Uvedený citát ukazuje hlubokou pravdivost myšlenky George Stiglera, že významná část regulací nevzniká na popud veřejnosti či regulátorů, ale na přímý nátlak samotných regulovaných. Občas je pro firmy skutečně levnější bojovat s konkurencí mimo trh, než na trhu, tj. například vymyslet a „vylobbovat“ regulaci, která prostřednictvím státního/veřejného zásahu uměle znevýhodní konkurenci a dá tak mimotržní výhodu samotným původcům regulace.
Je tragédií, když se stát/veřejný sektor stává takovýmto nástrojem „konkurečního“ boje a ještě větší tragédií je, pokud tato jeho role v čase narůstá a to dokonce záměrně. Právě to je bohužel zřejmě případ dnešní EU, jak ukazuje i pan Guertler. V jeho pojetí je zřejmě Evropská komise místem, kde se podnikatelé lísají k úředníkům, kteří jim za jejich přízeň (v nejrozmanitějších podobách) uzpůsobují normy pro jejich vlastní potřebu. Kdo se nelísá, nevtírá do přízně a snaží se raději férově bojovat s konkurencí tržními prostředky, v dlouhém období prohrává. Kromě toho, že takový „systém“ podporuje korupci a umožňuje rozšiřování kompetencí úředníků za všechny myslitelné hranice, je navíc výrazně neefektivní a brzdí růst.
Nebylo by opravdu lepší, kdyby spolu firmy normálně soutěžily na trhu a nepoužívaly stát jako nástroj k poražení konkurence? Tato otázka platí i v případě standardizace technických norem – většina lidí snad ví, že i tyto normy vznikají a rozšiřují se spontánně a k jejich přijetí většinou spotřebitelů je nutná hlavně jejich výhodnost pro ně samé, nikoli nařízení ze strany státu. VHS systém u videa, velikost audio kazet či CD disků, systém klávesnice QWERTY – to všechno jsou přirozené vzniklé a přirozeně adoptované standardy, k jejichž rozšíření státu nebylo třeba. Není to samo o sobě důkazem, že by nám všem bylo lépe, kdyby nemusely existovat úřady pro standardizaci na úrovni státu a také oddělení standardizace v jednotlivých firmách?
