Evropa potřebuje resuscitovat slovo soutěž

Zdá se, že stávající model evropské integrace ztrácí dech. Dle mého zejména kvůli přehnanému důrazu na myšlenku, že vzájemné rozdíly a soutěž škodí. Že odlišnosti mezi zeměmi v hospodářské politice, mzdách, sociálních podmínkách, agrárních podmínkách či daních jsou v zásadě problémem a ohrožením integrace jako celku. Protože rozdíl znamená v podmínkách dnešní EU jakousi „nefér“ výhodu pro jednoho a nevýhodu pro druhého. Jen když je vše stejné, evropsky harmonizované, funguje to dle integračního hlavního proudu uspokojivě. Koneckonců na aktuální diskusi o uprchlících je to vidět též. Všude jich má být dle hlavního proudu EU proporcionálně „stejně“, přes zcela odlišné migrační preference elektorátů v jednotlivých zemích i odlišnou poptávku samotných uprchlíků po životě v jednotlivých zemích EU.
Proč ten strach ze soutěže? Nejen, že je zdravé, když země soutěží o daňové poplatníky, investory, pracovní sílu mezi sebou. Soutěž je dokonce dobrá i uvnitř jednotlivých zemí, jak je vidět na státech federálního či kvazifederálního typu. Bohaté Spojené arabské emiráty hospodářsky soupeří nejen se zbytkem Blízkého Východu a světa. Navíc jsou emiráty Dubaj a Abú Dhabí sobě rivaly navzájem. Výsledkem jsou ne jedna, ale dvě skvělé letecké společnosti v jedné zemi a ne jedno, ale dvě dlouhodobě bohatnoucí města vedle sebe. Švýcarské kantony též navzájem rozdílnými daněmi zápolí o daňové poplatníky, byť pravda méně než dříve. A ve Spojených státech to do jisté míry platí též.
V EU jsou pro mnohé rozdíly v korporátních daních potíž. Pro ně je ideálem integrace často jen ona stejnost. Jen harmonizovaná identičnost zaručuje, že nikdo nikoho nebude „neférově“ porážet. Koneckonců z této iluze „měnové rovnosti“ vzešlo i euro. Přitom zestejňování podmínek všech a pro všechny uvnitř států a mezi nimi nemusí být návodem na rychlejší růst, ale naopak na kolektivní stagnaci. Aby vše mohlo být všude stejné, je nutné průměrovat, což nutně odřezává ty nejlepší krajní varianty, které vždy táhnou celek vpřed. Průměr bývá šedý. Kdo se odchyluje nahoru, bude dodaněn či zregulován, kdo dolů, bude dotován a subvencován.
Proto se stále necháváme opíjet mýty, že více integrace bude znamenat vždy a všude více blahobytu. Proč? Oblíbená metafora vlaku říká, že čím pevněji k sobě připojíme rozdílné vagóny, tím pojede celý vlak rychleji. V praxi vidíme, že to může být právě naopak. Spojovat k sobě zcela napevno další a další tak odlišné vagóny vede k tomu, že celá souprava jede obtížně a jen díky mimořádnému technickému úsilí či dokonce nejede vůbec, protože pasažéři nemají ani shodu na žádoucí konečné destinaci celé jízdy. Je pak překvapením, že méně integrované země v EU mimo eurozónu rostou dlouhodobě rychleji než těsněji integrovaná eurozóna sama?
Je strašidlem vícerychlostní integrace? Ale jděte. Ať má EU třeba 10 nebo 15 rychlostí, jen ať probůh má vůbec nějakou! A k tomu je potřeba právě resuscitovat slovo soutěž a nezaměňovat integraci za permanentní průměrování všeho, od obchodních modelů bank, forem financování společností a pravidel prodeje až po ceny za služby typu roamingu či tzv. interchange fees u platebních karet. Skutečně se zdá, že ze sousloví jednotný trh má integrační mainstream mnohem raději přídavné jméno jednotný než podstatné jméno trh.
Významným výrazem chybějící zdravé soutěže v EU je koneckonců nedostatek debaty o ní samé v ní samé. Zdravá debata je přece konkurencí, soutěží svého druhu. Všimněme si však, že v případě celého integračního projektu v Evropě má debata mnohdy nenormální povahu. Spíše než zdravá výměna názorů v ní figurují dosti zabetonované pozice hlavního proudu na straně jedné a heretiků na straně druhé. Jako by šlo o víru a ne o praktické řešení problémů. Hlavní proud pak často v obranném instinktu propadá umrtvujícímu a glajchšaltujícímu groupthinku, heretici zase zcela planému extremismu a destrukcionismu. A obě tyto síly činí rozumnou a otevřenou debatu stále méně možnou. To vše zhoršeno o fakt, že opravdový panevropský veřejný prostor je velmi malý a křehký a vše podstatné se „překládá“ do národních kontextů, což debatu činí mezi zeměmi stále obtížnější. I proto je resuscitace soutěže jako vůdčího principu dalšího vývoje EU tak potřebná. Pouhopouhé zestejňování může znamenat, že budeme dělat stejné chyby pro 500 milionů lidí najednou, s obtížnou možností korekce.