Se vzrůstajícím časovým odstupem od zahájení transformace české ekonomiky se ukazuje, a pro mnohé paradoxně, že se zhoršují základní podmínky potřebné pro podnikání. Podnikatelské klima se projevuje i ve srovnání s podobně se transformujícími ekonomikami.
České podnikatelské subjekty jsou často vystavovány nadměrné byrokratické zátěži, což se projevuje zejména nejednotným výkladem zákonů a dalších pravidel stanovených státní mocí, přemírou různých regulatorních orgánů či povinným členstvím v profesních sdruženích. Mnohdy nefunguje státní správa, jejíž činnost se rapidně zhoršuje po takzvané „reformě“, provázené vznikem vyšších územně samosprávných celků (VÚSC), které již dnes všichni zase nazývají kraji. Selhávání institucí je tak dalším faktorem brzdícím ekonomický rozvoj ČR. A aby toho nebylo dost, stát přerozděluje stále vyšší a vyšší finanční prostředky prostřednictvím veřejných rozpočtů, zasahuje ve zvyšující se míře do investiční výstavby. Vytváří tak živnou půdu pro prostředí, které je často zatíženo korupčním jednáním. Někteří představitelé státu chtějí sice s korupcí bojovat, ale uvažují o čím dál větším špiclování, ať už za pomoci standardních policejních složek či s pomocí tajných služeb místo toho, aby omezili roli státu a veřejného práva tam, kde ho lze nahradit právem soukromým. To vše státní úředníci zabalují do otřepané fráze, že se musíme přizpůsobit vývoji v evropských zemích, zákonodárství Evropské unie a zalíbit se bruselským byrokratům.
Všichni úředníci jsou placeni z našich daní, jednou z těchto položek je i daň z příjmů právnických osob. A u této daně bych se chtěl zastavit.
V současné době ze všech kandidátských zemí aspirujících na vstup do Evropské unie je ČR ekonomikou, která má druhou nejvyšší sazbu z této přímé daně. Nižší sazby mají v Maďarsku, Polsku, ale i na Slovensku, které z předloňských 40 procent snížilo tuto daň na současných 25 procent. Mnozí ekonomové a politikové vytvářejí mýtus, že razantní snížení daňové sazby povede ke snížení příjmů do státního rozpočtu plynoucích z této daně. Opak je pravdou. Státní rozpočet by žádný razantní propad nezaznamenal. Dá se dokonce očekávat, že spíš by mohlo dojít po určité dočasné stagnaci jednoho až dvou roků k zajímavému růstu příjmů z této daně. Po snížení daňového zatížení by pak firmám zůstávaly větší finanční prostředky pro jejich nezbytný rozvoj. Stát by nemusel selektivně poskytovat žádné daňové úlevy investorům a vytvářet tak možnost bujení korupce spojené s porušováním konkurenčního prostředí. Takové opatření by měla uvést v život nová vláda. Bude pravděpodobně vytvořena politickými subjekty, které všechny slibují zlepšení podnikatelského prostředí v České republice. Otázkou je, nakolik budou své sliby ochotny a schopny plnit.
