O státních investičních fondech

A máme nové téma pro regulační diskuse. Jmenuje se Sovereign Wealth Funds, neboli v řeči domácího ekonomického tisku tzv. „suverénní fondy.“ Než se pustím do svých poznámek, dovolím si malou jazykovou odbočku. Nevím přesně, proč bychom měli onen anglický termín sovereign překládat jako „suverénní“. Sovereign debt přece překládáme standardně jako vládní dluh nebo státní dluh a sovereign bonds jsou vládní dluhopisy. Prostě proto, že anglické slovo sovereign v tomto kontextu označuje svrchovaného vládce, vladaře, panovníka, přeneseně v oblasti finančních trhů vládu nebo stát, tedy nekomerční subjekt. Čili s dovolením na rozdíl od většiny novinářů budu tyto fondy označovat jako státní fondy.
Předpokládám, že většina z vás si tohoto tématu povšimla v poslední době, a že se též dočetla, že mnohé vlády západního světa aktuálně řeší, jak k aktivitám státních fondů přistoupit, rozuměj jak jejich aktivity „řídit“ či „usměrňovat.“
V čem je problém? Zejména země, které exportují nerostné bohatství, a v nichž jsou těžba a export tohoto bohatství do značné míry koncentrovány do rukou státu, naakumulovaly velmi rozsáhlé devizové rezervy ve fondech, které investují všude po světě. A nejde o malé sumy. Fond Spojených arabských emirátů dosahuje výše přes 850 miliard dolarů, singapurský státní fond 330 miliard dolarů, norský 300 miliard dolarů, ruský 100 miliard dolarů atd. Navíc nedávno vznikl i fond čínský v hodnotě zhruba 200 miliard dolarů. Ten je zajímavý faktem, že Čína akumulovala tyto státní prostředky nikoli díky prodeji ropy či plynu, ale díky schopnosti exportovat standardní spotřební zboží. A kromě Norska se ve všech případech jedná o fondy zemí, které jemně řečeno, nejsou standardně západními zeměmi považovány za standardní.
S pokračujícími měnovými otřesy a destabilizací některých velkých západních bank, které často začaly posilovat svůj kapitál injekcemi právě od těchto fondů, roste v mnohých zděšení. Pesimisté tvrdí, že prostřednictvím státních fondů si mnohdy nedemokratické režimy mohou nakupovat majetkové účasti v podnicích našeho krásného, vyspělého světa, a tak k nám exportovat své „nespojité“ politické vlivy. Proto se objevují úvahy o regulaci přístupu těchto fondů do západního světa, o ochraně podniků, a to nejen těch státních, ale i dokonce těch soukromých, před útokem „petrodolarů“ a „plynodolarů“ a nákupem podílů v západních firmách. Někteří jdou tak daleko, že ze stejného důvodu navrhují zastavení jakékoli privatizace státního majetku ve vyspělém světě či dokonce znárodnění již privátních „klíčových“ odvětví. A nejsou to tentokrát jen ti, kteří kdykoli a za jakýchkoli okolností hledají důvody proč z důvodu „národního zájmu“ neprivatizovat či znárodňovat. Jde přece o bezpečnost nás a našich dětí!
Nabízím realističtější pohled. Je nakonec docela fajn, že peníze, které získaly ropné země či Čína díky tomu, že prodávají své produkty ve vyspělém světě, se touto formou tak či onak vracejí zpět do vyspělého světa. Z toho je vidět, že uvedené země fakticky nemají kde jinde své peníze investovat, tudíž investují tam, kde to má smysl. Sláva, že vyspělý svět je nadále dobrou investiční příležitostí s dobrým očekávaným výnosem. Navíc, jakkoli rozhodování těchto fondů může snad být politicky ovlivněno, i ony jednají racionálně, ekonomicky. I nedemokratičtí či polodemokratičtí vládci jsou velmi chtiví zisku a neradi ztráty, politickým zadáním tak tedy stejně bude primárně zadání ekonomické, při veškerých omezeních, které ekonomická racionalita ve státních institucích má. Nenormální chování nelze jistě nikdy předem vyloučit, ale to nakonec nelze nikdy téměř nikde. Toto zapojení peněz z nestabilních zemí ve stabilním světě může tedy dokonce ekonomické vztahy mezi zeměmi rozvíjejícími se a rozvinutými stabilizovat.
Navíc k tomuto toku peněz od západních spotřebitelů do ropných zemí a od nich zpět do západních podniků dochází již delší dobu, nejde o fenomén letošního roku. Plus zcela prakticky – neexistuje žádný rozumný způsob, jak by tento tok bylo možné zastavit. Suma sumárum, vyspělý svět na tom bude špatně, až přestane být vhodným terčem pro investice pro státní fondy, ne dokud jím je.