Nedávno můj kolega Luděk Kouba v článku Jak vylepšit šílený rozpočet? (HN 16. 12. 2009) navrhoval řešení, kterému se říká PPP. Jde v podstatě o spolupráci mezi veřejným a ziskovým sektorem, kdy stát zadá veřejný projekt, který je realizován a spravován soukromou společností pod kontrolou státu. Typicky se tak staví dálnice, systémy na vybírání mýtného atd. Ačkoliv je ale toto řešení zajímavé, „moderní“ a možná i politicky průchodné, myslím, že bychom se měli zamyslet ještě nad lepším řešením, které řeší šílené rozpočty lépe. Tím řešením je privatizace.
Otázku, kde je hranice mezi veřejným sektorem, PPP a privatizací, lze těžko zodpovědět. Obecně se rozdíl hledá v tom, kdo kontroluje aktiva firmy. Pokud aktiva firmy drží stát, jedná se o veřejný sektor, pokud aktiva firmy přesouváme do držby soukromých manažerů, může se jednat o PPP, ale i o privatizaci. Rozdíl je pouze v tom, že vazba mezi manažery a státem je u PPP užší. Je zprostředkována regulací, nad jejímž dodržováním dohlíží státní úředník.
Pomineme-li riziko, jakým je korupce, které je jak u PPP, tak u privatizace prakticky stejné, objevuje se u PPP projektů jeden problém, který privatizace řeší efektivněji. Tento problém přímo souvisí se státním rozpočtem a plyne z užší vazby mezi manažery a státem. Jakmile totiž stát kontroluje provoz PPP prostřednictvím regulace, nese také za PPP projekty jistou zodpovědnost. Ta zodpovědnost spočívá v tom, že stát garantuje realizaci projektu. V takovém případě pak regulace, která zavazuje soukromé firmy zainteresované v PPP k dodržování jistých podmínek, omezuje rozhodovací pole manažerů. Tato situace může vést k tomu, že v odvětví kontrolovaném státem je omezena konkurence, což vede manažery k neefektivnímu využívání zdrojů. A jak toto souvisí se státním rozpočtem? Neefektivní využívání zdrojů je v případě PPP rozpoznáno tak, že soukromá firma zainteresovaná v PPP dosahuje ztráty. Protože ale už jednou vstoupila do projektu garantovaného státem, první, komu si bude na tuto skutečnost stěžovat, je stát. Ten v mnoha případech manažerům ustoupí a projekt podpoří dotacemi. Pokud si jednou manažeři zvyknou na tuto praktiku, uvolní rozpočtová omezení a časem přijdou na to, že generování ztrát může být pro firmu zaštítěnou státem racionálnějším chováním než minimalizace nákladů.
Privatizace tento problém může vytvářet také. Ale u privatizace neexistuje žádné vlastnické omezení prostřednictvím regulace a také žádná garance budoucích služeb nakupovaných státem, vazby mezi manažery a politiky jsou tedy mnohem širší a rozpočet tak čelí menšímu riziku, bobtnání vynucenými dotacemi nebo státními zárukami.
Existenci těchto praktik dokazují například finanční analýzy partnerských firem státu, jakou jsou třeba České dráhy. Ty, ačkoliv mají statut soukromé firmy, jsou zavázány státu a svůj neefektivní provoz kryjí stále narůstajícími dotacemi. Kontrola státu prostřednictvím regulace zde omezuje vstup potenciálních konkurentů. I když České dráhy jsou historicky chráněny silnou odborovou centrálou, která ovlivňuje rozhodování na ministerstvu dopravy, je tento příklad varovnou ukázkou toho, kam mohou projekty PPP dospět. Buďme proto více konzervativní a „moderní“ řešení šílených rozpočtů zvažujme s nadhledem.
