Vaše země se rozpadá. Nezaměstnanost a inflace rostou do nebes. Světová válka na obzoru a v ulicích zuří nepokoje. Ale nebojte se: Zanedlouho jsou volby! Současný vládce bude kvůli svojí špatné politice vyhozen. A jeho vyzyvatelé určitě přijdou s výbornými myšlenkami, které země potřebuje, aby napravila svoji situaci.
Skutečně? Možná uprostřed toho zmatení předají lidé vládu nezodpovědným demagogům a země půjde od špatného k horšímu. Tato obava jistě není přitažená za vlasy. V jaké chvíli se dostává „šílencům“ vážného politického sluchu? Pouze ve chvíli, kdy už jde země od desíti k pěti.
Když se rozhlédneme po světě, najdeme spoustu nepřímých důkazů, že špatné výkony se samy nenapravují. Jeden z nejdůležitějších faktů ohledně hospodářského růstu říká, že chudé země v průměru bohaté země nedohánějí.[1] Hlavním důvodem se zdá být to, že chudé země mají konzistentně špatnou politiku.[2] Mnohé z těchto zemí jsou demokracie. Ale téměř nikdy nezvolí kandidáta s programem: „Musíme okopírovat politiku úspěšnějších zemí jako Hong Kong a Singapur a otočit se zády k naší politické tradici, která selhala.“
Takže nejnepříjemnější místa k žití na světě mají tři společné vlastnosti: Zaprvé slabý hospodářský růst; zadruhé politiku, která růstu škodí; a zatřetí odpor k myšlence, že jiná politika by mohla být lepší. Mám teorii na vysvětlení této podivné kombinace.[3] Představte si, že tyto tři proměnné, o kterých jsem právě mluvil – růst, politika a myšlenky – zachycují podstatu situace, ve které se ta která země nachází. Potom si představte, že v tomto systému platí tři zákony dynamiky. První dvě jsou v podstatě pravda z definice:
- Dobré myšlenky způsobují dobrou politiku.
- Dobrá politika způsobuje dobrý růst.
Třetí zákon je mnohem méně intuitivní:
- Dobrý růst způsobuje dobré myšlenky.
Třetí zákon jsem objevil teprve tehdy, když jsem studoval názory veřejnosti na ekonomii[4] a všiml jsem si, že se zdá, že růst příjmů zvyšuje ekonomickou gramotnost, ačkoliv úroveň příjmu ne. Jinými slovy, chudí lidé, jejichž příjem roste – jako nedávní imigranti – mají nadprůměrný smysl pro ekonomii; bohatí lidé, jejichž příjem klesá – jako rodina Kennedyových – mají podprůměrný.
Tento prostý model má překvapující důsledek: Při nezměněném chování existuje více než jeden výsledek.[5] Dobrou zprávou je, že můžeme mít pozitivní výsledky všude. Dobré myšlenky vedou k dobré politice, dobrá politika vede k dobrému růstu a dobrý růst posiluje dobré myšlenky. Špatnou zprávou je, že se můžeme zaseknout v opačném směru. Společnost může uvíznout v „pasti na myšlenky“, kde špatné myšlenky vedou ke špatné politice, špatná politika vede ke špatnému růstu a špatný růst betonuje špatné myšlenky.
Jak se spadne do pasti
Jakmile spadnete do této pasti, často stačí pouze selský rozum, abyste se dostali ven. Ale když jsou lidé zoufalí, je selský rozum ještě vzácnější než normálně. Nedávný nedostatek vakcíny proti chřipce je perfektním příkladem. Selský rozum říká, že abychom zmenšili nedostatek vakcíny, měli bychom zajistit, aby bylo lukrativní produkovat ji. Ale velká část veřejnosti namísto toho reaguje nadávkami lakomým výrobcům, že neplní svoji práci.
Spojení mezi růstem a myšlenkami není tolik logické jako psychologické. Není logické, aby se lidé přikláněli ke kontraproduktivním myšlenkám jenom proto, že jejich podmínky se zhoršují, ale vypadá to, že se tak i přesto děje. Možná nejlepší vysvětlení je, že veřejnost spoléhá na vojenskou metaforu: V dobrých dobách byste se měli vyvarovat agresivních vládních zásahů, ale v době krize musíte dát svým nepřátelům za vyučenou, nikoliv ztrácet čas rozjímáním nad tím, jak jste je vyprovokovali. Například během hyperinflace je mnohem pravděpodobnější, že lidé budou nadávat obětním beránkům (spekulantům a obchodníkům na černém trhu), než aby vinili překotnou monetární politiku. Jak si všímá Jeffrey Sachs:
„Rozpaky, úzkost a intenzivní pocit zmatku ohledně tržních sil jsou nevyhnutelné, když se musí živitelé rodin strachovat, zda jejich příjem vystačí na to, aby příští týden nasytili rodinu… Uprostřed hyperinflace nemůžete myslet s čistou hlavou. Společnost se rozkližuje.“[6]
Pokud dáváte přednost svědectví z první ruky, jen málokdo ví o příklonu ke špatným myšlenkám víc než slavný komunistický odpadlík Whittaker Chambers. Proč se stal komunistou? Proč se kdokoliv stal komunistou?
„Člověk se zpravidla nestane komunistou, protože se mu líbí komunismus, ale protože ho k tomu vede zoufalství z historické krize, kterou svět prochází… na západě se všichni intelektuálové stávají komunisty, protože hledají odpověď na jeden ze dvou problémů: problém války nebo problém hospodářské krize.“[7]
Chambers se neobtěžuje s vysvětlováním, proč si myslel, že komunismus byl efektivní prostředek k vyřešení jednoho z těch problémů. Málokterý komunista se obtěžoval. Ale čím hůře svět vypadal, tím jistější si byli, že řešením válek bylo opakovat ruskou revoluci na celém světě a že řešením hospodářské krize bylo vyvlastnit všechny podnikatele a kolektivizovat zemědělství. Jinými slovy: Dát zločincům velkokapitálu lekci, kterou nikdy nezapomenou. Většina současníků se samozřejmě komunisty nestala, ale zdá se, že zhoršující se podmínky kdekoliv na světě podněcují špatné myšlenky, což vede ke špatné politice, což vede k ještě horším podmínkám.
Pokud jsou jak dobré, tak špatné kombinace růstu, politiky a myšlenek stabilní, proč se cokoliv kdykoliv mění? V mém modelu je odpovědí náhoda. Ekonomika, která se ocitla v pasti na myšlenky, obvykle zůstává v pasti na myšlenky. Ale čas od času vyhraje v loterii. Možná si prezident té země přečte ve svém posledním volebním období Bastiata a zkusí více pro-tržní přístup. Tím se zvýší růst, což v důsledku zlepší klima veřejného mínění. A možná, možná se veřejné mínění změní natolik, že dalším prezidentem zvolí někoho, kdo souhlasí s reformami svého předchůdce.
Komunismus jako protipříklad?
Častým protipříkladem mojí teorie je kolaps komunismu. Ten přece ukazuje, že lidé nakonec vždycky vezmou rozum do hrsti? Ani ne. Dějiny komunismu jsou mocným příkladem pasti na myšlenky v praxi. Vždyť komunismus neskončil ve 20. a 30. letech, kdy milióny sovětských občanů zemřely vyhladověním. Strach ze Stalinových odvet nemůže vysvětlit, proč mezinárodní popularita komunismu byla v této neradostné době na vrcholu. Ať se stalo cokoliv, podporovatelé komunismu ze selhání nedočkavě obviňovali zbytky kapitalismu a jejich racionalizacím se dostávalo sluchu.
V nejlepších dnech socialismu se mnoho ekonomů dívalo na světlou stránku: „Každý postupný posun k centrálně plánovanému hospodářství skýtá možnosti pro to, abychom zažili nežádoucí vývoj, což nás může brzdit.“[8] Ale Schumpeter nebyl přesvědčen:
„Výsledky, které dostatečně důležité skupiny vnímají jako nežádoucí, spíše než k potlačení poslouží k popohnání vlivu – tj. k opatřením proti neúspěšné socializaci, které se bude nabízet, nebude méně socializace, ale více socializace.“[9]
Ludwig von Mises říkal totéž:
„Veřejné mínění připisuje všechna zla kapitalistickému systému. Jako opatření proti nechtěným důsledkům intervencionismu budou požadovat více intervencionismu. Obviňují kapitalismus za důsledky kroků vlády, které sledují antikapitalistickou politiku.“[10]
Ve zpětném pohledu je lákavé odmítnout Schumpetera a Misese jako alarmisty. Ale ne tak rychle. Zaprvé, jejich teorie dobře fungovala po celá desetiletí. Katastrofální socialistické nápady byly málokdy opouštěny a často inspirovaly radikálnější kroky. Zklamání ze Sovětského svazu inspirovalo radikální maoistickou politiku velkého skoku vpřed a kulturní revoluce. Zadruhé, když na sovětský blok udeřila glasnosť a perestrojka, byl životní standard komunistických zemí na historickém maximu. Byl nízký podle západních měřítek, ale výrazně lepší než v hladových dnech za Stalina. Neexistuje důvod, proč by Sovětský svaz nemohl přetrvat dodnes. Jeho vedení jednoduše ztratilo víru.
Standardním názorem je, že ztratili víru, protože jejich politika nefungovala. Ale pokud by to byla pravda, skončil by Sovětský svaz o sedmdesát let dříve. Normální reakcí na chybu bylo opakovat ji ve větším rozsahu. Naproti tomu podle mojí verze měli dlouho trpící sovětští občané konečně štěstí jménem Michail Gorbačov.[11]
Slogan, který je často připisován Leninovi, říká: „Čím hůře, tím lépe.“[12] Pouze pokud je společnost na pokraji kolapsu, může komunistická revoluce uspět. Ale tento přístup vystupuje na povrch také na opačném konci ideologického spektra. Murray Rothbard je nejzářivějším příkladem:
„Aby nastala radikální sociální změna – změna k jinému společenskému systému –, musí přijít něco, čemu se říká ‚krizová situace‘. Krátce řečeno, musí nastat zhroucení současného systému, které přinese volání po všeobecném hledání alternativních řešení.“[13]
Čím lépe, tím lépe
Pokud mám pravdu s pastí na myšlenky, pak by měli obhájci volného trhu vždycky fandit dobrým obdobím a malým změnám k lepšímu. Je nepravděpodobné, že volný trh ve zdravotnictví vzejde z toho, že americká veřejnost zažije nevýhody plné socializace. Moderní Zimbabwe není plodnou půdou pro experiment s libertarianismem. Deprese a zmatek přinášejí prospěch Leninům tohoto světa. V těch chvílích veřejnost nejvíce naslouchá nesmyslům, hledá obětní beránky v záludných cizincích a chamtivých korporacích.[14] Naproti tomu hlasu rozumu se nejvíce naslouchá, když jdou věci jako po másle. Tehdy je veřejnost dostatečně klidná, aby racionálně přemýšlela, jak zlepšit status quo, a možná dokonce ocenila, kolik toho pro ně dělají její oblíbení obětní beránci.
