Pojem tunelování si v současnosti v České republice nejčastěji spojíme s akciovými společnostmi, převážně s investičními fondy či bankami. V této souvislosti je tento pojem totožný s obsahem slova krádež. Dochází k ní při správě cizího majetku na úkor zúčastněných, v případě akciové společnosti na úkor akcionářů. Tunelování nabývá různých forem. Všem jim jsou společné neetické, avšak často legální převody majetku akciové společnosti, z níž má prospěch určitá zájmová skupina, která v určité době má přístup k nějaké relevantní exkluzivní informaci. Prospěch této skupiny je zaplacen ztrátou těch, kteří tento přístup nemají nebo nemohou rozhodování o nakládání s majetkem ovlivnit.
Jednou z nejznámějších forem tunelování je převod likvidních aktiv mateřské akciové společnosti na nově založenou dceřinnou akciovou společnost. Následně jsou akcie dceřinné společnosti nezatížené žádnými závazky prodány „spřátelené“ skupině, lidem často zastupujícím zájmy managementu nebo některého z akcionářů. Zakladateli většinou zůstanou nelikvidní aktiva, často to jsou pohledávky po lhůtě splatnosti. Zadlužená akciová společnost s nedobytnými pohledávkami a závazky vůči věřitelům ve formě splatných úvěrů, jakož i vůči obchodním partnerům ve formě nezaplacených faktur dodavatelům či nedodaného předem zaplaceného zboží odběratelům, je odsouzena do konkurzního řízení a likvidace.
Tento „osvědčený“ postup inspiroval i některé aktéry české politické scény. Uvedené praktiky se pokoušejí analogicky realizovat v politických stranách. Samozřejmě ve svůj prospěch. Činí tak v situaci, kdy závazky některých současných politických stran daleko přesahují náklady spojené se založením nové strany, přičemž existující politická strana jim neskýtá větší šance na znovuzvolení než nová, dosud nezatížená strana.
Vycházíme ze standardního předpokladu, že politikové ve svém rozhodování stejně jako jiné subjekty preferují své vlastní zájmy. Také voliči při svém rozhodování, komu dají svůj hlas, sledují své osobní zájmy. Politici se stávají úspěšnými, pokud se jim podaří přesvědčit voliče, že jejich zájem je vlastně také zájmem voličů. Čím je míra přesvědčení voličů vyšší, tím je politik úspěšnější. Nejlepším ukazatelem míry „souladu zájmů“ je volební výsledek. Podle počtu odevzdaných hlasů získávají strany příspěvky ze státního rozpočtu. Jak ovšem všeobecně platí pro lidské počínání, peněz není nikdy dost. Strany si berou úvěry a vyhledávají sponzory. Všechny takto i jinak získané peníze na straně aktiv investují do vybudování a provozu strany, především však do lidského kapitálu – vedoucích osobností strany.
V bilanci závazků strany figuruje na prvním místě slib voličům – volební program strany. Pokud míra jeho nesouladu se skutečností, tedy jeho nenaplňování, dosahuje velikosti, že zástupcům těchto stran prakticky znemožňuje úspěch v následujících volbách, stává se nesnesitelným břemenem. Je tomu tak i přesto, že politika kalkuluje s předpokladem krátké paměti voličů. Jiným závazkem jsou již zmíněné bankovní úvěry politických stran a „závazky“ za tzv. sponzorské dary, pomocí nichž strany hradily náklady na volební kampaň a další provoz.
Tyto závazky se stávají neúnosnými právě v době, kdy se pravděpodobnost volebního úspěchu strany stává možností pouze hypotetickou. Přesáhnou-li všechny závazky strany výše zmíněnou mez, stává se reálný úspěch jednotlivých kandidátů strany tak nákladným, že přestává být pro ně únosným. Kandidáti činící si ambice, na některou z volitelných (např. poslanecký mandát), či od ní odvozených funkcí (např. posty ve státní administrativě), ztrácejí motivace setrvat v takové straně.
Je racionální, že politikové jsou ve svém chování ovlivněni zkušenostmi z hospodářského života. Proto se v politice chovají analogicky jako tzv. tuneláři v akciových společnostech. Politikové opouštějí strany zatížené neúnosnými závazky, které se stávají nepřekonatelnou bariérou volebního úspěchu v příštích volbách a zakládají nové strany. Do nových politických subjektů převádějí aktiva, která vznikla v jejich bývalé politické straně. Ta zahrnují jejich funkci či pozici, k níž se prostřednictvím stranické „mašinérie“ propracovali, kontakty a informace z toho vyplývající a své veřejně známé jméno (včetně politického image). Tato aktiva mohou fungovat v novém subjektu vcelku efektivně s očekáváním jistého výnosu ve formě volebního úspěchu, kdežto ve staré straně by je závazky patrně zadusily, neboli šance na znovuzvolení by byly menší. Proto je optimistické prohlášení vůdčí osobnosti Unie svobody Jana Rumla o tom, že nově založená strana na tom bude lépe než mateřská ODS, které zůstaly sekretariáty, stranická síť, organizace, příspěvky ze státního rozpočtu, ale také dluhy, nesplněné závazky a pošramocené jméno, zcela racionální.
Tento chladný racionální kalkul nás naplňuje obavami, že úspěch těchto politiků v příštích volbách bude ex post morálně legalizovat tunelování, jehož jsme byli svědky v hospodářství.
