V českých médiích se tento týden vášnivě diskutovalo o případu, jenž projednával a rozhodl Krajský soud v Brně. Jistá mladá žena totiž soudně vymáhala na nemocnici odškodnění ve výši 400.000 Kč z toho titulu, že jí lékaři vadně provedli interrupci (čekala dvojčata, ale při zákroku jí lékaři odstranili pouze jeden plod), následkem čehož se jí narodilo sice zdravé, ale (původně) nechtěné dítě. Soud nakonec její žalobě vyhověl jen zčásti, když žalobkyni přiznal odškodnění ve výši 80.000,- Kč. Podrobnější informace o případu lze nalézt zde, o verdiktu soudu pak zde, zde, zde a zde. Odkazuji rovněž na vesměs pohoršené ohlasy a komentáře z pera Martina Weisse (LN), Martina Komárka (MF Dnes), Roberta Čásenského (rovněž MF Dnes) a prezidenta Soudcovské unie ČR Jaromíra Jirsy.
Smyslem následujícího textu není komentovat tento konkrétní případ, nýbrž se obecně zamyslet nad otázkou, zda by podle liberálního pojetí spravedlnosti měl soud v případech tohoto druhu náhradu škody přiznat .
Podstata sporu
V angloamerické literatuře se pro tento typ sporů vžila označení „wrongful conception“ a „wrongful birth“, tedy přibližně „(protiprávní) nechtěné početí“, resp. „(protiprávní) nechtěné narození“ dítěte. O „wrongful conception“ jde typicky v situaci, kdy se rodiče rozhodnou, že nechtějí mít (další) děti, a podrobí se za tímto účelem lékařskému zákroku, jenž má zabránit tomu, aby počali dítě (např. sterilizace či vasektomie). Navzdory dotyčnému zákroku však rodiče následně („nezamýšleně“) zplodí potomka, neboť lékaři neprovedli dotyčný zákrok řádně („lege artis“). O podobnou problematiku jde v případech typu „wrongful birth“, avšak účelem lékařského zákroku není předejít početí, nýbrž (uměle) ukončit vzniklé těhotenství.
Stěžejní otázkou, kterou soud v těchto sporech posuzuje, je, zda má rodičům (matce) přiznat odškodnění za majetkovou újmu, jež jim vznikla v důsledku nezamýšleného početí, resp. narození zdravého dítěte, které by nebylo bývalo zplozeno (či by se nebylo bývalo narodilo), kdyby lékaři provedli příslušný zákrok řádně. Velice spornou otázkou je i případný rozsah náhrady škody: vášnivé a rozhořčené diskuse vyvolává zejm. otázka, zda by rodič „nechtěného“, avšak zdravého dítěte měl mít právo na náhradu (předpokládaných) výdajů na výchovu a výživu (včetně bydlení, ošacení atd.) dotčeného dítěte.
Porušení smlouvy a odpovědnost za vady
Z hlediska liberálního pojetí spravedlnosti mi odpověď na první otázku, totiž zda by rodičům nějaká náhrada škody vůbec měla být přiznána, připadá vcelku jednoduchá. Bez ohledu na to, jak na tuto záležitost pohlíží aktuálně platné právo toho kterého státu, je jasné, že svou podstatou tu jde o kontrakt mezi lékařem a matkou (rodiči): jedna strana se zavazuje dát druhé smluvní straně peněžité plnění ve výši XXX Kč, druhá smluvní strana se zavazuje ve prospěch první strany něco vykonat, tj. poskytnout jí určitou službu. Sjednaným výsledkem této služby je buď zamezení tomu, aby rodiče mohli počít dítě (sterilizace, vasektomie), anebo umělé ukončení těhotenství (interrupce). Pokud lékař inkasuje peníze a provede dotyčný zákrok, avšak sjednaný výsledek jeho služby se nedostaví, pak nesplnil řádně svůj smluvní závazek a poskytl druhé smluvní straně vadné plnění. Jisté je tedy minimálně to, že by měl vrátit peněžitou částku (navýšenou o běžnou úrokovou míru), kterou mu druhá strana poskytla jako protihodnotu za splnění tohoto závazku.
Jsem však přesvědčen o tom, že by lékař navíc měl i nahradit škodu, která v důsledku vadného zákroku druhé smluvní straně vznikla. Situace se tu principiálně neliší od případu, kdy si zaplatím plastickou operaci, která má „zkrášlit můj obličej“, avšak druhá smluvní strana operaci natolik „zpacká“, že mě místo „zkrášlení“ naopak „zohyzdí“. Účelem náhrady škody je tu pak navrátit (jakkoli nedokonale) poškozeného do stejného postavení, v jakém by býval byl, kdyby k porušení závazku druhou smluvní stranou (a vzniku škody) nedošlo.
Skutečným oříškem tu je spíše rozsah náhrady škody. Tak např. Libor Dušek na LEblogu (Law&Economics Blog) argumentuje, že by náklady na výchovu a výživu dítěte neměly být součástí odškodnění, protože rodiče nikdo nenutí, aby o dítě pečovali a vyživovali jej, nýbrž jim naopak nic nebrání, aby dítě po narození kupř. přenechali k adopci. Pakliže si dítě ponechají, demonstrují tím, že pro ně péče o dítě, byť původně „nechtěné“, představuje „čistý přínos“, nikoli újmu („skutečná škoda vzniklá narozením dítěte ex post je paradoxně negativní“). Toto stanovisko však nebere v úvahu skutečnost, že o nejpreferovanější alternativu („nemít dítě“, „ukončit těhotenství“) byli rodiče připraveni právě v důsledku vadného zákroku lékaře. Byl to právě onen lékař, kdo způsobil, že rodiče nyní musí volit z odlišných alternativ než předtím, a proto by mu skutečnost, že se rodiče tváří v tvář změněným alternativám rozhodnou dítě si ponechat, zřejmě neměla být přičítána k dobru.
Nehledě na to, že v případě, kdy by předmětem sporu byla vadně provedená sterilizace, by bylo nutno analogicky argumentovat, že ženě přísluší maximálně jen úhrada ušlé mzdy a výdajů spojených s těhotenstvím za první trimestr (kdy je interrupce na požádání legální), protože majetkové újmě, která jí vznikne po uplynutí této doby, může „snadno“ předejít prostě tím, že podstoupí interrupci.
Domnívám se tedy, že kromě vrácení zaplacené částky za sterilizaci či interrupci, náhrady výdajů vynaložených v souvislosti s těhotenstvím a porodem a ušlého příjmu za dobu těhotenství (stanovisko Libora Duška) by měl lékař kompenzovat určitým způsobem i výdaje na výchovu a výživu (nechtěně) počatého či narozeného dítěte. Je na soudech, aby v praxi objevili uspokojivá a rozumná kritéria a zásady, s jejichž pomocí budou tuto újmu vypočítávat (je však jasné, že by měly být odečteny veškeré státní dávky, které rodiče v souvislosti s péčí o děti obdrží).
Právní principy versus ad hoc „dobromravnictví“
Stěžejním právním principem je zásada „pacta sunt servanda“ (závazky je třeba plnit). Z tohoto principu též vyplývá, že nesplní-li jedna ze smluvních stran svůj závazek, měla by za to nést příslušnou odpovědnost. Veřejnost i mnozí soudci jsou však toho názoru, že odškodnění za narození zdravého dítěte je v rozporu s dobrými mravy, neboť život dítěte je prý „nekonečným požehnáním“ (Co by za narození zdravého dítěte daly neplodné páry či páry, jimž se narodilo težce zdravotně postižené dítě, že ano?).
Toto soudcovské „ad hoc“ moralizování však neobstojí. Je jistě pravdou, že většina lidí vskutku považuje narození zdravého dítěte za požehnání. Ovšem ze samotného faktu, že existují tací lidé, kteří jsou ochotni zaplatit za zákroky typu sterilizace či interrupce, jasně vyplývá, že početí či narození zdravého dítěte v některých případech nejenže není pro zainteresované jedince „požehnáním“, nýbrž je jimi naopak vnímáno jako újma, které se chtějí vyvarovat. Mimochodem, bylo by zajímavé zjistit, jak by soudcové „dobromravníci“ reagovali na obranu otce ve sporu o výživné dítěte, jenž by argumentoval, že je v „rozporu s dobrými mravy“ ukládat mu povinnost finančně se podílet na péči o dítě, jež zplodil, protože matku dítěte přece obdařil „bezmezným požehnáním“ – zdravým dítětem (stranou ponechávám, zda je samotná vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi v souladu s liberálními principy spravedlnosti). Troufám si tvrdit, že by našim milým soudcům „dobromravníkům“ tato argumentace příliš přesvědčivá nepřipadala.
Koneckonců, pokud není v „rozporu s dobrými mravy“ samotná smlouva, jejímž předmětem je úplatné provedení interrupce či sterilizace, pak sotva může být v „rozporu s dobrými mravy“ požadovat odškodnění za to, že v důsledku nedbalosti lékaře daný zákrok nepřinesl sjednaný výsledek. Opačné tvrzení mi připadá jako velmi inkoherentní argumentace.
BONUS: Zajímavá rozhodnutí zahraničních soudů v případech „wrongful conception“ či „wrongful birth“
- McFarlane v Tayside Health Board [Velká Británie, House of Lords, 2000] (V důsledku nezdařené vasektomie bylo počato a narodilo se zdravé dítě; přiznáno jen odškodnění za újmu související s těhotenstvím a porodem, náhrada výdajů na výchovu a výživu dítěte zamítnuta. Viz též kritickou analýzu tohoto rozhodnutí Alasdairem Macleanem)
- Rees v Darlington Memorial Hospital NHS Trust [Velká Británie, House of Lords, 2003] (Výdaje na výchovu a výživu dítěte jako takové sice přiznány nebyly, ovšem matce byla přisouzena částka ve výši ?15,000 jako kompenzace toho, že v důsledku pochybení (nedbalosti) lékaře byla „zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala“. Kritická analýza z pera Alasdaire Macleana.)
- Cattanach v Melchior [Nejvyšší soud Austrálie, 2003] (Soud rodičům přiznal i náhradu výdajů na výchovu a výživu dítěte.)
