V neděli 13. prosince zemřel ve věku 94 let jeden z nejznámějších ekonomů 20. století – Paul Anthony Samuelson. Snad nikdo nereprezentuje vývoj ekonomické teorie v poválečném období lépe než on – a to jak v dobrém, tak i tom špatném slova smyslu. Narodil se v roce 1915 v městečku Gary ve státě Indiana. Ještě za jeho dětských let se jeho rodina přestěhovala do Chicaga. Vzdělání získával na nejlepším amerických školách – nejprve (pro někoho poměrně překvapivě na University of Chicago, kde získal bakalářský diplom) a poté na Harvardu, kde získal MA i PhD a kde sice studoval u profesorů jako byli významní rakouští ekonomové Schumpeter a Haberler, ale největší vliv na něj měl zejména ekonom známý jako „americký Keynes“ Alvin Hansen. Pochází ze zajímavé rodiny plné slavných ekonomů. Mezi jeho příbuznými lze nalézt mimo jiné nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1972 Kennetha Arrowa, což je jeho švagr, nebo bývalého amerického ministra financí a bývalého prezidenta Harvardovy university Larryho Summerse, který je jeho synovcem z bratrovy strany (pro vysvětlení: Samuelsonův bratr Robert si změnil rodinné jméno na Summers).
Matematika je jazyk
Když v roce 1969 byla udělena první Nobelova cea za ekonomii bylo velkým překvapením, že prvním oceněným nebyl právě Samuelson, ten ji získal „až“ v roce 1970. Jeho příspěvky k ekonomické jsou nepřeberné – od teorie veřejných statků (Samuelson je tvůrce pojmu a definice), přes teorii spotřeby a spotřebitelského užitku (teorie projevených preferencí), teorii růstu (OLG model), makroekonomickou stabilizaci (rozvinutí teorie Phillipsovy křivky) až po teorie mezinárodního obchodu (Samuelsonův-Balassův model nebo Stopler-Samuelsonovův teorém) nebo ekonomii blahobytu (Lindahl-Bowen-Samuelsonovy podmínky). Zkloubení neoklasické mikroekonomické analýzy s keynesiánskou markoekonomií, které udávalo tón ekonomickému výzkumu od druhé světové války po sedmdesátá léta je prakticky Samuelsonovým dílem.
Z nepřeberného množství jeho publikací a příspěvků (za svoji kariéru napsal a publikoval témeř 400 vědeckých článků a knih) je zcela jistě tím nejpodstatnějším jeho vlastně první velké dílo „Základy ekonomické analýzy“ (Foundations of Economic Analysis) z roku 1947 (rozšířené vydání pak z roku 1983). Tato kniha začíná známým cictátem, který tvrdí, že „matematika je jazyk“ a cílem této knihy je převedení do té doby významně verbálních ekonomických teorémů a postulátů do matematických termínů a systematizace používání matematiky v ekonomii (do té doby se matematika používala spíše nárazově než systematicky). Drtivá většina studentů ekonomie si ani neuvědomuje, že převážná část dnešní mikroekonomie a způsobů jak se vyučuje, je odvozena právě z této knihy. Základním přístupem je využívání maximalizačních funkcí (u spotřebitele se jedná o maximalizaci užitku, u firem se jedná o maximalizaci zisku) pro vyhledávání optimálních stavů jak na dílčích trzích tak i v celém systému všeobecné rovnováhy a zkoumání, jak jsou tyto rovnovážné stavy ovlivněny změnami exogenních veličin, tedy výzkumem toho, co se dnes nazývá komparativní statika ekonomických modelů. Principielně se Samuelson při psaní této knihy (část z ní byla jeho disertací) inspiroval fyzikou, konkrétně klasickou termodynamikou. Tento přístup přechylování metod přírodních věd do věd společeských je sice ze strany mnohých ekonomů oprávněně kritizován (nejvíce asi z pozic subjektivního individualismu Friedricha von Hayeka dalšího nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974), avšak bez ohledu na to doposud při výkladu a rozvoji ekonomické teorie vládne.
Co však nevládne v ekonomické teorii (byť de facto stále ještě v praxi) je keynesiánství – neboli nevíra ve stabilizační schopnosti trhu a naopak víra ve stabilizační roli vlády. Podstatou keynesiánství je představa o tom, že neexistuje žádný specifický důvod, proč by v ekonomice měly být celkové výdaje ekonomických subjektů (tzv. efektivní poptávka) dostatečné k tomu, aby se dlouhodobě udržela nízká míra nezaměstnanosti a vysoké využití zdrojů. Naopak, podle představ Keynese a zejména jeho následovníků je tomu právě naopak – plná zaměstnanost a využití zdrojů je víceméně náhoda. Důvodem je to, že efektivní agregátní poptávka je z větší části tvořena spotřebou (ta je závislá na důchodu) a investicemi, kterou jsou velmi volatilní a navíc řízeny „zvířecími instinkty“ finančních investorů (tento termín – „animal spirits“ – zavedl sám Keynes ve své Obecné teorii). V případě poklesu důvěry v budoucí vývoj ekonomiky, přestanou investoři investovat, díky tomu poklesne efefktivní potávka a s ní i celkový důchod a tím také i spotřeba a ekonomika se dostane do tzv. deflační krize, ze které je možné se dostat pouze zvýšením efektivní poptávky – vládními výdaji. Proto jsou státní zásahy podle Samuelsona a jiných Keynesiánců nutné. A to i za cenu zvýšení inflace a to proto, že mezi inflací a nezaměstnaností existuje substituční vztah – často označovaný jako tzv. Phillipsova křiva podle svého tvůrce novozélandského ekonoma Williama Phillipse, který v roce 1958 v časopise Economica publikoval článek „Relationship between Unemployment and the Rate of Change of Money Wages in the United Kingdom 1861-1957“, ve kterém navrhl existenci substitučního vztahu mezi mírou nezaměstnanosti a růstem mezd. Samuelson model rozšířil v tom smyslu, že substituční vztah je mezi nezaměstnaností a inflací (z hlediska Phillipse je pak růst mezd pouze proxy veličinou pro inflaci).
Žádné pardon pro socialismus
Tato teorie stála za ekonomickou politikou většiny poválečných západních vlád a to přes to, že od samého počátku její vnitřní nelogičnost a nesmyslné predikce ukazovaly na její chybnost. Samuelsonnovou predikcí na základé této teorie bylo zejména to, že po skončení druhé světové války upadne americká ekonomika do recese – neboť poklesnou válečné výdaje vlády a tím i efektivní poptávka, důchod a spotřeba, což vyvolá další pokles poptávky atd. a roztočí se tak bludný kruh krize. Ovšem po skončení druhé světové války krize nenastala – naopak, nastal jeden z nejrychlejších růstů ekonomiky v historii. Stejně tak v 70. letech se zcela zhroutila představa o substitučním vztahu mezi nezaměstnaností a inflací – západní země totiž měly po dlouhá léta jak vysokou nezaměstnanost, tak inflaci. Celá tato teorie totiž stojí na chybně pojaté teorii spotřeby (kdy svazuje současnou spotřebu pouze a jenom se současným důchodem, bez ohledu na to, zda se jedná o důchod permanentní nebo pouze přechodný) a také na tom, že považuje peníze za zcela neutrální v jejich vlivu na ekonomiku. Stejně tak zcela ignoruje trh kapitálových statků. Právě za kritiku Samuelsonových konceptů získali Nobelovu cenu za ekonomii Milton Friedman (v roce 1976) a o generaci mladší Edmund Phelps (v roce 2006). Ovšem je nutné říci, že zvláště v současné ekonomické krizi se mnohé vlády možná nevědomky vrátily k vyvráceným a nesmyslným keynesiánským receptům, byť často naroubovaným na povídačky o volném trhu a jeho podpoře.
Sám Samuelson musel během života uznat, že mnohé z jeho makroekonomických i jiných představ nejsou správné – např. uznal, že peníze a monetární politika nejsou neurtrální a mohou mít vliv na reálné ekonomické veličiny jako je nezaměstnanost nebo hrubý domácí produkt, stejně tak uznal, že existuje něco takového jako přirozená míra nezaměstnanosti a že minimálně v dlouhém období jím propagovaná rozšířená Phillipsova křivka neplatí. Stejně tak musel uznat, že jeho typický příklad veřejného statku – maják – není tak úplně veřejným statkem atd. Ovšem nikdy se plně svého keynesiánství nevzdal. Na druhou stranu, nikdy nepřekročil hranice, kdy by požadoval likvidaci nebo významné omezení volného trhu. Vždy se stavěl za volný mezinárodní obchod, vždy preferoval tržní řešení, pokud mohla být nalezena (tedy pokud si je dokázal představit on sám) a nikdy nekoketoval s různými druhy socialismů.
Jeho alter ego
To vše je vidět zejména ve vývoji jeho nejslavnějšího díla – základní učebnici ekonomie, která je mezi studenty známá prostě jako „Samuelson“. (Skutečný název je zcela jiný a nepříliš nápaditý: „Ekonomie“). Tato učebnice ve čtyřech desetiletích po druhé světové válce prakticky určovala standardy, podle kterých se základní kurzy ekonomie na amerických a západoevropských universitách vyučovaly. V současné době má již 19 vydání (byť od 13. vydání je spoluautorem o něco mladší William Nordhaus) a dodnes je zhusta využívána. Pokud bychom si vzali první a poslední vydání, pak uvidíme, jak daleko se ekonomie v Samuelsově pojetí posunula. V podstatě jsou to dvě naprosto rozdílné knihy – pokládají sice stále stejné otázky, ovšem odpovědi se v každém jejím vydání liší. Na to, že se jedná o ekonomickou a akademickou publikaci je dosažený počet překladů (přes čtyři desítky jazyků) a počet prodaných výtisků (přes čtyři miliony) úctyhodný. Ne nadarmo dostal Gregory Mankiw zadání od vydavatele při psaní své učebnice ekonomie napsat „Nového Samuelsona“. Samuelson kromě toho publikoval mnoho let své sloupky na ekonomická témata v časopise Newsweek, kde se pravidleně střídal se svým protipólem a zároveň v některých oblasteh i alter ego Miltonem Friedmanem. Ten zemřel před třemi lety. Nyní umřel i Samuelson a oba ekonomové mohou pokračovat ve svým debatách a názorových přestřelkách již pouze v jiném světě. V každém případě jejich diskuze budou ekonomii i veřejné debatě chybět.
