Nedávno jsem slyšel rozhovor se senátorem Jiřím Dienstbierem, který je známý svými proevropskými názory. Názory Jiřího Dienstbiera nejsou ojedinělé, je ale zajímavé, jak triviálně mohou být odůvodněné. Celý Dienstbierův argument stojí na tvrzení: Pokud nevstoupíme do eurozóny, budeme vypadat ve srovnání se zbytkem Evropy „hloupě“. Má tedy smysl vstupovat do eurozóny jenom proto, abychom nevypadali „hloupě“, nebo se za vstupem skrývají jiné výhody?
Z pohledu ekonomie přístup k evropské měnové unii znamená přijetí jedné měny jako transakčního prostředku. Z toho má také vyplývat prapůvodní výhoda cirkulace eura. Peníze jako transakční prostředek umožňují hladký průběh obchodu, neboť eliminují transakční náklady spojené s hledáním partnera s párovou potřebou. S volným pohybem výrobních faktorů přichází rozvoj dělby práce a růst produktivity, který bez všeobecně přijímaných transakčních prostředků se stabilní hodnotou není možné zabezpečit. Kde je dělba práce, musí být i peníze, aby bylo možné specializovanou produkci směňovat. V tomto ohledu je otázkou, zda je jednotná evropská měna schopna rozvoj mezinárodní specializace v rámci Evropy více prohloubit. Jinak řečeno, zda náklady spojené s konverzí jsou tak významné, že jejich odbourání významně napomůže další specializaci. Myslím, že zde mnoho prostoru není.
O přijetí eura rozhodnou politické důvody. Proč ale proevropští politici euro tak chtějí? Otázka přijetí eura není otázkou ekonomických výhod, jedná se o otázku politickou. I když s sebou může přijetí eura přinést vyšší inflaci, neboť bude dříve nebo později nutno korigovat cenové hladiny, taková korekce nevyplývá ze samovolných ekonomických procesů, ale z odlišné monetární politiky ECB a ČNB. Přístup do eurozóny znamená odstoupení od vlastní monetární politiky a podřízení se „vyšší“ centrální autoritě. Evropská centrální autorita bude rozhodovat o znehodnocení peněz českých občanů. To s sebou přináší neodvratitelnou nutnost jiných celoevropských opatření. Pokud bude jednou ECB rozhodovat o evropské inflaci, může to mít různé konsekvence v různých regionech.
Aby se předešlo těmto rozdílným dopadům, bude naprosto nutné koordinovat fiskální politiky zemí v eurozóně, protože právě jiné fiskální politiky mohou způsobovat rozdílné dopady jednotné monetární politiky. Dále bude naprosto nevyhnutelné koordinovat regulaci zemí v rámci eurozóny, neboť odlišná regulace má znovu odlišné dopady na trzích výrobních faktorů, jejichž plná mobilita je nutnou podmínkou sladění ekonomických cyklů. Vzhledem k tomu, že z eurozóny není cesty zpět, znamená přístup k euru nezvratitelnou cestu k další politické centralizaci. A tak otázka přijetí eura nestojí na tom, jestli máme v euru další ekonomickou výhodu, ale na tom, jestli chceme budoucí evropský stát. Vypadat „hloupě“ v historickém kontextu může proto znamenat politickou izolaci, která však nutně nemusí znamenat ekonomický úpadek, pokud budeme minimálně tak integrovaní v mezinárodním obchodu, jak již dnes jsme. Na druhou stranu zařazení nižšího rychlostního stupně může znamenat politickou nejistotu spojenou se strachem z jednoho evropského impéria, které bude chtít upevňovat svou moc a uspokojovat potřeby rozrůstající se zájmové skupiny – evropské byrokracie. Ta vytváří politické tlaky na okolní země. Historie Evropy výsledky takovýchto politik zná.
