Jak je již čtenáři Laissez-faire zřejmé, na zatím neurčitou dobu se spolu s naším milým časopisem odmlčí i regulační postřehy. V tomto zatím posledním, 23. dílu, si proto dovolím postupovat jinak než dříve a místo delšího souvislého textu k jednomu tématu nabídnu čtenářům na rozloučenou dvě miniúvahy. A ještě raději než kdy dříve si právě tentokrát v mailu přečtu případné reakce laskavých čtenářů na každou z nich.
O integraci spontánní a organizované
Spontánní integrací zemí a kontinentů, která probíhá přirozeně, není shora organizována a řízena, je nepochybně rozšiřující se mezinárodní dělba práce. Dnes jí říkáme též globalizace. Ta probíhá, když se odbourávají nepřirozené, státy vytvořené bariéry v mezinárodním obchodu a volném přeshraničním toku zboží, služeb, kapitálu, myšlenek a lidí. Pro ni stačí bariéry strhávat a dál nechat působit blahodárné spontánní síly přirozeného lidského jednání. Globalizace nepotřebuje svého ředitele, dohlížitele či jakýkoli jiný centrální mozek. Organizovaná integrace, jakou je například posledních mnoho let probíhající integrace zemí Evropské unie, tento centrální mozek naopak vyžaduje. Je vírou v lidský záměr, nikoli v lidské jednání. Nemělo by proto překvapit, že titíž lidé, kteří odmítají globalizaci, tedy integraci spontánní, naopak velmi usilovně bojují za co nejhlubší integraci organizovanou, tedy shora řízenou a dohlíženou. Chvályhodnost či naopak zavrženíhodnost myšlenek je někdy možné identifikovat i podle toho, kdo dané myšlenky přijímá a kdo je naopak odmítá. Při pohledu na Evropu je smutným zjištěním, že nehlasitějšími zastánci dnešního mainstreamového přístupu k organizované integraci EU jsou povětšinou titíž, kteří ze spontánní integrace, tedy globalizace mají buď strach či ji rovnou odmítají. A mělo by to být jasným návodem k pochopení toho, kam se ona organizovaná integrace bude ubírat.
Proč roste stát?
O tom, proč zejména ve vyspělém světě má stát tendenci v dlouhém období bytnět, rozrůstat se a požírat vyšší a vyšší podíl celkově vytvořených zdrojů jednotlivých zemí, se vedou rozsáhlé polemiky mezi ekonomy i neekonomy. Některá vysvětlení jsou přijatelnější (moc zájmových skupin, dobývání renty, teorém mediánového voliče a jeho vazba na většinové rozhodování, teorie racionální neznalosti voličů apod.), některé naopak pro mě obtížněji přijatelná (teorém rostoucí komplikovanosti světa vyžadující rostoucí státní zásahy). Ale nemůže to být prostší? Základní východisko ekonomie zní: lidé mají nekonečné potřeby a k nim konečné zdroje pro jejich uspokojení, které vytvářejí přirozená rozpočtová omezení. Alespoň na trhu. Každý z nás ví, že nemůže za svůj plat či důchod koupit neomezené množství statků a služeb. U veřejných statků a služeb však takovéto přirozené omezení mnozí necítí. Zaplatí povinný poplatek (daň), který by dobrovolně jistě neplatili a za ni pak chtějí nekonečný, neomezený objem veřejných statků. Když už jsem jednou něco nedobrovolně zaplatil, proč bych neměl chtít po veřejném sektoru víc, než dnes dostávám, zvlášť když vidím, že za nemalý povinný poplatek veřejný sektor často poskytuje něco, co sám nepotřebuji, nevyužiji či dokonce vysloveně nechci? Proč nepožadovat veřejné statky bez omezení? Tím může narůstat objem poptávky po veřejných statcích a následně snaha správců veřejného prostoru (volených zástupců) tuto nabídku uspokojit, což vždy narazí na rozpočtové omezení, které se prolomí zvětšením příjmů veřejného sektoru a takto stále dál ad infinitum. Je to možná příliš zjednodušené, ale nemůže začarovaný kruh rostoucího státu právě takto fungovat? Napište.
Přeji všem krásné Vánoce a snad někdy v budoucnu zase nashledanou nad stránkami znovuobnoveného Laissez-faire!
