Francouzi si stále stěžují na stagnující ekonomiku a „blbou náladu“, ale když má přijít na reformy, jdou na to vždy pěkně „po francouzsku“. Místo toho, aby se šlo přímo k příčinám a začaly se osekávat tzv. „sociální“ práva na všechno možné i nemožné, stane se jedním z hlavních témat právo na bydlení. Dokonce i „pravicový“ prezident Chirac se svezl na této vlně zájmu a neopomněl to zmínit ve svém novoročním projevu. V praxi to má vypadat tak, že přidělení bytu bude moci být dokonce soudně vymahatelné na příslušné státní instituci. Zdá se to neuvěřitelné? Nikoliv. Za současného stavu lze jen předpokládat, že až zase bude ve Francii populistické mrtvo, tak se nějaká ta další „sociální“ práva určitě vymyslí…
Naprosto dokonale se tak naplňují myšlenky slavného francouzského myslitele Frédérica Bastiata z předminulého století, který ve svém nepřekonatelném pamfletu „Zákon“, už tehdy popsal tytéž populistické a zištné motivy, které vedou i dnes k tomu, že pojem „právo“ naprosto ztrácí svůj fundamentální význam ochrany jednotlivce před zvůlí většiny a moci. Neboli jeho slovy: „Právo zperverznělo“. V moderních sociálních státech dneška je drtivá většina všech zákonů schvalována jako diktatura většiny proti právům jednotlivce v tom pravém slova smyslu. Ať už se tak děje prostřednictvím gigantického nedobrovolného přerozdělování, či právní ochranou a pobídkami ve prospěch jistých zájmových skupin, které jsou zrovna v milosti či v roli „sponzorů“ vládnoucí „elity“.
To vše se navíc balí do hávu „sociální spravedlnosti“, ve kterou už dnes nemůžou upřímně věřit ani ti, kteří se jí tak vehementně ohánějí. Proč asi? Zůstaňme ve Francii. Všimněme si, že francouzské volání po té jejich „sociální soudržnosti“ je zcela nepokrytě ukončeno po jakémkoliv i jen verbálním přeskočení mimo jejich hraniční hexagon. Pověstný „polský instalatér“ má holt smůlu, ačkoli jeho průměrná životní úroveň je často mnohem nižší, než francouzských „sociálních případů“ na dávkách. Není Francouz. Bude tedy vždy spíše potenciálním „parazitem“, který bere Francouzům práci. Tento nacionálně-sociální populismus je přitom otevřeně lživý sám o sobě. Snahou totiž není chránit francouzský pracovní trh, jak se zištně říká. Pravým důvodem je snaha zabránit francouzským podnikatelům a zákazníkům ve svobodě výběru mezi francouzským řemeslníkem a potenciálně levnějším polským, českým, slovenským či prostě jiným příliš „chudým“…
Celá ta věc onoho šovinistického sociálního nacionalismu má však jednu mnohem hlubší a bohužel taky tragičtější rovinu. Zatímco u nás v Evropě jde v podstatě „jenom“ o peníze, v rozvojovém světě, kde právo na život je často jen chimérou, jde mnohem o víc. Tam jde o tu skutečnou civilizační stagnaci. Většina současných afrických dětí má stále větší pravděpodobnost, že na tom budou podobně jako jejich rodiče a prarodiče. Většina rozumných lidí také ví, že jednou z podmínek tamního civilizačního a ekonomického rozvoje je mimo jiné svobodný obchod se zemědělskými produkty. A je také všeobecné známo, která evropská země nejvehementněji vetuje jakékoli omezení dovozních cel a dotací do zemědělství. Mladí Francouzi tak raději „idealisticky“ protestují proti novým pracovním smlouvám (CPE), místo toho, aby brojili proti Společné zemědělské politice (CAP). Tady holt končí veškeré ideály. Někdo si prostě nechce připustit, že se má žít „naostro“ a ne tak, aby se žití na úkor ostatních stalo snesitelnou lehkostí bytí. To je prozatím bohužel smutnou zprávou především pro ty africké děti…
