Konec března je každoročně spojován nejen s příchodem jara, ale též s něčím daleko méně příjemným – s povinností podat daňové přiznání. Ačkoliv daně platíme (rovněž díky reformám některých „liberálních“ politiků a „ekonomů“ oceněných Nobelovou cenou) po celý rok, podávání přiznání k dani z příjmu se stává, soudě dle frekvence tohoto tématu v médiích, nejoblíbenější příležitostí k debatě o tomto „nástroji fiskální politiky“, jak je tato aktivita některými politiky a ekonomy eufemisticky nazývána. Na rozdíl od ostatních se vám však nechystáme poradit, jak daňová přiznání vyplnit, ani se nechystáme na vás apelovat, abyste se daním nevyhýbali. Naopak. Zcela v duchu našich principů a pověsti zastánců soukromého vlastnictví a vlády právy bychom rádi přispěchali na obranu těch jedinců, kteří jsou (rovněž mnohými „liberálními“ politiky a „ekonomy“) odsuzováni jako zločinci – chystáme se na tomto místě zastat daňových neplatičů, rebelů a odmítačů. Nejprve si ukážeme podstatu daní, abychom poté pochopili, proč jejich neplacení nejenže není zločinem, ale že v jistém smyslu prospívá i ostatním. Doufáme tak, že po přečtení následujícího textu bude všem zřejmé, že neplatič daní není zločincem, ale hrdinou…
Co jsou daně?
Daně jsou násilím vynucené platby prováděné ve prospěch lidí, kteří se označují za stát. Spojení mezi daněmi a státem není nikterak náhodné. Proč? Ačkoliv stát nabýval v historii různých podob, všem státům bylo a je společné nadřazené, mocenské postavení jeho představitelů („aparátu“) nad zbytkem obyvatelstva. A byli a jsou to právě představitelé státu, kdo rozhodovali o výši daní a jejich platbu násilím vynucovali. Není potom divu, že lidé odedávna chápali daně jako příkoří, jehož prostřednictvím se na jejich účet vládcové a jimi privilegovaní obohacují. Taková skutečnost nebyla vládcům dvakrát příjemná – pokud je totiž obyvatelstvo považovalo za bandity, hrozilo nebezpečí, že se proti nim vzbouří. Mnohý vládce tak na vlastní kůži poznal, jak malá jeho moc ve skutečnosti je, přestane-li ho obyvatelstvo pasivně respektovat jako silnějšího a postaví-li se mu aktivně na odpor.
Aby vládci nebezpečí odporu obyvatelstva snížili, potřebovali se nějakým způsobem odlišit od obyčejných banditů a loupežníků – potřebovali vypěstovat v lidech představu, že vybírání daní není totéž co loupež. Dnešní představa průměrného člověka o daních je důkazem toho, jak byli představitelé státu v tomto svém záměru úspěšní. Jak toho dosáhli?
Museli nejprve ospravedlnit své nadřazené postavení nad ostatními – museli najít ospravedlnění pro samotnou svoji existenci, pro existenci instituce státu. Zkoušeli se zaštiťovat Bohem, který je údajně k jejich vládnutí nad obyčejnými lidmi předurčil. S radostí se chopili myšlenek Hobbesova Leviathana a „společenské smlouvy“. Nakonec nepohrdli ani novějšími teoriemi, které nutnost existence státu obhajují skrze neutrální, „objektivní“ poznatky některých věd (ekonomie, sociologie apod.).
Jakmile existovala u obyvatel představa, že stát musí existovat (tj. že jim někdo musí vládnout), stala se obhajoba zdanění (tj. jeho očištění od spojitosti s obyčejnou krádeží) poměrně triviální záležitostí. Jak by totiž mohl stát tyto „nepostradatelné“ funkce vy konávat, kdyby k tomu neměl patřičné prostředky? Daně se tak v očích obyvatel (a k radosti vládců) postupně přetvořily z prostředku k obohacení vládců na prostředek k financování služeb, které „obyčejným lidem“ vládci „poskytují“. Právě takové jsou kořeny dnes tolik rozšířené představy státu jako firmy vyrábějící různé statky pro obyvatele (ochrana majetku, silnice apod.) a daní jakožto platby obyvatel za poskytování těchto statků.
I kdybychom připustili onu naprosto naivní představu, že veškerá činnost státu spočívá v produkci nějakých statků, je paralela mezi firmou a jejím zákazníkem na straně jedné a státem a jeho obyvatelem na straně druhé zásadně mylná. Každý, kdo je schopen rozeznat dobrovolnou spolupráci od násilí, musí nutně vidět, že zatímco zákazníci firem se mohou rozhodnout, zda si určitý statek zakoupí či nikoliv, obyvatelé státu žádnému takovému rozhodnutí ohledně statků „kupovaných“ za daně nečelí! Zatímco zákazníci firem si od nich statek zakoupí pouze v případě, že si ho budou cenit více než jiných statků, které by bylo možno za dané prostředky získat, „daňový poplatník“ se musí svých prostředků vzdát, i když si poskytovaného statku cení méně či vůbec. Obrazem pojetí státu jako firmy by byla v soukromém sektoru společnost, která by vám za asistence tlupy siláků vlezla do bytu s tím, že staví zábavní park, na jehož vybudování musíte přispět! Snad ještě věrnějším (a typičtějším) obrazem státu v soukromém sektoru je firma, která vám tvrdí, jak moc potřebujete ochranu svého majetku, slibuje vám, že vás bude chránit, a přitom vás upozorňuje, že nikoho jiného nesmíte o tuto službu požádat, a vyhrožuje vám, že pokud jí za to nezaplatíte, sama vám váš majetek zabaví! V obou výše uvedených případech by byla taková firma zcela správně považována za zločinnou. Není pak důvodu označovat stejnou činnost jinými jmény („bezpečnostní politika“, „zajišťování veřejných statků“ apod.) jenom proto, že si skupina těchto lidí říká „stát“. Na násilném charakteru daní nemůže nic změnit ani skutečnost (nedávno publikovaná v médiích), že značná část obyvatelstva je „spokojena“ s výší daňového zatížení. I když totiž pomineme otázku, jak může být někdo „spokojen“ s tím, že ho někdo jiný násilím k něčemu nutí, stále jsou zde lidé, kteří spokojeni nejsou. Tento argunmet tak může maximálně ospravedlňovat zdanění těch, kterým se líbí být zdaňován. Pro zbytek obyvatel však daně zůstávají násilím!
Daně nejsou obdobou ceny placené za statky na trhu, neboť dobrovolnost spolupráce není jen pouhým technickým detailem, ale zásadním rozdílem, který staví zdanění na úroveň obyčejné krádeže. Použití daní (k obohacení vládců či k pomoci jimi privilegovaných), zrovna tak jako způsob použití lupu (k obohacení lupičů či k pomoci jejich známým), je zcela irelevantní vzhledem k legitimitě způsobu, jakým byly prostředky v obou případech nabyty. Zloděj, který lup použije na výstavbu mateřské školky, nebo který vám „výměnou“ za lup vyasfaltuje silnici ke garáži, zůstává stále zlodějem!
V důsledku státní propagandy (proč asi politikům tolik záleží na tom, aby všichni chodili do státem ovládaných škol?!; proč stát podporuje „vědu“ a „intelektuály“, kteří nás o nutnosti státu přesvědčují?!) se však politikům podařilo zdanění zbavit jakékoliv souvislosti s krádeží (zločinem). A nejen to! Podařilo se jim dokonce za zloděje a zločince označit oběti svých každoročních (čtvrtletních, měsíčních) nájezdů – tedy každého, kdo se placení daní zcela či zčásti vyhýbá. Kolikrát jsme již slyšeli zprávy o tom, jak „podnikatelé okrádají stát na daních“ (na clech, na zdravotním pojištění apod.)?! Pojďme se podívat, proč je i tato představa zvrácená.
Neplacení daní není zločinem
Není-li zdanění o nic legitimnější než krádež, je potom zřejmé, že odmítnutí platit daně je asi tak stejně nelegitimní jako odmítnout vydat majetek zlodějům a že snaha se daním vyhnout je stejně nelegitimní jako snaha před zloději zatajit majetek, jehož si nevšimli, a tak jej na vás násilím nevymáhají.
Kdyby mělo být neplacení daní zločinem, musel by v důsledku neplacení daní existovat někdo, jehož legitimní – tj. majetková – práva byla poškozena. Ptejme se tedy, čí práva poškozuje ten, kdo se placení daní vyhýbá.
• Ačkoliv to zní absurdně, začněme politiky – jsou takto poškozována práva politiků? Existuje snad někdo ve společnosti (i když si říká politik), kdo má nárok – „právo“ na to, aby mu ostatní odevzdávali část svého majetku? Nikoliv. Ani politik (ani zloděj) nemá právo na majetek druhého člověka, a proto neplacením daní práva politiků porušována nejsou.
• Práva těch, v jejichž prospěch politici daňové výnosy používají? Ani ti, stejně jako politici (nakonec se může jednat o jedny a tytéž osoby…), nemají žádný nárok na část našeho majetku. Stejně jako soused nemá nárok na to, abych mu postavil dům, nemá ani nárok na to, aby mu ho postavil politik z mého majetku. Ani práva těchto lidí tak neplacením daní porušována nejsou a ani být nemohou.
• A co třeba práva ostatních lidí, kteří daně platí? Jejich práva bezpochyby porušována jsou, nikoliv však těmi, co daně neplatí, ale samotnými politiky, kteří na nich daně vymáhají! Neplacení daní z naší strany může v některých z nich vyvolávat závist, že se jiným podařilo se daním vyhnout, nicméně považovat to za porušení jejich práv ze strany neplatičů by bylo stejně absurdní jako tvrdit, že ten, kdo se nenechal bandity okrást porušil práva těch, které bandité přemohli či kteří se jim podvolili.
Kde se potom bere představa o zločinnosti neplatičů daní? Kde se bere představa o povinnosti daně platit? Mnoho lidí stále mate skutečnost, že část prostředků, které se na daních vyberou, je použita k projektům, z nichž těží i lidé, kteří daně neplatí. Využívání těchto projektů a neplacení daní je potom přirovnáváno k příslovečné jízdě vlakem načerno – tj. podvodu či krádeži. Ze skutečnosti, že někdo chodí po chodníku nebo že se neodstěhuje ve chvíli, kdy jsou z daní pořízeny nové stíhačky, však ještě neplyne, že si daný člověk služeb chodníku či stíhaček cení více, než kolik je po něm na jejich zaplacení vymáháno. Mnohdy z toho dokonce ani neplyne, že si takových projektů vůbec cení. Tolikrát omílané „veřejné statky“ tak vůbec statky (tj. něčím, co uspokojuje nějaké lidské potřeby) být pro mnohé lidi nemusí. Může se dokonce jednat o jejich opak, tj. o něco, co lidi poškozuje a co lidé nechtějí. Přesto jsou na ně všichni nuceni přispívat.
Navíc, pokud by bylo pravdou, že „služby“ státu jsou prospěšné všem obyvatelům bez výjimky a že daně jsou platbou za tyto služby, potom by měli všichni obyvatelé přispívat na „služby“ poskytované státem stejným dílem, podobně jako tomu je v případě ostatních statků a služeb, za něž lidé platí stejně bez ohledu na jejich majetek, příjem, zaměstnání, stáří apod. Výše uvedený argument by tak ospravedlňoval nanejvýš „daň z hlavy“ – tj. daň ve stejné výši pro všechny obyvatele.
Kde se ale bere ospravedlnění pro existující daně? Vezměme si například daň z příjmu. V jakém smyslu může vznikat člověku povinnost odevzdat část svého majetku „společnosti“ z toho důvodu, že dosáhl příjmu? Vždyť skutečnost, že příjmu dosáhl, je důkazem, že někomu jinému prospěl. Jak to, že ten, kdo je produktivní, a dosahuje tudíž příjmu, musí platit, neboť by jinak údajně něco společnosti „dlužil“, zatímco někdo jiný, kdo nic nedělá, nikomu neprospívá, a příjmu tedy nedosahuje, platit nemusí? A co dluží společnosti ti, co vytváří vysokou přidanou hodnotu (a odvádí vysokou DPH), co konzumují alkohol (a platí spotřební daň), co měli či mají produktivní předky či přátele (a platí tak daň dědickou či darovací), co mají nemovitost či ji převedli na někoho jiného (a platí tak daň z nemovitosti či jejího převodu), nebo ti, kteří používají automobil k podnikání (a platí tak daň silniční)? Zvláště srovnáme-li je s těmi, kteří žádné hodnoty nevytvářejí (a žádnou DPH tak neodvádějí), kteří se cpou bůčkem (a žádnou spotřební daň neplatí), či s těmi, kteří se v autech prohánějí jen tak pro osobní radost (a žádnou silniční daň neplatí, narozdíl od podnikatelů, kteří jezdí autem v rámci poskytování služeb ostatním)?
Ten, kdo neplatí daně (z příjmu nebo z čehokoliv jiného), není zločincem, ale potenciální obětí, které se podařilo zločinci uniknout. Novinové titulky o „okrádání státu na daních“ jsou jenom snahou skutečný morální status státu na straně jedné a daňového poplatníka na straně druhé převrátit naruby. (Kdo a proč jen může takové články psát?)
Neplacení daní je hrdinstvím
Ze skutečnosti, že neplacení daní není zločinem, ještě neplyne, že se jedná o čin hodný obdivu. Aby bylo zřejmé, proč by tento počin bylo možné za hrdinství považovat, musíme nejprve rozumět tomu, co se stane ve chvíli, kdy daně zaplatíme.
Zaplacením daní vzniká ve státním sektoru, který je na daňových příjmech závislý, prostor pro činnost, který je s radostí byrokraty a politiky beze zbytku využit. Čím více daní lidé státu odvedou, tím více prostoru pro činnost státu pomáhají udržet či vytvořit. V této souvislosti je nutné mít na paměti něco, co je na stránkách tohoto časopisu téměř zbytečné připomínat: jakákoliv aktivita státu – lidí, kteří se za tuto instituci schovávají – probíhá na úkor aktivit jednotlivců a společnosti; kdykoliv získává stát nějakou pravomoc, musí této pravomoci zbavit jednotlivce. Jde-li nám o jednotlivce a jeho svobodu, potom je pro nás větší prostor pro aktivity státu špatnou zprávou. Proč? Aktivity státu, realizované za daňové příjmy, obyvatelům (daňovým poplatníkům) škodí jednak tím, že představují enormní plýtvání prostředky (staví-li stát dálnici, můžeme si být vcelku jisti, že její budování bude dražší, než kdyby ji stavěla soukromá společnost jakožto svůj majetek). Navíc však existují aktivity státu, které by byly škodlivé, i kdyby daňové poplatníky nestály vůbec nic. Právě sem spadá regulatorní činnost státu, představující vedle zdanění další poškozování majetkových práv jednotlivců. Mnohé státní instituce nás tak nejen stojí peníze, ale škodí navíc přímo tím, že nám brání obchodovat s kým chceme, jíst co chceme, vyrábět co chceme, bydlet kde chceme apod. Pochopíme-li, že veškeré aktivity státu (včetně samotného zdaňování) jsou podmíněny úspěšným zdaněním lidí, bude ihned zřejmé, že čím méně daní stát od obyvatel vyvlastní, tím méně svých aktivit si bude moci dovolit financovat a provádět. A proto ten, kdo nezaplatí daně, jež by normálně zaplatil, přispívá k omezení moci státu, což ho v našich očích musí činit hrdinou.
Lidé by neměli propadat iluzím, opět pečlivě šířeným státní propagandou, že díky neplatičům daní existuje ve státním sektoru pověstný nedostatek peněz, který by se jinak podařilo vyřešit, „jen kdyby všichni zaplatili tak, jak mají“. Kdyby lidé zaplatili více na daních, jedinou změnou by bylo, že by vznikly nové „společenské problémy“ a nové úřady, jejichž prostřednictvím by se politici a byrokraté jali společnost „zdokonalovat“. Je zcela naivní si myslet, že by státní byrokracie kdy mohla prohlásit daňové výnosy za postačující ke všem funkcím, které by tato byrokracie ráda „pro společnost“ vykonávala a o jejichž výkonu nakonec sami politici rozhodují. Vždyť nedostatek finančních prostředků je téměř definičním znakem státního sektoru – podívejme se na školství, zdravotnictví, státem podporovanou kulturu, ochranu životního prostředí, státem placený výzkum. Nelze proto ani zcela vážně tvrdit, že díky neplatičům daní jsou nuceni „poctiví“ daňoví poplatníci platit více. Opět, kdyby se najednou nikdo platbě daní nevyhýbal a vybralo by se tak více, spíše než k poklesu daňového zatížení by během pár let došlo k opačnému jevu: politici a byrokraté by vykonávali více svých destruktivních funkcí, které doposud nevykonávali nikoliv proto, že by nechtěli, nýbrž proto, že na to prostě neměli finanční zdroje.
Označením neplatiče daní za hrdinu nemáme v úmyslu naznačovat, že se daním nevyhýbá ze sobeckých důvodů, že se daním vyhýbá, aby omezením moci státu pomohl ostatním. Jistěže to dělá pro sebe, nicméně i zde sledování svého vlastního zájmu vede k pozitivním důsledkům i pro ostatní (s výjimkou politiků a byrokratů). Cílem pašeráků, či manažerů firem se sídlem v daňových rájích je rovněž jejich vlastní prospěch, a přesto svojí činností prospívají ostatním – lidé kupují levnější zboží a užívají si statků od firmy, která by nebýt daňového ráje třeba nemusela existovat (vzpomeňme na výrok I. Kočárníka – viz rámeček v textu).
Rovněž nemáme v úmyslu tvrdit, že ti, kdo daně platí ve výši, v jaké je od nich stát požaduje, jsou nutně nějakými zločinci. Samozřejmě, že jsou především oběťmi, kterým nelze vyčítat, že se násilí ze strany státu podvolili. Hrozba represí ze strany státu není nikterak planá a mnozí z nás tak dají nakonec přednost platbě daní před rizikem znárodnění svého majetku či uvěznění. O to více však ve srovnání s nimi vynikne čin neplatiče daní, který uvedená rizika podstupuje!
Neplatič daní tak zkrátka nejenže není zločincem, neboť svým jednáním nepoškozuje majetek nikoho jiného, ale je v jistém smyslu jeho opakem – je hrdinou, který omezováním daňových výnosů státu způsobuje, že stát nemá takovou moc, jak by rád měl. Mějme toto na paměti, kdykoliv budeme sami přiznávat příjmy, vyžadovat stvrzenky a platit daně. Každá koruna, která zůstane v soukromém sektoru mezi lidmi, kteří skutečně vytváří bohatství tím, že spolu kooperují, představuje zároveň o korunu méně pro ty (převlečené za stát), kteří naše bohatství omezují a ničí. Jakkoliv vás tímto nevyzýváme k neplacení daní (to je přeci rovněž „zločin“…), můžete alespoň zvážit, zda se rovněž nestát hrdinou…!
