„[Konkurence měn] se mi jeví jako vhodnější a schůdnější než utopický návrh na zavedení nové evropské měny, jehož výsledným efektem by bylo pouze upevnění zdrojů a kořenů veškerého zla pocházejícího z vládního monopolu na emisi peněz a kontroly jejich oběhu. Zdá se také, že jednotlivé země, které nejsou připraveny na přijetí mého mnohem skromnějšího návrhu, by byly daleko méně ochotné akceptovat jednotnou evropskou měnu. Myšlenka zbavit vládu jejího staletého výsadního monopolu v oblasti peněz je stále tak neobvyklá a pro mnoho lidí dokonce alarmující, že zde není šance, aby byl tento návrh v blízké budoucnosti přijat. Ale lidé mohou postupně změnit názor, pokud v první fázi pocítí některé výhody, jež konkurence mezi vládními měnami přináší.
Ačkoliv velmi sympatizuji s přáním dokončit hospodářské sjednocení západní Evropy naprostým uvolněním toku peněz mezi jednotlivými zeměmi, mám hluboké pochybnosti, zda toho bude dosaženo vytvořením nové evropské měny řízené nějakou nadnárodní měnovou autoritou. Bez ohledu na to, zda by členské země souhlasily s politikou prováděnou společnou měnovou autoritou (a je prakticky nevyhnutelné, že některé země by získaly horší měnu, než mají dnes), se zdá velice nepravděpodobné, že by jednotná evropská měna byla, a to i za mnohem příznivějších podmínek, řízena lépe, než jsou v současnosti řízeny jednotlivé národní měny. A pokud nebude lépe řízena, bude jednotná mezinárodní měna v mnoha ohledech horší, a nikoliv lepší, než jednotlivé národní měny. Země s rozvinutějším peněžním trhem budou nevyhnutelně vystaveny působení mnohých předsudků, které ovlivňují rozhodování jiných zemí. Přitom cílem nadnárodní autority by měla být především ochrana členských zemí před škodlivými opatřeními jiných zemí, a nikoliv povinnost sdílet jejich chyby.“
Z knihy F. A. Hayeka „Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku?“ vydané v roce 1999 Liberálním institutem, s jehož svolením byl tento úryvek přetištěn. (s. 26)
