Destruktivní vlivy státu blahobytu
Česká republika si připomněla 9. výročí pádu komunismu. To vedlo skalnípřívržence bývalých pořádků k hlubokému povzdechu nad časy dávnominulými a věřme, že většinu ostatních k uvědomění si významu lidskésvobody a důležitosti soukromého vlastnictví. Časy se skutečně zásadnězměnily. A právě tato skutečnost nás musí vést k poněkud subtilnějšímupohledu na svět kolem nás a perspektivy budoucího vývoje. Otázka jižnestojí v rovině jáchymovské pracovní tábory a Rudé právo versus uznánípráva na lidský život a svobodné vyjadřování vlastních názorů. Otázkavšak zní, zda společnost, v níž chceme žít, má mít podobu svobodnéspolečnosti, ve které svéprávní jedinci mohou mezi sebou uzavřítjakoukoli smlouvu, na které se dobrovolně shodnou, nebo zda-li budou vespolečnosti o nepřeberném množství navýsost soukromých aktivitrozhodovat politici a politické většiny v parlamentech. Tento druhý typspolečnosti zosobňuje současný český stát, před kterým navíc stojí dlenejvýznamnějších politických stran politická priorita, zvaná vstup dopřeregulovaného společenství překypujícího orwellovským eurospeakem -Evropské unie.
Politici těchto států blahobytu však kultivovali své způsoby, jakospravedlnit transfer peněz z kapes daňových poplatníků do bezednýchvládních redistribučních programů – kapes svých. Jelikož bohatstvírozvinutého světa je v prvé řadě zásluhou fungování trhů (kapitalismu),přijali i politici rétoriku, která na první pohled není trhůmnepřátelská, a politici tak většinou hovoří o „kultivaci“ trhů,popřípadě o přidání nejrůznějších „solidárních“ elementů nebo pilířů kelementům či pilířům trhu. Naneštěstí tato rétorika brání mnohým v tom,aby prohlédli do samé podstaty opatření, která jsou za touto rétorikouschovávána.
Ochrana trhu pomocí antimonopolního zákonodárství neznamená totiž nicjiného než zamezování volného vstupu do podnikání, zabraňováníslučování podniků a omezování prodeje některých výrobků (argumentvázaných prodejů). Celý tento přístup vychází z více než sto let starépraxe, kdy se silným zájmových skupinám ve Spojených státech podařilopolitickými prostředky bojovat proti úspěšnější konkurenci (tentoargument, uznávaný i marxistickými historiky, neustále nedošel sluchupolitiků). V rámci tzv. ochrany spotřebitele je spotřebitelůmzakazováno nakupovat levnější výrobky, které si přejí koupit a to jak vrámci jedné ekonomiky (nepovolené podnikání, nedostatečná veterinárníkontrola, cenové podbízení, apod.) tak i ze zahraničí (dovozní kvóty,vyrovnávací cla, apod.). Zónami volného obchodu jsou nazývány politickymanipulované ostrovy protekcionismu jako je EU nebo NAFTA.
Nejkurióznější z destruktivních činností politických elit, které sednes a denně zaštiťují frázemi o občanských právech a humanismu, jepolitika eufemisticky nazývaná ochrana trhu práce. Jádrem této politikyje policejním aparátem vynucovaný zákaz práce pro lidi, které bídavyhnala z jejich domovů. Zatímco například český podnikatel je ochotenzaměstnávat dělníky z Ukrajiny a umožnit jim tak vydělat si (kuprospěchu českých spotřebitelů) tolik, že jim to stačí k zabezpečeníjejich rodin doma na několik měsíců a let, stát mu tuto životzachraňující aktivitu ve většině případů vykonat neumožní. Nová českásocialistická vláda ve své touze po konání „spravedlnosti“ navícpracuje na zákonech, které už tak malý prostor pro tuto činnost ještězmenší (Špidlova snaha o „spravedlivé odměňování zahraničníchpracujících“). Rozdělování lidí na Čechy a Nečechy při soutěži na trhupráce zavání spíše rasismem než aplikací ideálů humanitních. Proceduryzacházení s cizinci a jejich kriminalizace za strany státu jenedůstojná a nemravná. Každý další zásah policejního komanda napražském Výstavišti proti cizincům hledajícím práci, každý dalšídotazník s otázkou „opouštíte svou zemi z politických či ekonomickýchdůvodů“ a každé další vyjádření ministra české vlády Špidly v duchuČechy Čechům zvyšuje ostudnost a neomluvitelnost této politiky. Spílánípřevaděčům těchto nešťastlivců, kteří ve většině případů na rozdíl odpolitiků pro tyto lidi alespoň něco udělali, ve večerních zprávách ajejich trestní stíhání pouze uzavírá kruh těchto absurdností.
Současné státy blahobytu, které vynikají ohromnou vynalézavostípodobných druhů ochranných politik, nenalézají žádnou – alespoňminimální – hranici lidského soukromí, kterou by nebylo možnépřekročit. Neustálé výhružky ředitelů veřejnoprávních médií o detekcitelevizních a rozhlasových přijímačů, ze kterých není placenkoncesionářský poplatek, hrozba trestního postihu při zásobování teplemsousedova domu bez povolení ministerstva, nemožnost pokácet bezpovolení vlastní strom na vlastní zahradě, nutnost schválení barvyomítky vlastního domu atd. jsou každodenní skutečností. A to nás vEvropě teprve čeká americká hysterie v podobě „drogové války“.Politika, která měla pečovat o správu věcí veřejných, si osobuje právohovořit úplně do všeho. Stačí zformovat libovolnou většinu v parlamentua jednotlivec se musí podrobit každému tzv. demokraticky schválenémuzákonu. Ústava dávno neplní úlohu ochránce majetku a života. Skutečnévlastnictví se stává pouze vlastnictvím nominálním. Pravděpodobně jižnenajdeme věc, se kterou bychom mohli nakládat jako její skutečnívlastníci. Všechno má podobu věci pronajaté od státu, za kterou seplatí „nájem“. Neplatí-li se řádně tento „nájem“ dle vůle právěpřevládající „demokratické většiny“, toto tzv. vlastnické právo zanikáa věc může být po jistých procedurách zkonfiskována. Vlastník domu,který odmítne platit daň z nemovitostí (nájem za státem pronajatý dům),kterou odhlasuje parlament, bude stíhán a o dům pravděpodobněpřipraven. Nově navrhovaná daň z majetku může podobným způsobempřipravit „vlastníka“ o cokoli, co si vítěz voleb zamane. I právonakládat s vlastním životem je mnohým upíráno v podobě povinné vojenskéslužby, na které nepochopitelně politické elity lpí.
Hlavním rysem současného státu blahobytu je tedy jediné – regulace,redistribuce a destrukce. Regulace již většinou ne cen (i když veměstě, které si mnozí ztotožňují s našimi světlými zítřky – Bruselu -existuje kromě povinné volební účasti i regulace ceny chleba), alehlavně tzv. kvality (eurobanán, eurokondom, apod. ) a vstupu do odvětví(lékárny, taxislužba, trh práce apod.). Redistribuce v rozměrechpoloviny národního důchodu, která přináší do výroby a spotřeby ohromnédistorze, jelikož produkční aktivita již není určována potřebami trhu,ale rozmary politiků. Touha po celosvětové redistribuci vede mnohépolitiky (obzvláště v EU) k hledání způsobů tzv. celosvětové daňovéharmonizace. Destrukce přirozených společenských struktur (skutečnéobčanské společnosti, po které mnozí tolik volají a snaží se ji“nastavením“ daňových úlev vytvořit), ke které v důsledku mamutíhopřerozdělování a megalománských programů (státní penzijní systém,státní školství) dochází. Harmonizující funkce svobodných trhů jenahrazována násilným přístupem typickým pro politický boj a politickározhodování. Odtud se také bere používaná vojenská terminologie:“bitva“ s EU o jablka a vepřové maso, vytváření „bariér“ vstupu na trhatd.
Svoboda není slučitelná se státem blahobytu. Ten, kdo si váží života actí vlastnictví, nemůže stát blahobytu s jeho masivním přerozdělováním,které je nazýváno „solidaritou“, obhajovat. Musí ovšem vyvinoutmaximální úsilí, aby stát se svými úředníky, zájmovými skupinami,závistí a „ušlechtilými“ snahami dostal přinejmenším za práh vlastníhodomu.
