Průběh letošního léta zatím nenasvědčuje, že by nastala „okurková sezóna“ pro novináře. Objevují se různé kauzy, které hýbou společenským děním nejen v České republice, ale přesahují i do zemí EU (spíše bychom měli používat ESU – Evropská socialistická unie).
Poslední takovou kauzou je zpráva, kterou vypracovalo jedno z ministerstev v sousedním Německu. Rošáda kolem materiálu, původně novináři nazývaného usnesení, posléze změněné na stanovisko vlády Spolkové republiky Německo, byla rozpoutána s největší pravděpodobností již začínajícím vnitrostranickým bojem uvnitř německé strany Zelených a posléze pravděpodobně i mezistranickým bojem před volbami, které mají v Německu proběhnout v příštím roce. Němci tak navazují na hysterii vyvolanou některými sdělovacími prostředky a politiky v Rakousku a posléze v Německu proti jaderné elektrárně Temelín. Vyvolání hysterie v této oblasti podobně jako vyvolání runu (honu) na banku mívá v praxi své ekonomické kořeny. Jen velmi těžko se dá runu či hysterii zabránit.
Záminkou v případě Temelína se stala údajná nedostatečná bezpečnost této ojedinělé stavby. Připomeňme si některé historické skutečnosti. Předně o stavbě Temelína bylo rozhodnuto v době centrálního plánování, v době kdy náš průmysl byl orientován na těžkou výrobu, vysoce energeticky náročnou a náš vývoz směřoval téměř ze 3/4 až 4/5 do zemí bývalého RVHP. Bylo to období kdy jsme často zažívali tzv. „uhelné prázdniny“. Oni to vskutku byly prázdniny spíše energetické. V ČR byly mnoha hodinové tzv. výseče z důvodu přerušení dodávek elektrické energie, které bylo tehdy nedostatek (zvláště ve špičkách). Na toto se samozřejmě zapomíná. Tím nechci omlouvat schválení výstavby Jaderné elektrárny Temelín. Na počátku 90. let, kdy v této energetické stavbě bylo „utopeno“ již několik desítek miliard Kč, bylo rozhodování velmi složité a její případné zastavení by znamenalo potíže nejen pro tehdy vznikající společnost ČEZ, ale i pro celé národní hospodářství.
Dnes je celá situace samozřejmě úplně jiná. Jednak jsme se orientovali ve svém exportu a ve své výrobě na zcela jiná odvětví a komodity, které jsou méně energeticky náročné. Došlo také v souvislosti se zdražováním elektrické energie k razantním úsporám jak u velkoodběratelů tak i částečně u maloodběratelů. Jsou vyráběny spotřebiče, které mají nižší spotřebu, jsou energeticky méně náročné.
Od poloviny 90. let dochází k postupné liberalizaci v oblasti energetiky, což se projevilo snižováním ceny elektrické energie v zemích, kde tento proces proběhl. Ukázalo se také, že energetických zdrojů v Evropě je nadbytek. A právě tady je potřeba hledat jádro problému. Ano, elektrické energie je nadbytek a může se stát, že elektrická energie z těchto nadbytečných zdrojů bude jen velmi těžko umístitelná. Bohužel u elektrické energie nelze přebytky skladovat a je velmi složité měnit výkon elektráren podle spotřeby a zatížení sítě. Stává se, že ve špičkách jsou zdroje sotva postačující a mimo špičku musí být vyřazovány. Např. plyn lze přeci jenom po určitou dobu a v určité míře skladovat v zásobnících.
A protože politika a politické strany jsou všude, i v zemích EU – ESU, provázány s podnikovou sférou (a navíc v některých zemích velkou roli hraje i municipální vlastnictví některých podniků), tak se ukazuje, že problém nadbytečné kapacity při zapojení jaderné elektrárny Temelín do energetické soustavy a možnost ohrožení několika stovek a možná i tisíc pracovních míst u energetických firem v zemích EU se stává věcí politickou. Patrně nejvíc se spuštění dalšího elektrického zdroje dotkne Rakouska, odkud povyk proti JETE trvá již několik let, ale i Německa, což si pravděpodobně uvědomují někteří jejich politikové. V současné době tak dochází k masivní kampani proti jejímu plnému spuštění a další dostavbě JETE. Druhým faktorem, který tady může hrát roli je spackaná privatizace energetiky u nás. Tady jsme si „naběhli“ sami. Privatizace, kterou spustilo Grégrovo MPO má sice z krátkodobého hlediska přinést možná vyšší zdroje (za prodej ČEZu) do státního rozpočtu (asi proto aby je socialisté mohli rychle promrhat), ale je naprosto nepřátelská ke konečnému spotřebiteli. MPO se totiž rozhodlo prosazovat takový způsob privatizace, kdy dojde k prodeji ČEZ včetně většiny rozvodných společností (kde má ČEZ rozhodující balík akcií) navíc polostátní firmě Electricité de France (EDF) a to tak, že zůstane zachován monopol výrobce a distributora elektrické energie. Až na drobné výjimky kdy ČEZ či stát nemá v distribučních společnostech již kontrolní balík akcií. Bohužel tedy, nebude český spotřebitel poctěn výdobytky liberalizace, která proběhla v okolních státech, kde došlo k poklesu cen elektrické energie, případně ceny elektrické energie nerostly tak rychle jako v případě zachování monopolu. Abych se vrátil k meritu věci. Nátlak německé vlády na naše úřady může být i z důvodu privatizace a snahy o snížení ceny pro konečného nabyvatele. Snahou může být také zabezpečení snížení konkurence naší energetiky při prodeji elektrické energie na trhy EU – ESU. S blížícím se termínem plného spuštění JETE přibývá vypouštění pokusných nátlakových balónků nejenom ze strany výrobců a distributorů elektrické energie (např. E.ON), ale svou „polévčičku“ si přihřívají i politikové sousedních států.
