Vykročím trochu riskantně do neznáma a nabídnu pár úvah o tématu, u něhož si ani náhodou nemohu dělat nárok na jakoukoli hlubší expertní znalost. Má otázka zní, jaká obecná pravidla byste cynicky vzato měli dodržovat, chcete-li být ve zhýčkané Evropě 21. století úspěšnými tzv. reformními politiky. Těmi, kteří provádějí „velké změny“. V souvislosti s permanentními krizemi napříč zeměmi EU a jejich stejně permanentní snahou je řešit mě totiž toto téma svými rozpoznatelnými zákonitostmi začalo jako ekonoma fascinovat.
Bez nároku na úplnost či přesnost se mi zdá, že když chcete dnes něco reálně změnit, měli byste dodržovat přinejmenším tato pravidla:
1. Lidé berou vždy hůř, když jim berete to, co už mají, než když je připravujete o to, co by teprve mohli mít. Snazší je přijmout nižší růst mezd či nižší valorizaci důchodů příštích pět let, než snížit o jakoukoli sumu plat či důchod vyplácený dnes. A to přesto, že celkové hospodářské dopady obou řešení mohou být stejné. Politicky stejné nejsou.
2. Lidé intuitivně snáz akceptují, když jsou nepříjemné kroky dělány v malých, postupných krocích, spíše než když je děláte najednou, velkým třeskem. Takže chcete-li zvyšovat daně, pak raději třikrát během tří let o procento a půl, než během jednoho roku o čtyři procenta.
3. Lidé ani tak nechtějí slyšet od politika krutou pravdu o sobě, ale spíše potvrzení svých předsudků o světě. Čili když děláte něco bolestného, nepomůže vám, že budete říkat, jak chcete zatočit se skutečnými nešvary, ale musíte se soustředit na ty, které vaši voliči za nešvary považují. Takže nikdy nesmíte „chtít dostat do práce“ většinu nezaměstnaných, ale nějakou menšinu, o jejíž pracovitosti ona většina pochybuje. Nástroje pro obojí budou ovšem fakticky stejné.
4. Musíte počítat s tím, že lidé od politiků očekávají z definice věci, které jsou v zásadě vzájemně neslučitelné. Všichni chtějí dálnice, ale nikdo je nechce mít za domem. Všichni chtějí zajištění v době nemoci, ale nikdo nechce zneužívání nemocenské (až na případ, kdy zneužívá sám, u sebe si to každý odůvodní). Vítězem je tudíž ten, kdo vytvoří zdání, že nekonzistence neexistuje. Ale jen zdání.
5. Když budete cokoli velkého reformovat, vězte, že v časech bolestivých změn vám toho voliči odpustí méně než v dobrých časech. Třeba korupční skandály (aspoň ty, na něž se přijde), vás budou ve špatných časech stát mnohem víc bodů než v dobrých. A taky buďte připraveni, že když začnete jako reformátor čistit jímku s odpady, může se vám paradoxně stát, že budete voliči potrestán za to, že nejvíc páchnete. I to je krutá daň za reformy.
Závěr? Milí voliči, dávejte pozor. Nejúspěšnější reformní politik – i pro vás – nemusí být ten, který má nejlepší korektní odpovědi na vaše otázky, ale ten, kdo to s vámi umí nejlépe sehrát a zná, třeba jen intuitivně, pravidla uvedená výše. A nemylte se. Právě takového politika i vy sami chcete, byť budete tisíckrát ve výzkumech veřejného mínění říkat, že ne.
