Ladislav Jakl se ve svém článku On nám někdo v tichosti přepsal ústavu? na webu Institutu Václava Klause dopouští zásadního omylu. Zaměňuje totiž liberální demokracii za demokracii, kde vládne liberální ideologie. To ale vůbec není totéž.
Hned úvodem článku chci uvést, že Ladislava Jakla si velmi vážím a jeho články rád čtu. Koneckonců to byl on, kdo mě svým článkem v Mladé frontě před dlouhými lety přesvědčil o tom, že můj pohled na legalitu kouření v restauracích byl zcela špatně.
Nicméně v tomto svém článku se bohužel mýlí. Ladislav Jakl se v něm pozastavuje nad tím, jak to, že se – zejména v poslední době – mluví o liberální demokracii, když v ústavě nic takového napsaného nemáme, jak správně podotýká.
Jakl píše: „Pokud se někde politické soutěže účastní jiné než levicově liberální myšlenkové koncepty, měly by podle dnešních elit být nikoli pouze poraženy v politické soutěži, ale měly by být přímo z této soutěže vykázány jako mimoústavní nebo dokonce protiústavní. […] Jak se mohlo stát, že si mlčky zvykáme, jak demokracie má už jen jeden povolený (liberální) obsah? Nechali jsme si pod nosem uskutečnit státní a ústavní převrat, měnící samotné základy naší demokracie? Podle všeho ano.“
Kompletní odpovědí na Jaklův článek je dnes již klasický příspěvek Fareeda Zakarii z časopisu Foreign Affairs. Fareed Zakaria, americký novinář, pyšnící se titulem Ph.D. z politologie na Harvardu pod vedením Samuela Huntingtona, napsal již v roce 1997 článek Vzrůst neliberální demokracie (The Rise of Illiberal Democracy, pdf zde). Zakaria se v něm, jak název napovídá, zabývá zneklidňujícím nárůstem zemí, které jsou sice demokratické nebo demokratizující se, avšak chybí v nich ústavní liberalismus.
Zakaria píše: „Téměř po století se na Západě pojmem demokracie myslela liberální demokracie – politický systém značený nejen svobodnými a spravedlivými volbami, ale také vládou práva, rozdělením státní moci a ochranou základních svobod slova, sdružování, vyznání a majetku. Ve skutečnosti tento druhý balíček svobod – který můžeme nazvat ústavním liberalismem – je teoreticky a historicky odlišný od demokracie.“ (zvýraznění v originále)
Zakaria v průběhu celého článku dává spoustu příkladů zemí, které jsou sice demokratické, avšak jsou to demokratické tyranie. Za všechny zmiňme několik příkladů: „Íránský parlament – volený svobodněji než většina na středním východě – uvaluje tvrdé restrikce na vyjadřování, sdružování a dokonce oblékání. […] Samozřejmě existuje spektrum neliberální demokracie, od mírných přestupců jako Argentina k téměř-tyraniím jako Kazachstán a Bělorusko.“ Pro českého čtenáře není bez povšimnutí, že hned na první straně je za příklad neliberální demokracie uvedeno Slovensko, pod tehdejším autokratem Vladimírem Mečiarem, a že naopak Česká republika je zmíněna jako explicitní příklad liberální demokracie. Už v roce 1997, pane Jakle!
Celý Zakariův článek, jehož přečtení vám nezabere víc než hodinu a jenž nepoužívá složitou angličtinu – takže k přečtení mohu jedině doporučit, obsahuje mnoho důvodů, proč musíme rozlišovat mezi demokracií a ústavním liberalismem a proč je záhodno mít oboje najednou, tedy liberální demokracii. Zakaria uvádí: „Demokracie [je]proces vybírání vlády. […] Ústavní liberalismus, na druhé straně, nepopisuje proceduru výběru vlády, nýbrž cíle vlády.“
Zakaria také v pozn. pod čarou č. 3 správně upozorňuje na to, že slovo liberální je zde používáno ve svém starším významu klasického liberalismu, ne v moderním – zejména americkém – významu politiky státu blahobytu.
Ústavní liberalismus vychází z tradic, se kterými začali již staří Řekové a Římané, které kladou důraz na svobodu jednotlivce. A slouží k obraně jednotlivce před státem. Aby se zajistila ochrana těchto svobod před tyranskou většinou, jsou do ústav vepsány omezení toho, co může vláda ve jménu většiny učinit. Důležitými postavami této státoprávní tradice jsou básník John Milton, jurista William Blackstone, státníci Thomas Jefferson a James Madison nebo filozofové jako Thomas Hobbes, John Locke a Adam Smith.
Magna Carta, Ústava Spojených států nebo Helsinská deklarace a koneckonců i naše Ústava s Listinou základních práv a svobod jsou výrazem ústavního liberalismu.
Zakaria si taktéž správně všímá, že ústavní liberalismus vede k demokracii, avšak demokracie sama k ústavnímu liberalismu nevede. A pokládá zásadní otázku: Žili byste raději v Haiti, neliberální demokracii, nebo v Hong Kongu, liberální autokracii? V Hong Kongu neexistují v podstatě žádné demokratické procesy, avšak Hong Kong je nejen na papíře jednou z nejsvobodnějších zemí světa, a díky tomu také hospodářsky nebývale prospívá. „Absence svobodných a spravedlivých voleb by měla být vnímána jako jedna z chyb, nikoliv jako definice tyranie.“
James Madison vysvětloval v Listech federalistů, že nebezpečí útlaku v demokracii pochází od většiny komunity. Tocqueville varoval před „tyranií většiny“ a psal: „Samotnou esencí demokratické vlády je absolutní suverenita většiny.“
Můžeme si samozřejmě myslet, že výraz liberální demokracie nebo ústavní liberalismus není vhodný, neboť svádí k tomu, aby si jej přisvojovali moderní liberálové (kteří požadují stát blahobytu, jak píše sám Zakaria) a aby jej jejich ideoví odpůrci jako Ladislav Jakl nesprávně odmítali. Otcové zakladatelé Spojených států inspirovaní Kantem používali výraz republika a samotná Ústava USA ani jednou nezmiňuje slovo demokracie. Republika pro ně znamenala republikánský způsob vlády, tedy vládu s omezenými pravomocemi a se silnou ochranou individuálních práv, nakonec artikulovaných v prvních deseti dodatcích americké ústavy.
Rozumím Ladislavu Jaklovi, že je matoucí, pokud se slovo liberální používá v tolika různých významech: Někdo může chtít liberalismus v hospodářské politice, někdo v sociálních otázkách, někdo třeba v tom, jak vychovává svoje děti, nebo jak jeho zaměstnavatel kontroluje docházku zaměstnanců. O tom, že liberální demokracie ale nepředepisuje jeden politický směr, svědčí i absence pojmů typu konzervativní demokracie nebo zelená demokracie.
My v Liberálním institutu prosazujeme liberalismus v ekonomice i v sociální sféře, stejně tak jsme velkými zastánci liberální demokracie – avšak nikoliv demokracie bezbřehé, ale k tomu, zda má firma mít liberální nebo přísný režim se nevyjadřujeme. Ne všechny použití slova liberalismus jsou si rovna. A i když se hrdě hlásíme k jednotné intelektuální tradici, jež nám dala jak ústavní liberalismus, tak hospodářský a sociální liberalismus, uznáváme, že v liberální demokracii občas vítězí politické strany, jež sice respektují ústavní liberalismus, ale tam, kde jim ústava nechává volnost, prosazují tu více sociálně demokratické hodnoty, tu více konzervativní hodnoty.
Zakaria dále píše: „Filozofie za Ústavou USA, tedy strach z akumulované moci, je stejně relevantní dnes jako v roce 1789.“ A můžeme dodat, že dnes je možná ještě relevantnější než v roce 1997, kdy Zakaria tento článek psal. Slovensko se sice vzpamatovalo z mečiarismu, avšak Polsko a Maďarsko se ocitly pod vládou autokratů, Česko pod ni směřuje velkou rychlostí.
„Co je význačné na americkém systému není to, jak je demokratický, ale to, jak je nedemokratický, když uvaluje omezení na volitelské většiny.“ A to je právě problém našeho ústavního systému. V 90. letech nebyla politická vůle prosadit silnou ochranu proti vůli většiny, LZPS je poměrně slabá, nesouhlas Senátu nebo prezidenta s návrhem zákona je pro vládní koalici lehce překonatelný a ani kvalifikovaná většina pro změnu Ústavy není příliš vysoká. Jiná situace byla, když měl otěže moci v rukou ústavní liberál Václav Klaus – i když by se sám za politického liberála třeba neoznačil – a něco jiného je, když se k moci dostane Andrej Babiš, byť ten by se za politického liberála označil bez okolků. Ústavním liberálem však není.
Zakaria uzavírá: „Největším nebezpečím, které představuje neliberální demokracie – kromě nebezpečí vůči vlastnímu lidu – je to, že zdiskredituje liberální demokracii samotnou a uvrhne stín na demokratický způsob vlády. […] Poslední takovou periodou zklamání byla v Evropě meziválečná léta, a příležitosti se uchopili demagogové, z nichž mnozí byli nejdříve populární a dokonce zvolení.“
Zůstaňme tedy bdělí, aby si pojem liberální demokracie nepřisvojila pouze jedna ideologická skupina. V tom má Ladislav Jakl velkou pravdu. Ale neodmítejme tento důležitý pojem, riskujeme totiž, že příští Andrej Babiš už nebude rétoricky bojovat jenom s korupcí a neschopnými politiky, ale přímo s demokracií a ústavními limity, které máme. Tak jako turecký prezident Erdoğan.
