo urychlit ekonomický růst, čímž by se dále snížilpoměr nákladů reformy k HDP.
Pomalejší alternativa reformy
Další variantou je o něco pomalejší přechod na fondový systém,doprovázený vydáním státních obligací pro všechny v současnostizaměstnané občany. Tento přístup v podstatě odpovídá modelu chilskéreformy. Rozdíl oproti první variantě spočívá především v odlišnémpohledu na státní penzijní systém, který nyní považujeme za systém sdefinovanými příspěvky. To znamená, že budoucí důchody jsou odvozeny odvelikosti pojistného zaplaceného v průběhu zaměstnání. Takovétovypořádání se s účastníky současného důchodového systému se mnohým můžezdát spravedlivější než způsob navržený v předchozí variantě radikálníreformy. Přechodné období je zároveň v této variantě delší a rovněžmnožství vydaných obligací dosáhuje většího objemu.
Pokud se rozhodneme vypočítat celkový objem závazků státu vůči dnešnímzaměstnancům, musíme nejprve nalézt odpověď na otázku, kolik činíjejich dosavadní příspěvek do důchodového systému. Teprve až od roku1993, kdy bylo zavedeno tzv. sociální pojištění, je velikost příspěvkudána zákonem. Dnes tedy zaměstnanci odvádějí 26% ze mzdového základu dostátního důchodového systému. Avšak před rokem 1993 byly důchodyvypláceny z celkových daní a občané nevěděli, jakou částí svého příjmupřispívají na důchody starších generací. Za předpokladu, že státnídůchodový systém každoročně končil s vyrovnanou bilancí (tj. vyplacenédůchody byly plně financovány z vybraných daní ze mzdy), můžemeodhadnout kolik procent ze mzdy činil příspěvek do průběžněfinancovaného důchodového systému v jednotlivých letech. Toto procentovypočítáme jako podíl vyplacených důchodů k celkovým výdajům na mzdy.Zatímco v padesátých letech se pohyboval tento podíl kolem 10%, vosmdesátých letech již překročil hranici 20% a počátkem devadesátýchlet představoval příspěvek do důchodového systému asi 24% hrubé mzdy.
Jestliže chceme dále vyjádřit dnešní hodnotu příspěvků odvedených vminulosti do státního důchodového systému, nabízí se nám dvě metody.První je valorizace příspěvků podle nominálního růstu průměrných mezd,který v sobě odráží inflaci i růst ekonomiky. Druhou možností jepočítat pouze s růstem cen. Podle našich výpočtů by pak občan, kterýnapříklad během posledních třiceti let v zaměstnání pobíral průměrnoumzdu, měl nárok na státní obligaci ve výši 580 tisíc Kč, pokuduvažujeme pouze reálnou hodnotu minulých příspěvků. Jestliže bychomvalorizovali příspěvky podle růstu mezd, výše této obligace by dosáhla665 tisíc Kč. Pokud bychom sečetli nominální hodnotu pohledávek všechdnešních zaměstnanců, jejich objem by dosáhl 2 420 miliard Kčrespektive 2 790 miliard Kč v závislosti na použité valorizační metodě.
Avšak tato částka představuje pouze vnitřní dluh této alternativydůchodové reformy. Ve skutečnosti by však roční nároky na státnífinance představovaly jen malou část této sumy, nutnou na splacenípohledávek lidí odcházejících do důchodu v daném roce. Například, pokudby reforma začala již v roce 1997, státní rozpočet by musel vynaložitna pokrytí prvních obligací 70 miliard Kč. 
Tato částka by v roce 2008 dosáhla 144 miliard Kč, pak by začala pomaluklesat a v roce 2020 by činila 131 miliard Kč. Zároveň by ale klesalyvýdaje státního rozpočtu na důchody ve starém průběžném systému. Ty byod příštího roku, kdy by měly dosáhnout asi 150 miliard Kč, klesly nazhruba 110 miliard v roce 2008 a úplně by zmizely v roce 2019. Celkovévýdaje by tak v této dražší variantě reformy byly srovnatelné s výdaji,které by nás čekaly v nereformovaném státním důchodovém systému.
POROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH VARIANT
Pro ilustraci toho, jak neefektivní je státní systém průběžnéhofinancování stačí porovnat výši důchodů, kterou lze získat soukromýmspořením a ve státním systému. Při stejně vysokých „úložkách“ v obousystémech a při plném valorizování státního systému podle růstu mezdvyjde po dvaceti letech důchod ve státním systému na zhruba 14 tisíc,kdežto v soukromém fondovém systému při realistickém zúročení 5% ročněby důchod dosahoval již 19 tisíc korun. Jde tedy o více než třetinovýrozdíl a to jsme pominuli skutečnost, že státní systém by nemohl taktovysoké důchody vyplácet, aniž by se podstatně nezadlužil nebonezpřísnil podmínky jejich poskytování!
Dalším příkladem neefektivnosti státního systému je porovnání výšestátních obligací, potřebných ve dvou výše uvedených variantách.Vidíme, že zatímco pro dříve narozené se hodnota obligace praktickyneliší (680 tisíc vs. 665 tisíc), pro mladší ročníky současný důchodovýsystém vybírá podstatně vyšší částky, než jaké jsou potřeba nazajištění jejich důchodu. Tento rozdíl dosahuje například pro dnešnípadestátníky zhruba 200 tisíc korun odvedených státu „navíc“. Prodnešní třicetileté je to už více než 300 tisíc korun, které odvedli zjejich pohledu „zbytečně“, protože na jejich důchody by bohatě stačilybudoucí odvody z mezd.
Obrázek č.2 ilustruje celkové náklady českého důchodového systému doroku 2020 ve třech variantách. První je nereformovaný systém průběžnéhofinancování. Vidíme, že roční náklady prudce rostou z úrovně 150miliard v roce 1997 až na zhruba 600 miliard v roce 2020. Druhá řadaodpovídá radikální reformě, popsané výše a poslední řada vyjadřujepomalejší variantu reformy. Obě reformní varianty jsou tedy v prvníchletech nákladnější než současný systém. Jejich nákladnost však začínábrzo klesat: radikální varianta se stává levnější než státní systém vroce 2004 a pomalejší v roce 2008. Rozdíly nákladů v dalších letechhovoří jednoznačně ve prospěch reformních alternativ.
Výsledkem zachovávání dnešního důchodového systému by tedy byl dluhnominálně vyšší než při provedení radikálnější reformy a přechodu nafondový systém. Navíc by zachování průběžného způsobu financování mělocelou řadu podstatných ekonomických (i politických) nevýhod. Důchodovýsystém by byl stále založen na neefektivním principu průběžnéhofinancování, dále by se zadlužoval, podléhal by politickým alobbystickým tlakům, odrazoval by občany od soukromého spoření a vkonečném důsledku by si vyžádal i podstatné zvýšení daňového zatížení.
ZÁVĚR
Pokusili jsme se velmi stručně ukázat na hlavní přednosti, ale ipřekážky, reformy důchodového systému v České republice. Jejídlouhodobé pozitivní důsledky dnes nezpochybňuje prakticky nikdo. Projednotlivé důchodce reforma může přinést vyšší důchody, vyššínezávislost na státním systému a větší svobodu v rozhodování o doběodchodu do důchodu. Pro ekonomiku jako celek by reforma přineslapodstatné zvýšení míry úspor a tedy i akceleraci investic,financovaných z domácích prostředků. To by mělo blahodárné účinky jakna dlouhodobý ekonomický růst, tak i na vnější rovnováhu ekonomiky,která by nemusela dovážet tolik kapitálu ze zahraničí a vyhnula by setak propadu běžného účtu.
Reforma má ovšem své podstatné krátkodobé náklady. Jde především oochotu začít okamžitě tvrdě pracovat na pravidlech reformy, nakultivaci kapitálových trhů a na přesvědčování všech obyvatel ovýhodnosti předkládané reformy. To všechno může reformu učinitpoliticky nevděčnou, ale ekonomové musí již nyní hledat pozitivnířešení problému, jak zabezpečit jak slušné důchody pro budoucí generacedůchodců, tak i odvrátit hluboké zadlužování státu a navíc přispět kdlouhodobému ekonomickému růstu.
