Za povolení dopingu

Ten zvláštní sled scén vídáme čím dál častěji. V prvním dějství proudy šampaňského, davy fotografů a veřejné uznání – to když daný sportovec velkolepě zvítězí. Druhé dějství, pokud k němu dojde, bývá však totální negací toho prvního. To když se ukáže, že k vítězství dopomohl či dokonce opakovaně pomáhal doping, zakázaný podpůrný prostředek. Pak nastává pro usvědčeného dopujícího sportovce naopak čas naprostého veřejného opovržení. Vracejí se medaile, mažou se dosažené rekordy, rozvazují lukrativní smlouvy. Šampaňské neteče, úsměvy nahrazuje smutek. Jen fotografové zůstávají. Ovšem fotí už někoho jiného: podlého podvodníka, odstrašující případ nepoctivosti. Mezi prvním a druhým dějstvím může uplynout jen několik dnů či týdnů, ale také let. Čím kratší doba, tím větší osobní i sportovní tragédie daného sportovce. Čím je doba delší, tím větší pochyby o poctivosti dané disciplíny jako takové.
Podobné příběhy se již odehrávají nejen v silových a tedy a priori „podezřelých“ sportech jako je atletika či cyklistika, ale též v technických, „spanilých“ disciplínách typu tenisu. Obrovská popularita aktivního i pasivního sportu jako důležité volnočasové aktivity většiny populace činí samozřejmě z tématu dopingu více a více téma standardní veřejné diskuse a tudíž i téma politické. Expanze jakéhokoli tématu do veřejného, politického prostoru pochopitelně primárně otevírá nové pole působnosti pro regulovčiky a sociální inženýry všeho druhu. Umožňuje jim znovu replikovat jejich osvědčený nesprávný recept na všechno: a) „problémový“ jev zakázat, b) případně jej alespoň tvrdě regulovat a nelze-li ani toho dosáhnout, tak c) minimálně vytvořit nový úřad, komisi či výbor, které by na daný jev dohlížely a připravovaly by systémové řešení, rozuměj řešení a) či b). Jakékoli kombinace metod a), b) a c) jsou samozřejmě též možné a vítané.
Nepřekvapí proto, že například v Itálii je již doping při sportu trestným činem a jakákoli nová „aféra“ typu Tour de France roztáčí veřejné diskuse o zákazu dopingu či jeho jiném tvrdším postihování v mnoha dalších zemích, tu naši nevyjímaje. Málokdo se ovšem v podobných diskusích ptá, PROČ by měl být doping vůbec postihován? Odpověď na tuto otázku se na první pohled zdá poměrně jasná: protože doping je porušením pravidel hry a navíc potenciálně poškozuje zdraví sportovce. Je to ovšem opravdu takto jednoduché?
Především vrcholový profesionální sport je ekonomické odvětví jako jakékoli jiné a platí pro něj tedy standardní zákonitosti. Čím více daná sportovní disciplína přitahuje pozornosti publika, tím více generuje peněz proudících do ní. Přílivem zájmu a prostředků vzniká tlak na vstup talentovaných a soutěživých osob = sportovců do tohoto odvětví. Ti tvrdým vzájemným konkurenčním bojem usilují pro sebe o vítězství, tedy o uchvácení většího dílu přízně publika a tudíž sní souvisejícího ohodnocení všeho druhu a jako vedlejší efekt soutěže posunují dále hranice dané disciplíny. To v ideálním případě generuje další zájem publika.
V tomto prostředí tedy poptávka publika vytváří nový a nový tlak na další výkony překonávající ty předešlé. Pokud ty nové mají být za hranicí dnešních možností, existuje jasná motivace na straně sportovního světa tyto výkony nabídnout a s touto motivací nelze nic dělat. Nakonec se týká sportovců, tedy extrémně motivované, protože extrémně soutěživé části populace. Pokud publikum žádá nelidské výkony, sportovní odvětví se bude snažit mu je dát.
I malé dítě ví, že vrcholový sport je prací na více než plný úvazek, se spoustou omezení a požadavků, stravovacích, tréninkových, zátěžových, zdravotních a dalších, které jsou nemyslitelné v tzv. normálním, tedy nesportovním životě. A při dnešním stavu vrcholového sportu je prakticky nemožné namalovat přesnou linii, která hladce oddělí to, co je ještě při přípravě vrcholového sportovce „přirozené“, člověku vlastní, od toho „nepřirozeného“. Je nesmírně obtížné říci, co by ještě mělo a co by již nemělo být považováno za akceptovatelné podpůrné prostředky – krevní infuze a kyslíkové stany ano, anabolika ne? Všechny uvedené věci jsou již tak řádově daleko od čehokoli, co je běžné v životě nesportovce, že vrcholové sportovní zápolení už zkrátka nemůže mít nic společného s porovnáváním výkonnosti lidí ve stavu, „jak je příroda stvořila“. Celá vrcholová příprava sportovce je bojem proti přírodě, proti omezením, které každý individuálně pro své výkony. To nakonec platí nejen ve sportu, ale v jakémkoli oboru lidské činnosti. Proč tedy vůbec shora regulovat hranice, kam se nabízení nových výkonů může posunout? Není naopak nepřirozené vysoce soutěživým lidem stanovovat hranice jejich přípravy? Stejně se je vždy z definice budou snažit překračovat.
Nejjednodušší řešení složitých problémů bývají nejsprávnější, zní parafráze známé Occamovy břitvy. V případě dopingu je takovým řešením jeho povolení. Pro „férovost“ soutěže tak, jak je dnes pojímána, by to neznamenalo vůbec nic. Všichni by mohli všechno, zcela otevřeně a se stejnou startovací čárou. Naopak se lze domnívat, že dnes je soutěž méně „férová“, protože soutěží nepoctiví s poctivými, přičemž nepoctiví ale nejsou vždy odhaleni, v horším případě že soutěží jen odhalení a neodhalení nepoctiví. Pokud pravidla porušuje rozsáhlá menšina či dokonce většina, jejich existence nemá valného smyslu, protože jde o pravidla nevynutitelná. Tak zní přece základní kánon každé normotvorby.
Argument ochrany zdraví sportovců zákazem určitých látek je neudržitelný. Jejich zdraví není veřejný statek, a co jsou ochotni obětovat, je čistě jejich rozhodnutí a odpovědnost. Užíváním jakýchkoli preparátů nepoškozují nikoho jiného, kromě sebe. To je přece zásadní. A jejich rozhodnutí, kolik dnešního a budoucího zdraví jsou ochotni za úspěch obětovat (a nikoli rozhodnutí od zeleného stolu), by též přirozeně určovala, kam až hledání hranic výkonů vůbec může zajít. Opravdový vrcholový sport i při dnešních dopingových pravidlech zřejmě není už tak pro vyvážené udržování zdraví tou nejlepší metodou. Kardiologové mají možná s vrcholovými sportovci méně práce než se standardní populací, o to více jí však mají ortopedové či fyzioterapeuti.
A pokud někteří odpůrci povolení dopingu argumentují tím, že by pak sportovala „bobulová monstra“ a sport by přestal lidi zajímat, chytili se do vlastní pasti. Pokud by skončila poptávka publika, nikdo by neměl důvod podávat nadlidské výkony a motivace pro doping by odpadla sama. To by bylo skvělé řešení. Pokud by ovšem i při povoleném používání nejrozličnějších preparátů byl sport nadále populární či dokonce populárnější než dnes? I tak skvěle, prostě poptávka si zvolila a sportovci jí vyšli vstříc. Bylo by to možná jen pokračování stávajícího stavu, pouze bez předstírání a pokrytectví.