Vážení příznivci individuální svobody,
Laissez Faire Vám jako pokaždé přináší i v květnu zajímavé a přemýšlivé texty, ať už se jedná o původní české články nebo o překlady myšlenek liberálních myslitelů z celého světa.
Ve Spojených státech dnešních dnů nabývá na intenzitě debata o odškodnění černých Američanů, kteří sem byli zavlečeni v rámci otrokářského systému. Za silný impuls k oživení této debaty lze nepochybně označit loňskou konferenci OSN v Durbanu, kde byla na mezinárodní úrovni poprvé důrazně nastolena myšlenka odškodnit státy Afriky za škody, které jim způsobila kolonizace ruku v ruce se zotročováním a „exportem“ jejich obyvatel. V Americe se jedná o přesvědčení, že nynější Američané černé pleti otroctví sice přímo nepocítili, přesto ale výrazně ovlivňuje jejich společenské postavení – a za to by měli být jednorázově či postupně odškodněni. Zdá se, že idea odškodnění zaplavuje svět a mnoho politiků se na ní „chytá“. Cítí náhle nutkavou potřebu se omlouvat, sypat si popel na hlavu, případně ostrou rétorikou vůči jiným státům připomínat staré křivdy (a získat nějaké ty hlasy v předvolebním období). Takovéto vrtochy se dostávají také do střední Evropy a tak se bude promyšlená argumentace z článku Stefana Spatha hodit nejednomu z nás. Předejít absurdní myšlence, „že lze učinit zadost spravedlnosti tím, že se jedné skupině odeberou peníze ve prospěch jiné kvůli činu, který první strana nespáchala a druhá neutrpěla“, lze jedině tak, že si každý uvědomí, zda se cítí jakýmkoliv způsobem vinen. Kdo pociťuje vinu za dávné (jím nezaviněné) tragedie a žije ve svobodné společnosti, tak mu rozhodně nebude bráněno v budování gigantických pomníků, ustavování fondů pro odškodnění či organizování sbírek za své peníze. Pokud je takovýchto lidí více, mohou zakládat občanská sdružení a různé společnosti a přesvědčovat i ostatní. Důrazně je ale potřeba odmítnout generalizační tendence a ustavování pocitu kolektivní viny a – co je ještě důležitější – vybírání peněz na tyto monstrózní politické projekty od těch, kteří nejmenší vinu necítí.
Dalším textem je zamyšlení ekonoma nad vrcholně politickým projektem společné evropské měny euro. Michal Vytiska pozoruje euro optikou Mundellovské teorie optimální měnové oblasti v kombinaci s Balassa-Samuelsonovým efektem a dochází k zajímavým závěrům, které se jeví jako velmi kontrastní vzhledem k aktuální, nepříliš pluralitní debatě o budoucím politickém a ekonomickém uspořádání EU.
Příjemné a přemýšlivé čtení přeje
Tomáš Jirsa