Média jsoudoslova posedlá hledáním “korupčníků” a vyčíslováním toho, kolik nás – daňovépoplatníky – stojí. Nejrůznější “protikorupční” iniciativy se přetvářejí vdetektivní agentury, které informují veřejnost o tom, že úředník Novák hrajegolf s podnikatelem Pospíšilem a že mu kdysi zadal státní zakázku. Domnívají sepřitom, že úspěšně bojují proti korupci. Vycházejí totiž z toho, že korupce jezpůsobena morální vadou našich politických a úřednických elit a že ona jedůvodem, proč nejsme schopni dát veřejné finance do pořádku.
Přestože si o morálních kvalitách našich elit neděláme iluze, nic podle nás nemůže být více vzdáleno od pravdy. Ukazování prstem na „korupčníky“ vyvolává falešný dojem, že korupce je morální problém jednotlivců, a odvádí problém od klíčového poznatku, že problém je v samotném systému státního přerozdělování. Ten je neefektivní z principu a korupce je pouze jeho průvodním znakem.
V tomto textu ukazujeme, že znalost ekonomie dává o korupci úplně jiný obraz, než jaký se nám snaží prezentovat média a nejrůznější protikorupční iniciativy.
1. Na svobodném trhu korupce neexistuje
Existují dva způsoby, jak uspořádat poskytování zboží a služeb – přes svobodný trh a přes stát. Právě toto rozlišení je zcela klíčové pro pochopení korupce a vyvrácení povrchních soudů, které kolují našimi médii. Přesto je neustále přehlíženo. Socialisté a centrální plánovači opakovaně přisuzují svobodnému, nenásilně seberegulovanému trhu vlastnosti, které nemá. A naopak – státu, který by chtěli řídit, přisuzují ctnosti a schopnosti, jichž u něj nikdy nelze dosáhnout. Korupce je jedním z výborných příkladů.
Mnoho lidí je přesvědčeno, že korupce je tržní fenomén, způsobený svobodou člověka poskytovat druhému peněžní odměnu za zboží či službu. Lze se setkat dokonce i s ekonomy, kteří by zdroj korupce hledali u trhu. Uveďme tedy na začátek, že korupce se definuje jako zneužití veřejného úřadu pro soukromý prospěch. Používání pojmu korupce v tržním prostředí je chybné. Proč tomu tak je?
Svobodný trh, příklad první: Manažer-zloděj
Představme si manažera firmy, který přidělí zakázku na dodávku firemních počítačů známému za vyšší cenu a odpovídající odměnu na jeho soukromý účet. Nepopíráme, že takové případy se dějí. Nejedná se však o korupci, jedná se o prostou krádež. Manažer totiž tímto jednáním okrádá vlastníka firmy. Soukromá osoba poškozuje jinou soukromou osobu. Když se dočteme, že byla obviněna skupina zaměstnanců společnosti Czech Coal z toho, že z firmy organizovaně ukradla uhlí celkem za 100 milionů korun, nenapadne nás čin nazvat korupcí. Je to krádež. Když však vysoce postavený manažer přidělí drahou zakázku svému známému, chybně to nazveme korupcí. Přitom jde opět jen o krádež z majetku majitele firmy.
Z hlediska zákona není podstatné, zda zaměstnanci majitele firmy okrádají odnášením výrobků nebo zboží, falešnými fakturami nebo skrytými provizemi v zakázkách. Není správné pro krádež používat slovo korupce, protože korupce je definována úplně jinak.
Obvinění, že na trhu existuje „korupce“, je tedy totéž jako říci, že lidé bohužel kradou a že kradou i v tržním prostředí. To zcela jistě popřít nelze. Ovšem stejně tak to nelze dávat za vinu svobodnému trhu. Z období socialismu víme, že rozkrádání podniků bylo v netržním prostředí celonárodním fenoménem.
Svobodný trh, příklad druhý: Provize za prodej
Představme si dále, že obchodník prodá zboží do supermarketu a nabídne za tento prodej supermarketu poplatek či provizi. Někteří jdou dokonce tak daleko, že označují i toto jednání za korupci. Tento obchod je však zcela dobrovolný a nikoho nepoškozuje. Prodávající často musí nabídnout slevu za zboží, aby kupující nakoupili. Provize zde představuje formu ziskové marže supermarketu.
Provize za prodej není korupce. Nemůžeme si myslet, že by někdo (například supermarket) chtěl zprostředkovat prodej našeho zboží zdarma, bez marže. To by nepokryl své náklady a zkrachoval. Obvinění, že provizní prodej má něco společného s korupcí, je totéž jako říci, že vyjednávat o cenách je nezákonné. Snaha omezit volnost cen je však typická pro centrální plánování a socialismus. Odtud plynou nesmyslná obvinění o „korupci“ mezi supermarkety a jejich dodavateli.
Trh odstraňuje zloděje
Tvrzení, že se na svobodném trhu vyskytuje korupce, je zcela mylné a ignoruje definici korupce. Na trhu se vyskytuje pouze porušení vlastnických práv, tj. krádež. Každý vlastník firmy se musí chránit před rizikem, že jej zaměstnanci budou okrádat. Pokud podnikatel na krádeže ve firmě nepřijde včas, jeho firma velmi rychle vytvoří ztrátu a zkrachuje. Trh proto automaticky vybírá ty podnikatele a ty firmy, které jsou nejefektivnější a ve kterých se krade nejméně. Každý tak snadno vidí, že trh má v sobě přirozené, zdravé mechanismy, které mýtí nečestné chování a podporují poctivost. To o státu říci nelze.
2. Pravá příčina korupce: stát a jeho neefektivnost
Stát se od trhu zcela zásadně liší v tom, že neumí vyčíslit ziskovost či ztrátovost jakékoli své činnosti. Firma na trhu neustále dbá o to, aby měla tržby vyšší než náklady a dosahovala tak zisku. Pokud dosahuje ztráty, znamená to, že je neefektivní. Spotřebitelé totiž neoceňují její výrobky natolik, aby z tržeb pokryla vstupy do výroby. Ztráta firmě říká, že by v dané činnosti neměla pokračovat a že by zaměstnávané zdroje (kapitál, půdu, práci) měla přenechat k jinému využití. Firma tedy jedině díky tržbám vždy ví, zda má náklady úměrné či příliš vysoké.
Proč to u státu nejde? Stát jednoduše žádné tržby nemá. Stát nenabízí služby na trhu s tím, že si je někdo (možná) koupí, a ohodnotí tak jeho výkon. Stát se financuje předem daněmi, které na lidech vynucuje. Jelikož stát nemá tržby, vůči nimž by porovnal své náklady, nikdy neví, zda má náklady na daný projekt vysoké či nízké. Jinými slovy, stát postrádá měřítko efektivnosti. To je celá příčina neefektivnosti státu a klíč k pochopení korupce.
Korupce nahrazuje tržní rozhodování
Když nemá státní úředník měřítko, podle něhož by rozhodoval o efektivnosti jednotlivých státních projektů, jak jinak se může rozhodovat? Právě teď vstupuje na scénu korupce. Korupce je situace, kdy si soukromé subjekty snaží otočit rozhodnutí úředníka ve svůj prospěch, nejčastěji za pomoci odměn či jiných protislužeb. Tento mechanismus je náhradou tržního rozhodování. Připomeňme, že úředník nemá žádnou lepší možnost, jak se rozhodovat. Na trhu si majitel firmy porovnává tržby a náklady a nedopustí, aby byly náklady příliš vysoké. Státní úředník nejenom že nad sebou nemá majitele, který si hlídá ziskovost, ale navíc ani nemá měřítko, jak ziskovost či ztrátovost zjistit. Úředník je tak ekonomicky „slepý“. Absence ekonomického tlaku na efektivitu způsobuje, že korupce má volný prostor. Právě ona potom vede úředníky v jejich rozhodování.
Zatímco na svobodném trhu korupce neexistuje, se státní byrokracií je korupce spojena vždy. Je velmi snadné pochopit, proč tomu tak je. Každé byrokratické rozhodnutí má svou nabídku a poptávku, a musí tedy mít svou cenu. U některých rozhodnutí je sice nabídka zdánlivě neomezená, protože je byrokrat nakonec musí učinit. I tak se ale velmi liší nabídka například stavebního povolení dnes a stavebního povolení za rok, proto přinejmenším brzké stavební povolení má nezanedbatelnou cenu (na rozdíl od toho pozdního).
Každé byrokratické rozhodnutí tak vytváří korupční potenciál. Může se stát, že nabídka a poptávka se v konkrétním případě nesetkají a ke korupci nedojde, korupční potenciál zůstává nevyužitý. To je tehdy, když nejvyšší cena potenciálního kupujícího (korumpujícího) bude pod nejnižší cenou potenciálního prodávajícího – rozhodujícího úředníka. Toto nastane především u těch méně důležitých rozhodnutí, kde poptávka nebude dost silná a nepřesáhne tento úřednický korupční práh.
Naopak v případech, kdy se rozhoduje o velkých částkách, bude ke korupci docházet skoro jistě. Kupující budou dost silní, aby korupční práh byrokratů překonali. Korupce tak bude pouze vyjadřovat stínovou, skutečnou cenu daného rozhodnutí. Tato stínová cena by se běžně ustavila na trhu, ale byla násilným rozhodnutím vlády a byrokratického aparátu potlačena, protože stát danou oblast vzal pod svá křídla. Plyne z toho jediné: čím více státního přerozdělování, tím více zdrojů, které si soukromé subjekty mohou korupcí nasměrovat k sobě, a tím více korupce.
Média otáčejí kauzalitu. Korupce je příznak, nikoli příčina
Je populární říkat, že korupce je příčinou nehospodárnosti veřejných rozpočtů a chronických státních deficitů. Nyní už je zřejmé, že to je omyl. Korupce není příčinou plýtvání, pouze jeho příznakem. Příčinou plýtvání je samotná povaha státního sektoru – nemá ani majitele, který by dohlížel na hospodárnost, ani (a hlavně) měřítko, jak hospodárnost posuzovat. Korupce je pouze důsledek státního prostředí, odtrženého od jakékoli ekonomické racionality.
3. Morálka a korupce: Problém není v lidech, ale v systému
Poukázání na „korupčníka“ se v médiích stalo téměř sportem. Novináři, autoři iniciativ proti korupci a čtenáři médií si myslí, že veřejné odhalení člověka podezřelého z korupce ve státním sektoru řeší problém a že si můžeme s radostí říci: Zase o jednoho méně! Zároveň touto honbou na „korupčníky“ vyvolávají dojem, že korupce je především morální problém jednotlivců či společnosti.
Jak jsme však ukázali, toto je omyl a má nešťastné následky pro náladu ve společnosti. Místo aby korupce byla správně pojmenována jako problém neefektivních státních výdajů, které je potřeba zredukovat, lidé získávají dojem, že za všechno mohou mravně zkažení lidé, kterých je čím dál více, a že problém je proto neřešitelný.
Na vině nejsou morálně pokleslí úředníci, ale systém státních výdajů, který postrádá jakoukoli ekonomickou racionalitu a který ke korupci nutně vede. Bohužel ani ti nejzapálenější bojovníci proti korupci jako např. zakladatel Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček nejsou ochotni tento jednoduchý ekonomický poznatek přijmout a snížení státních výdajů předem zatracují. Tím samozřejmě podporují korupci nejvíce, jak to jen jde.
Období socialismu je důkazem
Je s podivem, že se v české mediální diskusi o korupci nikdy nezmíní čtyřicetiletá zkušenost se systémem, který se stal pro korupci synonymem. Socialistická, zcela postátněná ekonomika je tím nejlepším příkladem toho, co se stane, když se z ekonomického rozhodování odstraní kalkulace zisku na základě tržeb a nákladů na volném trhu. Výsledek byl, že v socialistické ekonomice musel uplácet každý a neustále, aby se domohl byť i těch nejzákladnějších statků. Označili by dnešní moralizátoři za „korupčníky“ celý národ, když celý národ musel uplácet? A tvrdili by, že za nehospodárnost socialistické ekonomiky mohli právě „korupčníci“? Tento jednoduchý příměr dokazuje, že problém není v lidech, ale v systému. Čím více státu, tím více korupce.
Korupce se může stát životní nutností
Každé rozhodnutí úředníků má svou stínovou cenu, která se odráží v korupci. Jak byrokracie zatěžuje svobodné jednání a podnikání lidí, stává se korupce nutností, jedinou šancí, jak si lidé mohou příslušné úřednické rozhodnutí zajistit.
Nelze proto korupci paušálně odsuzovat. Lidem, kteří uplácejí, často nic jiného nezbývá, stejně jako za socialismu bylo potřeba korupce i k pořízení kvalitního kusu masa. Všichni se smějeme historkám, kolikrát musí cestovatel v zemích bývalého sovětského svazu platit bumážky za naprosto samozřejmé úkony. Málokdo už ale dokáže domyslet, že dennodenní korupce je způsobena obrovskou byrokratickou kontrolou. Nelze bojovat proti korupci, aniž by byla drasticky omezena úřednická moc.
Pokud se byrokracie rozmáhá, nutně se rozmáhá i korupce. Úplatky tak fakticky fungují jako jediná zbraň proti všemocným úředníkům. Lze říci, že vysoká míra korupce v některých zemích pouze odráží snahu podnikatelů zlepšit své podnikatelské prostředí, které úředníci ničí.
Vyšší tresty za korupci plýtvání neodstraní
Důsledkem povrchního uvažování o korupci je také tvrzení, že vyšší tresty za prokázanou korupci ve veřejném sektoru odstraní korupční chování a s ním spojené plýtvání penězi. To je chybný závěr ze dvou důvodů. Za prvé, jelikož úředník ve státním sektoru nemá žádné měřítko, jak posoudit efektivitu projektů, odrazení od korupčního jednání nemůže na neefektivitě nic změnit. Pokud např. úředník ze strachu úplatek nepřijme a zadá zakázku jiné firmě, neznamená to, že vybral pro veřejnost lepší projekt. Jelikož se úředník neřídí porovnáním tržeb a nákladů jako podnikatelé na trhu, o přínosnosti projektů veřejnosti nemá žádnou představu. Tento problém je ve státním sektoru neodstranitelný a s tresty za korupci vůbec nesouvisí.
Za druhé, korumpovatelnost úředníků a politiků může mít různé formy. Politici vždy směřují státní výdaje tak, aby z nich profitovali buď znovuzvolením ve volbách (což jim přinese budoucí vysoké platy a osobní prestiž) anebo přímou odměnou na svůj účet nebo na účet své strany od korumpujícího jedince. Vyšší tresty za „viditelnou“ korupci povedou pouze k tomu, že politici a jejich úředníci namíří více státních výdajů přímo na voličské skupiny. Jinými slovy, např. místo stavby nové dálnice, u níž je velký potenciál úplatků od stavebních firem, pošlou více peněz na podpory v nezaměstnanosti nebo platy státních zaměstnanců, čímž si zajistí hlasy těchto skupin v příštích volbách. Oficiálně o „korupci“ nepůjde, ale politik se nechá „koupit“, tedy uplatit jiným způsobem. Ač budou moralizátoři jásat, že nedošlo k „obálkové“ korupci, veřejné rozpočty budou zatíženy stejným způsobem a fakticky se nic nezmění.
4. Závěr
Čtenářům by nyní již měly být zřejmé tři hlavní ekonomické poznatky, které jsme v našem textu ukázali: (1) Korupce je vzorec chování, který ve svobodné tržní ekonomice neexistuje. (2) Korupci v ekonomice nevyhnutelně vyvolávají zásahy státní moci. (3) Rozsah korupce je přímo úměrný míře státního přerozdělování.
Nezpochybňujeme, že mohou existovat úřední rozhodnutí, která nebyla ovlivněna korupcí. Úředník nám v tomto případě může připadat morálnější, bohužel však nelze říct, že rozhodl ekonomicky lépe. Státní úředník totiž nikdy nedokáže posoudit ekonomickou efektivnost svých rozhodnutí, protože nemá k dispozici měřítko zisku. Korupce je pro úředníka pouze únikovou cestou z ekonomické slepoty.
Výzvy, které se snaží upevňovat nekorupční morální zásady, můžeme považovat za chvályhodné pokusy o změnu. Samy o sobě však nemohou napravit téměř nic. Za prvé, vůbec neomezují příčinu korupce, kterou je státní přerozdělování jako takové. Za druhé, mylně si vykládají vztah mezi korupcí a efektivností. Zatímco protikorupční apely se tváří, že méně „zkorumpovaná“ společnost vede k úsporám a vyšší efektivnosti, skutečná příčinnost je zcela opačná – efektivní tržní konkurence (nenarušovaná státem) sama podporuje a vybírá nezkorumpované aktéry, kteří nekradou. Omezením korupce tedy nelze způsobit vyšší efektivnost. Naopak musíme nejprve umožnit efektivní tržní hospodářství, omezit stát, a teprve toto díky tlaku na efektivnost omezí korupci a rozkrádání.
Pokud někdo namítne, že nelze přece všechny státní funkce privatizovat, uvědomme si, že žijeme v obrovské míře státního přerozdělování na hraně socialismu: přes veřejné rozpočty protéká přes 40 % produktu české ekonomiky. Prostor pro osekání státu je obrovský. Máme před sebou jasnou volbu. Buď chceme co nejméně korupce, a k tomu potřebujeme co nejmenší, řekněme desetinový stát. Anebo požadujeme hodně státních regulací a výdajů, a pak se musíme smířit s velkou mírou korupce. Žádná jiná možnost neexistuje.
Autoři, ekonomové, jsou studenty doktorského programu na Fakultě sociálních věd UK.
