Stát neustále volá po odstranění diskriminace. Důkazem toho je vposlední době mnohokrát novelizovaný Zákoník práce, který se snažíodbourat diskriminační chování zaměstnavatelů ve vztahu muž – žena,starý – mladý, absolvent – neabsolvent apod. Tyto novelizační prvky semohou na první pohled zdát velmi rozumné a dobře míněné. Ale když jepodrobíme analýze, vyjdou na povrch jiné skutečnosti.
Nejdříve je nutné si přesně definovat, co se pod pojmem diskriminaceopravdu skrývá, jelikož v běžném jazyce mají cizí slova téměř vždypozměněný význam. Slovo diskriminace má v běžné mluvě negativní nádecha inklinuje k představám především o rasové diskriminaci. Českýekvivalent ke slovku diskriminace je „rozlišování“. Diskriminujeme,tedy rozlišujeme, neustále – každý den, hodinu, minutu. Diskriminace jespojená s volbou a každý člověk neustále volí mezi možnýmialternativami. Poslouchám-li Mozarta, tak diskriminuji písně KarlaGotta.
Pracovníci a firmy se střetávají na trhu práce, kde pracovníci nabízejísvé schopnosti, svůj nabytý lidský kapitál, a firmy jej kupují. Oběstrany vzájemně a dobrovolně vstupují do smluvních vztahů. Pracovník sezavazuje, že vykoná určitou práci a firma se zavazuje, že za vykonanoupráci pracovníka odmění v peněžní či naturální formě. Jedná se o aktsměna a směna se realizuje tehdy, je-li pro obě strany výhodná.Nepolepší-li si jeden ze subjektů uzavřením smlouvy (nepřinese-li mutransakce zisk), ke směně nikdy nedojde. Proto jsou zásahy státu dotrhu práce neospravedlnitelné. Je překvapivé, že i mnozí vyznavačitržního prostředí připouštějí, že trh práce je specifickým a odlišnýmtrhem, kde nedochází k vyčištění trhu prostřednictvím mezd, a protopovažují zásahy státu v této sféře za opodstatněné. Příčinyspecifičnosti trhu práce však tkví v negativních opatřeních, kterépracovnímu trhu zasadily nemilosrdné rány státu. Z nich také plynednešní deformace tohoto trhu. Jedná se především o minimální mzdu,úrokovou míru regulovanou centrální bankou a množstvím peněz v oběhu,regulaci nájemného, nekvalitní Zákoník práce, diskriminaci cizíchstátních příslušníku (hlavně z východu), příliš vysoké sociální dávky av neposlední řadě státní investice do nekonkurenceschopných podniků.Samozřejmě některé nešvary náš pracovní trh zdědil od komunistickýchvlád. Jde především o morálku pracovní síly, což je také nezanedbatelnýfaktor. Nepřijme-li pracovník XY nabízené místo u firmy A, nýbrž ufirmy B, zákoník práce to nepovažuje za diskriminaci, i když z výšeuvedeného textu se o diskriminaci jedná (viz Karel Gott). Je legitimní,že pracovník XY svobodně uspokojil potřeby poptávající firmy B a nefirmy A. firma B uspokojila potřeby pracovníka XY, respektive firma B apracovník XY uspokojili své potřeby navzájem.
Diskriminacez hlediska zákoníku práce nenastala. Proč by se tedy mělo jednat odiskriminaci (z hlediska zákoníku práce), jestliže nastane opačnásituace – tj. firma XY přijme pracovníka B a ne pracovníka A,respektive pracovník B uspokojí potřeby firmy XY, respektive firma XY apracovník B uspokojí své potřeby navzájem? Mluví-li se tedy v zákoníkupráce o diskriminaci, kterou provádějí zaměstnavatelé na úkorzaměstnanců, nemělo by se zapomínat, že se jedná o dvousečnou zbraň,kterou by také mohli využít zaměstnavatelé, kteří jsou diskriminovánipotencionálními zaměstnanci. Jak už bylo řečeno, diskriminaci se žádnýsubjekt nevyhne – ani stát. k tomu dodejme, že čím více by se firma natrhu chovala diskriminačně, tím více by zvyšovala své náklady asnižovala stránku příjmů. Nesmyslné by přece bylo, kdyby firma hodlalazaměstnat vysoce kvalifikovaného specialistu na práci, kterou by bylschopen vykonávat pracovník s kvalifikací nižší. Diskriminovala by tímpracovníky s nižší kvalifikací, ale především by tím zvyšovala mzdovénáklady, protože specialista je drahý. Právě tak nesmyslné by bylo,kdyby se kadeřník rozhodl poskytovat služby pouze blondýnám do dvacetilet. Diskriminovat by tím muže, neblondýny a ženy starší dvaceti let,ale především by měl méně zákazníků a tím i méně příjmů.. chtějí-litedy firmy na trhu maximalizovat svojí tržní hodnotu, potom nemajízájem zbytečně diskriminovat. Tendenci k, diskriminačnímu chování majínaopak subjekty, které nejsou vystaveny konkurenčním tlakům, napříkladstát – i když to tak nevypadá. Kdo ale vydává všech ty licence,výjimky, exkluzivní povolení, potvrzení, zákazy, příkazy, nařízení,vyhlášky, kterými je vždy jeden zvýhodněn a druhý znevýhodněn?
