Některé věci opravdu nejsem s to pochopit. Jednou z nich je tzv. „státní maturita“. Předpokládal jsem, že důkladnější polemika o ní se rozproudí alespoň poté, co riziko jejího brzkého zavedení přimělo několik tisíc středoškoláků vyjít jednoho pátečního dopoledne do pražských ulic a hlučně proti tomuto vynálezu demonstrovat před ministerstvem školství. Mýlil jsem se, vše skončilo jaksi do ztracena. Ministryně školství slíbila, že státní maturitu odloží, protože „není dostatečně připravena“ a toto její prohlášení bylo prezentováno málem jako nejhrdinštější politický počin sezóny. A demonstrující omladina se tím nechala uspokojit. Protestovali totiž zejména nejstarší středoškoláci, brzkou státní maturitou nejvíce ohrožení. A ti sobecky pochopili, že jsou díky odkladu z problému venku. Jich se „státní maturita“ týkat nebude. Odmaturují postaru a co bude za dva či tři roky, jim může být putna. Oni vyřešili odkladem svůj vlastní aktuální maturitní problém, ministryně aktuální politický problém. Ani jedné straně nešlo přitom zjevně o podstatu, o princip. Ani jedna totiž nerozpoutala to podstatné: diskusi o samotném smyslu státem nařízené závěrečné středoškolské zkoušky.
Taková diskuse je přitom klíčová, protože upřímně řečeno, „státní maturita“ žádný smysl nemá. Zamýšleným konečným cílem „státní maturity“ totiž je, aby všechny ty tisíce nestejných středoškoláků studujících léta nestejné specializace na nestejných středních školách nestejné kvality a u nestejných kantorů znaly z vůle a moci státu na konci několikaletého studia úplně totéž. Od Aše po Opavu, od gymnazisty po strojaře, od jazykově profilovaných po sportovně zaměřené. Probůh proč?
Idea „státní maturity“ vychází ze zhoubného a všudypřítomného kultu rovnosti. Aplikován na střední školství, požaduje tento kult, aby vzdělávací systém fungoval jako pásová výroba produkující vždy, všude a za všech okolností identický, homogenní, ničím se neodlišující, nepřečuhující a hlavně snadno „přeměřitelný“ produkt: srovnatelného středoškoláka. Tento ideál pásové výroby je ovšem ve školství zrůdností a logickým a věcným nesmyslem. Lidé nejsou homogenní, nejsou stejní. Ve svých talentech, nadáních, schopnostech či zájmech se zásadně odlišují a to už od dětství. Dejte deseti lidem přečíst stejný text a nechejte jej všemi deseti převyprávět vlastními slovy a dostanete zaručeně deset různých interpretací. Nechejte deset studentů čtyři roky studovat třeba i stejné gymnázium a dostanete deset různých sad znalostí a vědomostí. S nadsázkou se dá říci, že málokdo se nabytými znalostmi může od sebe tak lišit jako dva studenti stejné třídy stejné školy po čtyřletém studiu.
Střední škola je pro mnohé jen prvním „institucionalizovaným filtrem“ přirozené odlišnosti lidí. Proto vznikají různé střední školy odlišného zaměření a různých studijních oborů, aby tuto rozmanitost a nestejnost studentů alespoň částečně a nedokonale odrážely. Proto se školy profilují, zaměřují se tu na nejnadanější (jako výběrová gymnázia), tu na méně nadané. Odlišnost jejich studijních požadavků, vyučovaných předmětů a rozdílná studijní náročnost je studentům i jejich rodičům předem dobře známa. Proto je pro mnohé nakonec tak klíčové rozhodování, na kterou střední školu jít.
To vše platilo i v dobách tuhého komunismu, ale od těch dob se samozřejmě nabídka, konkurence škol a jejich rozmanitost ještě rozšířila. A je to tak správně. Jakýpak má ale smysl tuhle nestejnost škol a studentů po mnoha letech studia najednou „průměrovat“? Proč po čtyřech letech, kdy jsou logicky a zcela správně kladeny v matematice na studenta systematicky jiné nároky na reálném gymnáziu a jiné na střední umělecké škole, mají najednou obě školy mít pro své studenty úplně stejné závěrečné zkoušky? Je to přece škola a její učitelé, kteří všechny své studenty léta znají, vedou, vzdělávají je a v kontextu školy, svých studijních programů a ostatních studentů je hodnotí. A nikdo snad jejich pravomoc hodnotit nezpochybňuje.
„Státní maturita“, tento jednorázový zásah shora na závěr studia je popřením této pravomoci a autonomie středních škol a zásadním vyjádřením nedůvěry jim a jejich kantorům v tom, jak léta své studenty vzdělávaly. A z hlediska studentů je to jen plácnutí do vody, protože „zprůměrováná“ maturita jim nic nepřináší a nezaručuje. Její absolvování s pro ně není a ani nebude třeba automatickou vstupenkou na velmi žádanou vysokou školu. Samozřejmě, protože výběrové filtry a testy mají smysl spíše na vstupu, než na výstupu. O to méně je navrhovaná forma „státní maturity“ logická.
Proč tedy vést diskuse maximálně o jejím odkladu a nikoli o odmítnutí celé této podivuhodné myšlenky, která by vrátila střední školství o dvacet let zpět?
