Liberland je v posledních dnech natolik živým tématem, že bychom považovali za nepatřičné, kdyby se mu náš časopis pro svobodu jednotlivce vyhnul. Stát nebo mikronárod formálně vyhlášený Vítem Jedličkou zabírá plochu 7 kilometrů čtverečních mezi Chorvatskem a Srbskem na břehu Dunaje a slibuje svým budoucím občanům velkou míru osobní i ekonomické svobody.
Média po celém světě rozebírají, jaké záměry mohou zakladatelé Liberlandu se svým státem asi tak mít, nakolik je jejich pokus zapotřebí brát vážně nebo jak rychle upadne tento z určitého pohledu ztřeštěný projekt v zapomnění.
Je to vlastně vážně míněný pokus založit nový stát, nebo jen snaha o medializaci, jakýsi start-up, marketingová kampaň či recese? Jak znám Vítka Jedličku a jeho cílevědomou náturu, přikláním se spíše k první variantě. Vůbec si ale netroufám odhadovat, jaké šance na úspěch jeho pokus má. Liberlandu fandím. Už proto, že jsem měl vždy v oblibě dobrodruhy, kteří si šli za svým a nenechali se odradit těmi, jež mají o nezdaru předem jasno.
I já mám kolem Liberlandu mnoho pochybností. Nevěřím v udržitelnost státu, který nebude zasahovat do života občanů. Ale je nesporné, že Liberland má potenciál přinejmenším svobodu svých občanů posílit. Vzniká s úsilím poskytnout jim to, co je jim v jejich původních zemích upíráno. Ať už se jedná o svobodu projevu, svobodu vyznání nebo svobodu nakládat se svým tělem nebo s vydělanými prostředky tak, jak kdo uzná za vhodné.
Pozoruhodný sociální experiment
Co mě na Liberlandu zatím zaujalo nejvíce, byly reakce veřejnosti na formující se stát. Teprve ty činí z celé akce pozoruhodný sociální experiment.
Překvapilo mě, kolik lidí na vzniku svobodného státu nejvíce zajímá, kdo bude pověřen řízením jednotlivých ministerstev, kolik v něm bude existovat úředních řečí a které to budou, jaké bude v zemi oficiální náboženství, zda se bude bránit islamizaci zákazem mešit, zda na jeho území bude vyhlášena přírodní rezervace či jakou oficiální měnu si jeho politická reprezentace zvolí. V určitých momentech jsem měl skutečně problém rozpoznat, co je míněno jako recese a co myšleno vážně. Tyto otázky pokládali totiž zájemci o občanství v nově vznikajícím státu, u kterých bych spíš očekával větší důraz na dobrovolnost a otevřenost různým variantám než snahu od začátku se vydat jednoznačně určeným směrem.
Předvedli se i dlouhodobí zastánci regulací a silného státního dohledu nad občany. Část z nich uspokojila své škarohlídství osobními výpady vůči Vítkovi Jedličkovi. Jiní byli věcnější a začali rozebírat do posledního detailu, proč není možné, aby na evropském území vznikl nový stát. Až jsem si chvílemi říkal, že je zázrak, že na světě nějaké ty dvě stovky států mohly dříve vůbec vzniknout. Došlo i na dotazy nejzásadnější. „Kdo bude platit soudy? Kdo bude platit vězení? Policii? Armádu?,“ ptal se, a jistě nejen za sebe, novinář Petr Honzejk. Zřejmě nezaznamenal tvrzení zakladatelů, kteří již od začátku mluví o záměru vybírat dobrovolné daně.
Ze všeho nejvíce ale odpůrcům Liberlandu vadí snaha vybudovat u Dunaje daňový ráj. Pro ně je zkrátka nemyslitelné uznat, že výše daní ve většině zemí překračuje únosnou míru a že značnou část výdělků daňových poplatníků spolykají nesmyslné projekty nebo končí u podnikatelů privilegovaných vládou. Pro ně zkrátka neexistuje možnost říci vládnímu loupení ne a přihlásit se k daňové povinnosti (a možná někdy skutečně i té dobrovolnosti) jinde. Pro ně je zkrátka jednodušší daňové ráje potírat a svádět na ně neúspěchy vlastních daňových pekel. Jenže právě tohle může být největší slabinou Liberlandu.
Tlak, kterému bude těžké vzdorovat
Bude pro něj velmi těžké vzdorovat tlaku ostatních států, které mají tuny másla na hlavě. Není v ničím zájmu existence státu s nízkými daněmi, s nepřeregulovaným podnikatelským prostředím a nedej bože s velmi umírněnou protidrogovou politikou či státu nevymáhajícímu práva duševního vlastnictví. Není v ničím zájmu, aby měl někdo možnost ukázat, že to jde jinak, než podle standardů považovaných za nedotknutelné.
Možná se Liberland zařadí mezi desítky mikrostátů po celém světě, které sice fungují již delší dobu, ale téměř nikdo o nich nikdy neslyšel. Možná se po něm za pár měsíců slehne zem. Nebo se skutečně stane prosperujícím útočištěm těch, kteří se se žalostnou mírou svobody ve své rodné zemi nesrovnali. Ať už vyjde kterýkoliv z těchto scénářů, průkopníkům kolem Víta Jedličky již úspěch nikdo neodpáře. Statisíce žádostí o občanství, finanční dary od dobrovolných přispěvatelů z celého světa, stovky zmínek v médiích včetně několika obsáhlých rozhovorů a televizních výstupů. To jsou viditelné a nesmazatelné stopy. Díky za ně a díky za to, že do nich podařilo zabalit i poselství nás, kteří sníme o svobodnějším světě.
