Dlouhodobě užívané triviální pravidlo o výpočtu čistého příjmu říká, že aby člověk zjistil, kolik peněz mu reálně zbude z jeho výplaty, musí svoji hrubou mzdu – tedy tu, která je obvykle uvedena v pracovní smlouvě – ponížit přibližně o třetinu. V té je zahrnuta daň z příjmu a také výdaje spojené s povinnými odvody na sociální a zdravotní pojištění. Zbytek peněz už připadne jemu samotnému. Jenže ve skutečnosti je to s daněmi komplikovanější.
Naše peníze totiž směřují do státní kasy také v rámci ostatních běžných výdajů. Ať už ve chvíli, kdy u pokladny v obchodě platíme za jídlo na víkend, koupíme si pozemek, na kterém si následně hodláme vybudovat malou zahrádku, nebo třeba jedeme po dálnici na druhý konec republiky.
Jak část svých příjmů tedy po zahrnutí všech těchto výdajů doopravdy státu odvádíme? Na to se již několik roků za sebou snaží odpovědět lidé z Liberálního institutu v rámci projektu Daňové břemeno. Z jeho nejnovější „edice“ vyplývá, že průměrná složená zátěž českého zaměstnance ve srovnání s loňským rokem opět o něco narostla. Konkrétně na 64,78 procenta, což je o 0,47 procentního bodu více než v roce 2020 a také více než v předcházejících dvou letech.
