Pouhé tři měsíce. Tak dlouho trvala ve Francii vláda středopravicového politika Michela Barniera. Barnier se dostal k moci po rozhodnutí francouzského prezidenta Emmanuela Macrona vypsat předčasné parlamentní volby. V jistém smyslu neměl příliš na výběr, protože jeho strana neměla ve francouzském parlamentu většinu.
Tyto volby se však konaly v červnu a Macronovu stranu oslabily. Po dlouhém vyjednávání se nakonec do sedla dostal bývalý vyjednavač pro brexit Michel Barnier, jehož vládu fakticky tolerovalo Národní shromáždění Marine Le Penové, které tak kontrolovalo moc v parlamentu, což bylo kdysi nemyslitelné.
Macron a Barnier doufali, že Le Penová bude vládu stejně nějakou dobu tolerovat. To se ukázalo jako marná naděje. Začátkem tohoto měsíce Le Penová podpořila hlasování o nedůvěře, které předložila levicová opozice. Hlasování přišlo poté, co francouzská vláda oznámila, že se odvolá na ústavní článek 49.3, aby schválila rozpočet mimo parlament. Tím byl osud vlády zpečetěn.
Motiv Le Penové zůstává záhadou. Doufá, že tímto způsobem oslabí Macrona natolik, že nebude vidět jiné východisko než vypsání předčasných prezidentských voleb – jinak plánovaných na rok 2027? Obává se snad soudního sporu kvůli nelegálnímu zaměstnávání asistentů Evropského parlamentu její vlastní politickou stranou? Francouzský státní zástupce nedávno požadoval, aby v případě prokázání těchto skutečností bylo Le Penové na pět let zakázáno kandidovat ve volbách. Takový trest by mohl „narušit francouzský demokratický systém“, varoval François Bayrou, přední francouzský centristický politik.
Předčasné parlamentní volby každopádně nemohou být znovu vypsány dříve než v červnu 2025 a Macron odmítá předčasně odstoupit z funkce prezidenta. Navíc v případě, že nebude nalezena politická dohoda, francouzská ústava jasně neurčuje pravomoci francouzské vlády, která nemá většinovou podporu v parlamentu. I v případě jakéhosi „rozpočtového provizoria“, kdy francouzská vláda může nadále utrácet peníze s nejrůznějšími omezeními, panuje právní nejistota.
To vše je obzvláště znepokojivé vzhledem ke stavu francouzských veřejných financí. Francouzi jednoduše odmítají přijmout výdajové škrty a zvýšení daní, které chtěl Barnier prosadit, aby francouzský rozpočet, který je od roku 1974 v deficitu, dostal opět do určitého pořádku. V rámci systému eurozóny samozřejmě existuje Evropská centrální banka, která s hodinářskou pravidelností zachraňuje rozhazovačné sociální státy, jako je Francie, na úkor evropských střadatelů, ale pokud v tomto ECB zajde příliš daleko, oprávněně to vyvolává politické napětí s ostatními členskými státy eurozóny, v neposlední řadě s Německem, které je stejně politicky nestabilní, protože v únoru se v něm budou konat předčasné volby.
Kromě toho probíhají na evropské úrovni důležitá jednání o obchodní dohodě mezi Evropskou unií a latinskoamerickým obchodním blokem Mercosur. Ostatně právě v době, kdy ve Francii vypukla velká politická krize, odcestovala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová do Uruguaye, kde po neméně než 25 letech jednání mezi oběma obchodními bloky odsouhlasila dohodu s Mercosurem.
Schválení dohody s Mercosurem přilévá olej do ohně
Evropská komise s největší pravděpodobností oddělí obchodní aspekty dohody s Mercosurem od aspektů spíše politických, takže k tomu, aby obchodní aspekty vstoupily alespoň prozatímně v platnost, není nutná ratifikace v národních parlamentech. I v takovém případě by však členské státy EU musely kromě schválení Evropským parlamentem vyslovit souhlas i v Radě EU. Uvidíme, zda Francie najde blokační menšinu i tam. Francii by se podařilo získat pro svou podporu Polsko a Rakousko, v Nizozemsku je proti parlamentní většina , ale rozhodující bude postoj italské vlády Giorgie Meloniové. Ministři její vlády již vyjádřili rozporuplné názory na Mercosur.
Argumenty, že z menšího počtu obchodních bariér mají velký prospěch i francouzské podniky a že dohoda s Mercosurem je největší obchodní dohodou, jakou kdy EU uzavřela, stále častěji narážejí na hluché uši. Hospodářský pokles, kterému Evropa čelí – a který si většinou způsobila sama, je doprovázen zvýšenou podporou protekcionismu, který je se zvolením Trumpa na vzestupu i ve Spojených státech.
Evropská unie sama sobě vděčí za to, že dohoda s Mercosurem nebyla dokončena dříve. Před několika lety náhle přišla s novými požadavky na zavedení nejrůznějších ekologických norem pro latinskoamerické obchodní partnery. Ti to samozřejmě nepovažovali za přijatelné. K tomu se přidala nová evropská směrnice o odlesňování, podle níž Evropa dovozcům dřeva ukládá těžké byrokratické normy, což vztahy s obchodními partnery zhoršilo.
Zpočátku se kvůli tomu zlobili hlavní vývozci palmového oleje Malajsie a Indonésie. Považovali za nespravedlivé, že EU odmítá uznat jejich místní normy pro odlesňování, přestože je nevládní organizace ještě loni chválily za snížení odlesňování. Zvláště když Spojené království tyto místní normy uznává. Poté se k protestu připojila Brazílie a také USA. To vedlo k ročnímu odkladu směrnice o odlesňování, ale legislativa stále není smetena ze stolu. Kromě toho dohoda s Mercosurem předpokládá „lepší zacházení“ se zeměmi Mercosuru, pokud jde o posuzování jejich souladu s novými pravidly EU pro odlesňování, což znamená, že nečlenové Mercosuru, kteří dosahují dobrých výsledků v environmentálních ukazatelích, mohou být znevýhodněni. Navzdory tomu, že Malajsie „sekvestruje uhlík“ v odvětví palmového oleje nebo v programech výsadby stromů – stimulovaných Malajsijskou nadací pro ochranu palmového oleje (Malaysian Palm Oil Green Conservation Foundation, MPOGCF), bude proto znevýhodněna ve srovnání s takovými zeměmi, jako je Brazílie, které nejsou v boji proti odlesňování tak úspěšné. To vše ukazuje, jak ošemetné je politizovat obchodní dohody.
Kromě toho je tu také nové evropské klimatické clo mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism, CBAM), v jehož rámci začne EU postihovat dovoz od obchodních partnerů dodatečnými cly za to, že odmítají dodržovat stejnou klimatickou politiku jako Evropa. Indie se kvůli tomu velmi zlobí, ale obavy panují i ve Spojeném království. Existují dokonce úvahy o zavedení obdoby CBAM ve Spojeném království, ale podle studie britské Komise pro růst „by to mohlo vést ke ztrátě HDP na obyvatele ve výši přibližně 150 až 300 liber“.
Alternativní klimatickou politikou by podle think-tanků, jako je Warsaw Enterprise Institute nebo Institut liberálních studií, mohlo být nahrazení kolektivistické Pařížské dohody „Dohodou o klimatu a svobodě“. Signatáři této smlouvy by mohli těžit z obchodních výhod, pokud by prováděli politiku volného trhu, která by byla příznivá pro klima, například „daňovými změnami …, které by učinily investice do PP&E (Property, Plant, and Equipment) výhodnějšími způsobem, který by povzbuzoval podniky nejen k udržování jejich současných kapacit, ale také k modernizaci a rozvoji nových projektů“. Součástí dohody je také doporučení „řádným a postupným způsobem odstranit všechny typy dotací“. Nový americký prezident Trump už mezitím chce od Pařížské dohody opět odstoupit, takže Evropská unie by měla brzy začít zásadně přehodnocovat vlastní protekcionistickou klimatickou politiku.
Přízrak protekcionismu
Je zřejmé, že ti, kdo se neustále snaží zneužívat obchodní jednání k prosazování vlastní politické agendy, nakonec podkopávají podporu obchodních dohod ze strany veřejnosti. Veřejné mínění pak oprávněně vnímá taková jednání jako spleť soukromých obchodních zájmů, v nichž nejde o pouhé odstraňování obchodních překážek, ale spíše o zavádění nejrůznějších regulačních norem šitých na míru velkým vývozcům. Ve Francii je to jistě jeden z důvodů, proč volný obchod není spojován s větším výběrem a nižšími cenami pro spotřebitele nebo s většími možnostmi francouzských podniků nabízet své výrobky a služby většímu počtu lidí.
Popravdě řečeno, veřejné mínění má částečně pravdu, protože velké obchodní dohody, jako je dohoda Mercosur–EU, nezahrnují skutečný „volný obchod“, ale spíše „řízený obchod“. I když v čistém vyjádření jde stále o liberalizaci obchodu.
V každém případě uzavření dohody Mercosur–EU vyvolává ve francouzské politice ještě větší zmatek. Sophie Primasová, francouzská ministryně obchodu, varovala, že „to není konec příběhu. […] Zavazuje to pouze Komisi, nikoli členské státy EU“. Její kolegyně Annie Genevardová, francouzská ministryně zemědělství, prohlásila: „Tato dohoda v žádném případě nezaručuje reciprocitu norem, které jsou uvaleny na naše vlastní výrobce.“
Člověk nemusí být politický génius, aby si všiml, že to vše způsobí, že Le Penová se proti EU ještě více vyhraní, ale také na tom vydělá francouzská levice. Macron by klidně mohl každého půl roku jmenovat nového premiéra a v červnu uspořádat další parlamentní volby v naději, že to bude ve prospěch jeho strany. Nová porážka by však podle pozorovatelů mohla vyvolat velký tlak na francouzského prezidenta Macrona, aby odstoupil a vyhlásil nové prezidentské volby. V určitém okamžiku bude tento tlak příliš velký.
