Klíč ke spletitému a rozsáhlému myšlenkovému systému vytvořenému Karlem Marxem je v zásadě velmi prostý: Karel Marx byl komunistou. Zdánlivě banální tvrzení, které ponechává stranou myriády frázovitých konceptů ve filozofii, ekonomii a kultuře, a přesto Marxova oddanost komunismu byla jeho klíčovým záměrem, daleko důležitějším než třídní boj, dialektika, teorie nadhodnoty a vše ostatní. Komunismus byl tím velkým úkolem, vizí, požadavkem, konečným cílem, který dá smysl veškerému utrpení lidstva v celé historii.
Již v době před občanskou válkou jsem ve Francii i jinde sesbíral velké množství dokumentů, pocházejících z doby Francouzské revoluce, včetně novin, zpráv, proslovů, pamfletů, ilustrativních materiálů všech druhů, a zvláště vzorky téměř všech revolučních emisí papírových peněz – od těch na deset tisíc livres, po ty na jeden sou.
Na těchto materiálech byla založena série přednášek, které jsem dělal pro své studenty nejprve na Michiganské universitě, později na Cornellově universitě, a mezi nimi byla jedna přednáška o inflaci papírových peněz ve Francii.
Tento malý esej nabízí něco velkolepého: intelektuální dějiny Misesovy vlastní tradice s popisem rozhovorů s velikány z první osoby. A skutečně se ukazuje, že Mises napsal nejlepší popis vzniku a raného vývoje rakouské školy.
Mises hovoří o intelektuálním prostředí, v němž rakouská škola vznikla, a vzpomíná na rozhovor, který vedl s Carlem Mengerem. Píše o něm s živou vzpomínkou, jako by to bylo teprve včera.
Vypráví, jak jí nepřátelé Rakušanů dali nálepku a jak se to historické škole vymstilo. Ukazuje, že rakouští ekonomové byli vždy nezávislými ekonomy, nespojenými s levicovým státem a jeho schválenými institucemi.
Esej vyšel poprvé v roce 1969 – je to jedna z jeho posledních prací – a zůstává zásadním textem pro pochopení dějin tradice.
V této práci se tedy pouštíme na první pohled na velmi tenký led. Drogovou prohibici dnes přijímá většina lidí na celém světě jako danou realitu a málokdo se již zabývá samotnými důvody jejího uplatnování. Proč také? Drogy v současnosti představují celospolečenského nepřítele a drogová prohibice se stala hlavní zbraní v boji s ním. Politici, média, náboženské organizace, lékaři, rodiče dětí a mnozí další lidé se tak spojují v boji proti tomuto nepříteli a poskytují jednostranný pohled na drogovou problematiku. Boj proti drogám se také stal vynikajícím vládním prostředkem pro zlepšení se v očích veřejného mínění a je spojován s pozitivním, správným pohledem na činnost státu. Pokud se však pokusíme oprostit od tohoto jednostranného pohledu a necháme promluvit ekonomii, dočkáme se možná nevšedních poznatků a z původně tenkého ledu se záhy dostaneme do prostředí pevných zákonů lidského jednání. Pusťme se tedy do zkoumání zdánlivě čistých vod všeobecně přijímaných pravd, neboť jak poznamenává Josef Šíma: „Jen přemýšlením nad nevšedními otázkami je možné vymanit se z vlivu všudyprítomné politiky a politicky deformovaného myšlení a snít tak o lepším mechanismu fungování společnosti. To, co je dnes nepředstavitelné a politicky neprůchodné, může být zítra skutečností.“
Kde není právo, není ani svoboda. Stále častěji se však můžeme přesvědčovat, že právo nemusí být naším ochráncem, ale spíše nepřítelem. Jedním z faktorů, které toto zapříčiňují, je původ vzniku právních norem. Liberální institut proto přichází s přelomovou knihou italského právního teoretika Bruna Leoniho (1913–1967) Právo a svoboda, která se právě genezi práva věnuje.
Hlavním příspěvkem Leoniho knihy je koncept tzv. tržního práva. K tomu, aby vznikly dobré zákony, je podle něj, stejně jako v ekonomice, potřeba konkurence. Současný monopol tvorby práva, spočívající v rukou legislativního tělesa, je s ní v příkrém rozporu a Leoni ho přirovnává ke státně-socialistickému plánovači v centrálně řízené ekonomice. Podle Leoniho musí být soudcům sejmuta gloriola výjimečnosti a i oni mají být vsazeni do tržního prostředí. Právník má být jistým druhem římského vědce: „předmětem jeho zkoumání bylo hledání řešení případu, který mu ke studiu předložili občané. Stejně jako průmyslník může dnes předložit fyzikovi nebo inženýrovi nějaký technický problém týkající se jeho továrny nebo výrobku, které vyrábí. Soukromé římské právo bylo tedy něčím, co bylo třeba popsat či objevit, ale nikoliv něco, co bylo třeba přijmout.” Výsledným stavem by měl být systém práva vytvářeného soudci, jenž by byl nadřazený monopolistické tvorbě zákonů. Soudci by zpětně byli vystaveni konkurenčnímu tlaku, který by je nutil poskytovat spravedlnost rychleji, levněji a kvalitněji.
Ojedinělá publikace, která snad v důsledku brzké Leoniho smrti upadla v zapomnění, je v českém vydání doplněna analýzou Carla Lottieriho: Bruno Leoni: tržní zákon a věhlasným spisem Frederica Bastiata Zákon. Tak jako pokaždé, i touto knihou přichází Liberální institut s něčím, co se v regulacemi prošpikované společnosti může zdát utopií. Ale právě proto, že kniha dokáže provokovat k přemýšlení nad současným stavem, stojí za přečtení.