„V… případě, [že by nedošlo ke zvýšení daní], by nezbylo než navýšit deficit státního rozpočtu na příští rok. Ten návrh je předložen mimo jiné proto, abychom schodek zvyšovat nemuseli,“ prohlásil nový, mladý a perspektivní ministr financí. Tímto prohlášením se připojil do zástupu tzv. pravicových politiků a ekonomů, ve kterém najdeme zastánce stability v EU, ale také například Václava Klause s celou ODS či třeba nositele Nobelovy ceny za ekonomii Jamese Buchanana. Ti všichni obhajují princip vyrovnaného státního rozpočtu, a dokonce jej chtějí přeměnit v zákon.
Je neoddiskutovatelnou skutečností, že daně snižují prosperitu společnosti. Narušují fungování cenového mechanismu a vedou tedy k plýtvání; odčerpávají část zdrojů úspěšných firem a jednotlivců a snižují tím motivaci pracovat (vyrábět); nutí firmy přesídlit na méně výhodná, ale méně zdaňovaná místa a spotřebitele nutí kupovat horší, ale méně zdaňované výrobky; vytváří černý trh, na kterém je obtížné využít standardní mechanismy řešení sporů a zajištění informací o výrobcích, a proto vedou ke vzniku „mafií“ a zvýšení nebezpečnosti produkovaných výrobků a služeb. Lidé jsou tedy v důsledku zdanění chudší, než by jinak byli. Tyto důsledky zdanění jsou velmi hmatatelné v méně rozvinutých zemích, kde by (vysoké) zdanění naprosto rozvrátilo tržní systém a vedlo k ještě větší chudobě a smrti velké části populace. V našich tzv. rozvinutých zemích si ekonomiky díky velké produktivní schopnosti trhů zdanění mohou dovolit téměř vždy bez rizika masového strádání. Výjimkou jsou krizové okamžiky, kdy politici sami sebe usvědčují z pokrytectví — zapomínají na líbivé fráze o prospěšnosti zdanění a daně ruší. To udělal prezident Beneš v roce 1945, když zrušil daně na dovážené zboží (cla), aby zabránil hrozící bídě, a podobně se chovají i politici, kteří například po záplavách zvažují daňové prázdniny pro poškozené podniky. Jakmile krizové okamžiky pominou a svobodné podnikání zajistí prosperitu a dodávky laciného zboží, politici vždy daně obnoví a pokračují v šíření pověr o jejich prospěšnosti. Daně ale zůstávají zlem.
Proto také každý, jehož cílem je prosperita, volá po snížení daní ve všech jejich podobách. Z úsilí o snížení daní však nijak nevyplývá úsilí o vyrovnaný rozpočet. Daňové příjmy jsou totiž pouze jednou stranou rozpočtu. Rozpočet má také svou výdajovou stranu. Existuje tedy také proces, kdy politik rozhoduje, jak s vybranými prostředky naloží. Podívejme se i zde na důsledky provádění vládních politik, tentokrát v podobě provádění politik výdajových, aby analýza rozpočtového procesu byla úplná. Rozpočtové výdaje způsobují, že peníze odebrané jedněm (daňovým plátcům) jsou převedeny druhým (daňovým příjemcům). Opět dochází k narušení fungování trhu a změně motivací. Najednou je méně nákladné neprodukovat (např. být nezaměstnaný), a proto se více lidí bude zabývat touto aktivitou – více lidí bude neprodukovat a pobírat příspěvky od daňových plátců; najednou lze vyrábět výrobek, který by jinak nikdo nechtěl, protože je buď přímo nakupován vládou, nebo dotován a prodáván za nižší cenu či rozdáván zadarmo; najednou se začíná vyplácet přeorientovat svou pozornost od přání zákazníků k získávání přízně politiků, kteří dotace rozdávají. Je proto zřejmé, že opět je podporováno chování, které nevede ke zkvalitňování poskytovaných služeb, nýbrž k závislosti na státu. Každý, kdo chápe výhody dynamické společnosti, ve které lidé usilují o odstraňování chyb a zlepšování, oproti strnulé struktuře konzumentů státních dávek, se musí i zde vyslovit pro co největší omezení vládních výdajů. Ze snahy o snížení vládních výdajů ale stejně jako v případě úsilí o snížení daní také nijak nevyplývá úsilí o vyrovnaný rozpočet.
Z krátké analýzy, kterou jsme provedli, vyplývá, že každá strana rozpočtového procesu představuje (nejen) ekonomický problém, který brání prosperitě a má dalekosáhlé negativní dopady do nejširších sfér lidského života. Proto by každý, kdo se pokouší tento problém řešit, měl usilovat o co možná největší omezení jak výdajů, tak příjmů rozpočtu. Ovšem ani z toho nijak nevyplývá snaha o „souměrné“ snížení obou částek, tedy o zachování vyrovnaného rozpočtu. Každé snížení příjmů nebo výdajů rozpočtu bude totiž znamenat menší zásah do fungování trhu, a tedy jeho menší narušení, a je zcela jedno, zda rozpočet bude vyrovnaný, schodkový, či přebytkový. Podaří-li se částečně uspět proti oběma zlům a snížit jak rozpočtové příjmy (daně), tak rozpočtové výdaje (dotace), dojde k posílení fungování trhů, tedy ke zlepšení situace. Podaří-li se výrazněji uspět v jedné oblasti, například snížit významně daně bez snížení výdajů nebo jen s malým snížením výdajů, bude i tato nová situace, v rámci které vznikne deficit rozpočtu, krokem týmž směrem – k lepšímu fungování trhů a větší prosperitě. Obdobně lze považovat za příznivé, když se v situaci (např. po povodních), kdy vláda začíná uchvacovat další moc a financuje nové státní projekty, podaří zabránit zvýšení daní i při zvýšení vládních výdajů, tj. vzniklý rozpočtový deficit je méně škodlivý, než když je zachován vyrovnaný rozpočet a kvůli vyšším výdajům (které představují jedno zlo) jsou zvýšeny i daně (které představují druhé zlo). Jinými slovy, kvůli jednomu zlu, v jehož konání se nepodaří politikům zabránit, je nesmyslné vyvolat druhé zlo, jen proto aby byl zachován vyrovnaný rozpočet.
Snaha o dosažení deficitního rozpočtu, který vznikne jako důsledek snížení daní či úspěšnou kampaní proti zvýšení daní, je tedy úctyhodným úsilím, jež má neochvějné ekonomické zdůvodnění. Ukažme si nyní, jaké by tato situace měla důsledky. Představme si tedy, co by se stalo, kdyby se podařilo prudce snížit daně (např. by došlo ke zrušení daně z příjmu) a vznikl by deficit rozpočtu, který by vláda financovala prodejem dluhopisů. Za prvé by došlo k prudkému rozvoji podnikání. Firmy a jednotlivci by nebyli zatěžováni daní z příjmu, nemuseli by vést daňové účetnictví, nemuseli by platit daňové poradce. Bylo by jednodušší začít podnikat a méně nákladné pokračovat v podnikání. Podnikatel by mohl reinvestovat větší část zisku, zvýšila by se akumulace kapitálu a podnikání by bylo částečně osvobozeno od úřednické zvůle, kdy úředníci-nepodnikatelé předepisují podnikatelům, co jsou například opodstatněné náklady a co nikoli. Prosperita by se zvýšila téměř okamžitě. Jedno zlo by bylo odstraněno. Vláda by ale stále lpěla na provádění zla druhého – svých redistribučních programech. Vydala by tedy státní dluhopisy, aby své programy měla z čeho financovat. Ty by byly nabídnuty na trhu. Banky, penzijní a investiční fondy, zahraniční investoři by stáli před volbou, zda tyto dluhopisy koupit. Některé firmy a jednotlivci by je patrně koupili. Důležité však je, že některé firmy a někteří lidé by je nekoupili. Najednou by nastala situace, že podnikateli nebyly odebrány zisky formou daní a on se mohl rozhodnout investovat je do jiných než státních dluhopisů. Ze situace, kdy všichni formou daní museli přispívat na státní přerozdělovací programy, jsme se přesunuli do stavu, kdy na státní přerozdělování přispívá jen ten, kdo chce, tj. ten, kdo si koupí státní dluh. Banky, penzijní a investiční fondy by se mohly rozhodnout, že nebudou investovat do státních dluhopisů, a touto svou strategií oslovit právě ty podnikatele, kteří své nezdaňované příjmy nechtějí investovat do státních projektů. Mohl by se tak oddělit „státní“ a „soukromý“ sektor, jejichž velikosti by byly určovány počtem skutečných podnikatelů, kteří provádějí investice, a počtem spekulantů obchodujících se státním dluhem. Možná by se pomalu začalo ukazovat, že tolik zdůrazňovaná bezpečnost a z toho vyplývající výhodnost státních dluhopisů (riziko státního bankrotu) je jen další fikcí, kterou stát šíří, aby snadněji financoval své programy. Rostoucí rizikovost státních dluhopisů by odrazovala další „investory“, kteří by následně přecházeli do soukromého sektoru a hledali skutečné investice, do kterých by umístili své prostředky. To by dále zvyšovalo produktivitu soukromého sektoru a vláda by začínala mít problémy nacházet trh pro své dluhy. Tento vývoj by vytvářel tlak na snížení vládních výdajů – tedy omezení druhého ze zel. Svobodný trh by měl volnou cestu ke tvoření prosperity.
Je zjevné, že snaha o vyrovnaný rozpočet se v rukou politiků přeměňuje v zástěrku ke zvyšování daní (podobně jako například snaha o vyrovnanou obchodní bilanci vede k zavádění cel, omezování dovozu a dotování vývozu). Vyrovnaný rozpočet nemůže být smysluplným samostatným cílem hospodářské politiky. Veškeré síly je třeba vrhnout na úsilí o snížení příjmů a snížení výdajů státu. Bez ohledu na symetričnost úspěšnosti těchto snah bude každé omezení příjmů státu stejně jako každé omezení výdajů státu malým vítězstvím.
