V čem je dobré EU pochválit, v čem kritizovat?
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu: Vítejte u našeho již téměř pravidelného WhatsApp chatu. Minulý pilotní díl o miliardářích a jejich společenské odpovědnosti byl podle mě docela úspěšný, měli jsme na sítích slušný zásah. Každý týden bychom chtěli probrat jedno téma, které rezonuje společností. Níže uvedený přepis byl částečně upraven pro lepší čitelnost.
Dnešním tématem, které rezonuje společností je zhodnocení 15 let členství ČR v EU, které se uskutečnilo 1. května o půlnoci během pálení čarodějnic.
Téma je to komplexní a já k němu mám spoustu pocitů, takže je asi dobře, že budu diskusi zase předsedat, abych tady nepsal ranty na několik stran. 🙂 Omezil bych debatu na tyto okruhy:
1) Co hodnotíte jako největší plusy a největší minusy členství v EU za posledních 15 let. V čem je dobré EU pochválit, v čem kritizovat?
2) Společná obchodní politika EU. Zhodnocení.
3) Zkusme si představit alternativní historii. Češi odmítli v roce 2003 vstup do EU, a vláda místo toho vyjednala vstup ČR do EFTA. Jak se liší život ČR(eu) od ČR(efta)? Jak populární je přestoupení do EU?
Ale jako zahřívací otázku (prosím o velmi stručné odpovědi) bych dal:
Hlasovali jste v referendu o vstupu? Pokud ano, jak? Pokud ne, jak byste tenkrát hlasovali?
Pavel Mises, ředitel výzkumu: Hlasovat jsem nemohl, tehdy mi bylo 17 let. Nejsem si jistý, jak bych se tenkrát rozhodl, sice jsem vnímal výhrady vůči EU, ale ta jednostranně zaměřená kampaň pro vstup do EU byla opravdu silná.
Jakub Skala, COO: Tak to je hodně ostrý začátek! Já jsem nehlasoval, protože jsem ještě bylo dítě. Ale býval bych hlasoval pro, protože tenkrát jsem netušil. EU mi dávala větší smysl než vláda ČSSD. No dneska vidím, že to ještě nebylo tak zlé. Aspoň teď nemusím litovat.
David Bartas, ředitel Centra pro výzkum EU: já jsem byl v sedmé třídě a bylo mi 13 😀 ale tehdy jsem byl velkej proponent EU a myslel jsem, že proti jsou jen komunisti. Mediální kampaň na mě zafungovala
Martin: Mně bylo 16 a výjimečně napad sníh… Pardon, to je odjinud. Bylo mi skoro 16 a hlasoval bych tenkrát pro, býval jsem mladistvým eurooptimistou a mladistvým ODSákem. Nemoh jsem pak ani hlasovat o rok pozdějc v prvních eurovolbách.
Marek Numerato, externí spolupracovník: Já jsem hlasoval a bylo to ano. Bylo období, kdy jsem toho litoval. Dneska už rozhodně nelituju 🙂
Jakub: Ty socan.
Martin: Numeratovi čouhá parte z kapsy.
Marek: To vystříhneme, doufám 🙂
Jiří Nohejl, hlavní ekonom: V referendu jsem tenkrát hlasoval proti, ale od té doby jsem spíše zmírnil své kritické postoje. Přece jenom, mládí je radikální.
Martin: Díky za úvodní kolo a přejdeme na první otázku. Co hodnotíte jako největší plusy a největší minusy členství v EU za posledních 15 let. V čem je dobré EU pochválit, v čem kritizovat?
Jakub: Abych neříkal to, co budou říkat všichni ostatní. EU nám dala moře, hned několik. Takže za mě supr.
Martin: A hory.
Jakub: Dokonce!
Jiří: Hory jsou určitě velké plus. Kdyby nebylo volného pohybu práce v EU (konkrétně mezi ČR a Rakouskem), tak bych se pravděpodobně, a to na dost dlouhou dobu, nestal lyžařským instruktorem. 😉 Teď ale nevím, zda zrovna tohle je plus či mínus. 😀
Martin: Jak jsem říkal ve svojí odpovědi pro Finmag: volnej pohyb osob, zboží, služeb (more or less) a kapitálu je #epicwin. Za to EU zaslouží pochválit určitě.
Jiří: Souhlasím s Martinem. Jeho odpověď ve Finmagu byla skvělá. Možnost volně cestovat, pracovat a obchodovat v rámci evropských států sdružených v EU je rozhodně obrovským přínosem členství České republiky v unii. Ostatně už v roce 1944 navrhoval Ludwig von Mises jako poválečné řešení pro zachování míru a prosperity unii „západních demokracií“ postavenou na volném obchodu a migraci.
Marek: Určitě, jak už jste už zmínili, největší pozitiva nám přináší volný obchod s ostatními členskými zeměmi. Díky tomu se postupně zvedá naše životní úroveň, funguje u nás řada zahraničních zaměstnavatelů, exportéři mají svá odbytiště převážně v zemích EU. Chceme-li někoho přesvědčovat o významu členství v EU, ukažme mu, jak se po vstupu změnila životní úroveň v ČR vůči zemím původní unijní patnáctky, jak u nás vypadá míra nezaměstnanosti, které země vévodí statistikám exportu, ze kterých zemí nejčastěji čerpáme zahraniční pracovní sílu. Osobně mě velice mrzí, když někdo zplošťuje debatu o přínosech EU na otázku dotací, respektive na to, kolik miliard eur k nám prostřednictvím nich přiteklo.
Vedle ekonomických přínosů členství pozoruji ještě jeden, o nic méně významný, který se týká politiky. Jsme pod daleko větší kontrolou zvenčí a jsem přesvědčen, že autoritářské duo prezident – premiér se aspoň částečně krotí díky tomu, že jsme součástí většího politického celku a pociťují určitý tlak zvenčí.
Pavel: Já za naprosto nejvíce pozitivní věc po vstupu do EU považuji otevřené hranice. Pamatuji si ty hrozné kolony a nervozitu, aby člověka celníci neodchytili a nezkoumali blíže. Dnes už si tuhle „zábavu“ s celníky užijeme jenom na poště Praha 120 se zásilkami mimo EU.
Jakub: Ale když Marek tak hezky načal thema dotací, tak jsem si nedávno přečetl, kolik nám tedy německý daňový poplatník ročně sype. A je to 50 miliard čistýho. Za mě velkej lol, 1 % HDP. Pokud tohle někdo považuje za něco zmíněnýhodnýho, tak vůbec nechápe hlavní přínosy EU.
Jiří: To je od Marka skvělá poznámka, že přínosy nelze zploštit pouze na dotace a kolik nám z EU přišlo peněz. Pouze z pozitivní bilance finančních toků navíc nelze automaticky usuzovat na reálný přínos pro zdravé hospodářství. Zde lze poukázat na známé přirovnání s vykopáváním a opětovným zasypáváním děr v zemi.
Jakub: Ale abychom jen nechválili. EU zaslouží pokárat především za obrovskou míru byrokracie, kterou přináší. A právě zmíněné dotace, které přesouvají peníze od jednoho k druhému a potlačují konkurenceschopnost ekonomiky. Z podnikatelského zdravého soupeření se často stává spíš boj o dotaci a lidé se věnují sepisování žádostí namísto skutečně produktivních činností.
David: Podívejme se na to optikou jednotlivce a jeho svobod. Máme díky EU obrovské příležitosti studovat, pracovat a podnikat na největším trhu na světě s nejvíce vzdělanými občany. To je obrovské plus. Účetně je čistá pozice ČR z let 2004-2018 plus 741 miliard Kč. Částka ale představuje jen asi 1,5 % našeho HDP. Většina občanů z dotací prospěch nemá. Naopak všichni se podílí na placení účtů evropské byrokracie a regulace podnikání. A tady je co kritizovat. Britský think-tank Open Europe v roce 2015 odhadl náklad 100 nejhorších regulací EU na Británii na 33 miliard liber, což pro ní představovalo téměř 2 % HDP. Mezi nejnákladnějšími položkami najdeme klimatickou politiku a obnovitelné zdroje. Za ně přitom platíme v České republice relativně ještě více než Britové. Nikdo nedotuje solární panely a biopaliva tak jako my. EU nám tak přinesla i řadu nákladů, které platíme v cenách energií a v obtížnosti podnikání všichni.
Jiří: Dost podstatné negativum je určitě situace, kdy jsou peněžní toky v rámci EU rozdělované byrokratickými a nikoli tržními principy a při kritice dotační politiky se ani nemusíme zabývat podvodným jednáním, které se neustále řeší v rámci známé kauzy Čapí hnízdo. Evropské peníze získávají subjekty na základě jiných schopností než je nabídka zboží a služeb poptávaných spotřebiteli.
Martin: Jenom bych dodal, že náklady těch unijních regulací se hrubě podceňují. Nejde jenom o přímý náklady na implementaci nějakým ouřadou na ministerstvu. Jde i o to, že lidi těm dotacím nerozumí. Kolik nedorozumění a nákladů soukromníků už stálo GDPR? A to ještě ani nejsme ve fázi pokut! A co s tím, když váš podnik zbankrotuje, protože veškerá konkurence dostala dotace?
David: Nikdo neumí vyčíslit implicitní náklady a obětované příležitosti lidí, co ztrácejí motivaci v té jungli předpisů zkoušet podnikat
Jakub: Když už hlavní ekonom zmínil ten Čapák – je to přesně tak. I kdyby Čapák vymyslela nějaká podnikavá babička z regionu, pořád to není důvod takový business sponzorovat dotacemi. Business má být business.
Marek: Co se týká negativ, zmínil bych přemíru regulací, nepříliš důvěryhodné reprezentanty institucí EU (ať už jde o jejich charakter, nekompetentnost či politickou minulost), z konkrétních politik třeba povinnost přimíchávání biopaliv. A taky to, že nemalá část dotací šla do nesmyslných projektů nebo tam, kde pokřivily konkurenci. Jde o zdroje, které by bylo smysluplnější využít jinde nebo je nejlépe ponechat v kapsách těch Francouzů, Švédů, Němců atd., kteří to v konečném důsledku zaplatili. Bolestivou zkušeností pro Česko bude i Brexit. S Británií by odešel člen, jehož reprezentanti uměli EU v řadě věcí usměrnit, nemluvě o tom, jak významný obchodní partner to je.
Jakub: Pochybuji, že za GDPR někdy padnou nějaké pokuty. Bude to jen další věc, kterou jsme dva roky žili a pak už po ní neštěkne ani pes. Jen nás to všechny stálo balík peněz.
David: Prošel jsem 4 korporáty a všem by šlo dát tunu pokut, kdyby regulátoři věděli vše, co se tam děje. 😀
Pavel: Hlavní negativum pro mě je ztráta suverenity, zejména snížení naší kontroly nad legislativou. I voliči si toho všímají, volby do Evropského parlamentu mají tradičně nejnižší účast. Téměř nikdo neví, kdo jsou naši europoslanci. A našich 21 „statečných“ těžko může ovlivnit rozhodnutí zbývajících 730 z ostatních států. Výsledkem jsou směrnice a nařízení, které tu téměř nikdo nechce.
Jiří: Obecně bych k EU byl velmi kritický, ale to z úplně jiného pohledu než, který zaznívá od nejhlasitějších národoveckých kritiků unie. Oproti argumentům „národní suverenity“ bych naopak viděl problémy v tom, že EU není dostatečně otevřenou ekonomikou, ale skrze dotační a regulační politiku zavádí bariéry obchodu a migrace nejen uvnitř unie, ale také mezi unií a dalšími svobodnými demokratickými státy po celém světě.
Marek: A když už jste nakousli GDPR, myslím, že to je ukázkový příklad, kdy na počátku je ušlechtilá myšlenka (tedy zvýšit ochranu osobních dat občanů. Co by za to dalo v Číně a možná i v USA). Jenže udělá se to způsobem, který klade nadměrné nároky na podnikatele a navíc je s tím spojen ten strašák pokut, kterou když dostanete třeba vinou zlomyslného nebo nedůsledného zaměstnance, tak můžete rovnou zavřít krám.
Jakub: Ale David dobře poukázal na jungli předpisů – já obdivuji každého, kdo je v téhle nejistotě ochoten podnikat. V mých očích to už skoro hraničí s bláznovstvím, bohužel.
Jiří: Což poukazuje na fakt, že nikdo neumí zjistit, jaké projekty díky dotacím naopak nevznikly, jelikož výhodu získali ti se schopnostmi žádat o dotace oproti těm, kteří se ve stejném čase místo dotací soustředili na reálný business projekt. A to ani nemluvím o situacích, kdy pro získání dotace je třeba utratit více než daný subjekt skutečně potřebuje a co by takový subjekt bez dotací býval vynaložil na stejný projekt na volném trhu.
Jakub: Jenže neví, protože neexistuje dostatečný množství regulátorů, aby vůbec dokázali ty svoje výmysly vymáhat. Naštěstí. Je to jen takový bič na firmy, kdyby náhodou zlobily.
David: Tím víc se pak dá obratně využít moc v pozici vlády – jak ji i Babiš realizuje.
Martin: Naše druhý téma dneska je: Zhodnocení společná obchodní politiky EU. Jsme think-tank, který se 30 let zabývá ekonomií a 30 let bojuje za svobodný obchod. Po mém soudu tady EU bohužel selhává na celé čáře. Jirka a Pavel už to téma trochu nakousli.
Dřív, než se pustim/pustíme do kritiky, chci ale EU zase jednou pochválit. Chválim, že za Junckera a Timmermanse se dokončily dohody s Kanadou, Japonskem a Singapurem a že z dohody s USA opakovaně nevycouvala EU, nýbrž Trump.
Jinak je to katastrofa…
Téma nakousnul Pavel nechtěně, když zmínil fronty na hranicích. Naše rodina jezdí do Německa prakticky ob týden. Za ty fronty na hranicích mohla právě společná obchodní politika! Jakmile jsme vstoupili do EU, fronty zmizely. (Schengen přišel až později. Musím o tom napsat článek.)
Jiří: Společná obchodní politika EU by byla velmi dobrým řešením, pokud by byla postavená na respektu k volnému obchodu a porozumění ekonomickým poznatkům jakými je například teorém komparativních výhod či známý Heckscher–Ohlin model. Jinými slovy obchodní politika postavená na pochopení, že přínosy zahraničního obchodu nejsou definovány arbitrárními hranicemi schengenského prostoru.
Navíc Martinův poznatek ohledně front na hranicích ukazuje, že existují externality, které vyplývají z otevřeného obchodního systému uvnitř, který je ale velmi uzavřený směrem ven. Ostatně výše zmíněný Ludwig von Mises navrhoval obecně unii všech západních demokratických zemí. Pro zmírnění negativních externalit je potřeba, aby nebyl volný obchod kompenzovaný zvýšenou centralizací rozhodování.
Jakub: Společná obchodní politika je jen nahrazení národního protekcionismu tím nadnárodním. Díky bohu za větší vnitřní trh, ale vůči třetím zemím je to pořád špatné.
Martin: Chtěl bych tady zdůraznit, že 1) nic nebrání EU srazit svoje cla na minimum nebo úplně na nulu (precedenty existují – Hongkong, Singapur, Nový Zéland), 2) cla jsou amorální vůči chudým v EU i ve třetích zemích, 3) EU je vyloženě špatná v dojednávání dohod o volnym obchodu.
Tisíc facepalmů: Juncker’s Trade Pitch to Trump: ‘I Can Be Stupid, as Well’
Marek: U společné obchodní politiky vnímám jako největší úspěch poměrně čerstvé uzavření dohody s Japonskem. Důležitá je i asociační dohoda s Ukrajinou.
Chybí mi jednotnější postoj členských zemí ke spolupráci s Čínou. Považuju za krajně nešťastné, že se několik členských zemí EU zapojuje do budování Čínou iniciované Novodobé hedvábné stezky tzv. na vlastní triko. Čína si tak může v Evropě upevnit vliv a moc daleko lépe, než kdyby měla partnera v EU s jednotným hlasem. No a pak je tu šílený Trump, který se snaží eskalovat celní válku. Ze strany EU to nevypadá, že by si s ním dokázala vědět rady…
Martin: Na asociační dohodě s Ukrajinou je nešťastný právě to, že nutí Ukrajinu kopírovat celní sazebník EU, jak rozumím čl. 84. Ta smlouva má přes dva tisíce stran, takže porozumět tomu plně, je v podstatě nemožný.
Marek: Za prvních šest měsíců platnosti ekonomické části dohody obchod s EU vzrostl o 22 procent (na unii připadaly dvě pětiny ukrajinského obchodu). To mi zní jako pozitivní trend. Ale počkáme si, resp. zkusím se mrknout po aktuálnějších datech.
David: Tady budu ďáblův advokát. Podle mě obchodní politika EU odpovídá realisticky tomu, že v ní je 28 rozdílných států s mnoha odlišnými motivacemi. Nejvíce protekcionisticky se chová dlouhodobě Francie. Tomu odpovídají cla EU na zemědĕlské komodity v průměrné výši téměř 8 %. Zemědělství je pro Francii prioritní záležitost. EU těmito tarify zabraňuje okolním státům i ze severu Afriky konkurovat evropským výrobcům a vytváří zbytečné napětí. Celkově jsou tarify EU podle statistik WTO na úrovni 3 %. Z velkých ekonomik mají nižší jen USA se 2,3 % a Japonsko s 2,1 %. EU ale také nastavuje velké netarifní překážky, které v průmyslové výrobě prakticky vyřazují velkou část konkurence. Pro středně velké firmy ve světě je velmi náročné plnit technické, hygienické a další standardy EU. V regulacích spočívá pravá tvář evropského protekcionismu. Jsou šité na míru velkým evropským korporacím.
Jiří: Z toho, co píše David, je patrné, že problém nastavení obchodní politiky, tak jak bychom si jí asi představovali a která respektuje ekonomické poznatky o volném obchodu a migraci je v tom, že taková obchodní politika by neumožňovala různé formy dobývání renty ze strany evropských firem na úrok evropských spotřebitelů. Současně by také taková obchodní politika neumožňovala politickým stranám přetrvávající nabídku různých „anti-foreign bias“, o kterých v souvislosti s iracionálním voličem píše Bryan Caplan.
Marek: Tady budu s Pavlem nesouhlasit. Nevolám sice po centralizaci, ale po nutnosti najít kompromis, aby pak bylo možné vyjednávat s hráči velikosti Číny, USA, Ruska nebo Indie jedním, dostatečně významným hlasem. Švédsko si zkrátka těžko vyjedná se zemí o velikosti a významu USA takové podmínky jako si může vyjednat EU.
Jiří: Pokud ta centralizace má podobu pouze vyjednávání o volném obchodu, tak je zde možná nějaký čistý přínos, nicméně pokud je s tou centralizací spojená i regulace, tak je viditelný vnější protekcionismus nahrazen neviditelnými interními bariérami.
Jakub: Otázka je, jestli je třeba v obchodní politice tolik vyjednávat. Jak zmiňoval Martin i jednostranné zrušení cel funguje.
Pavel: Marku, co se týče vyjednávání smlouvy o volném obchodu s Indií, tam se to táhne už více než desetiletí. Výsledek nikde. A dohoda TTIP je jedno velké fiasko. Čína a Rusko pro EU není obchodní partner. Takže praktické výsledky jsou žalostné.
Martin: Marek by měl pravdu, kdyby EU přistupovala k dohodám o volnym obchodu tak, že mají dělat volný obchod, a ne harmonizovaný obchod. 🙁 Proto je EU taky vyjednává tak dlouho. 🙁
David má pravdu s netarifníma překážkama. Většina africkejch zemí má buď s EU dohodu, nebo jede v režimu Everything But Arms, ale netarifní překážky je srážej na kolena.
Vzorová moderní obchodní smlouva podle společný práce 11 think-tanků.: Povšimněme si též, že není jenom na dvě strany, jak bohužel říkají libertariáni, kteří se neorientují v mezinárodním obchodu.
Pavel: Společná obchodní politika EU pro mě znamená centralizaci veškerých rozhodnutí do Bruselu, a to je podle mě špatně. Tím, že je všechno na jednom místě a v rukou několika málo jedinců, se velice jednoduše daří ovlivňovat přijetí různých opatření lobbistům. Obhájcům této politiky doporučuji nahlédnout do společného celního sazebníku, něco takového nikdo soudný nemůže obhajovat. Je to jedním slovem šílené. A nejsou to jenom cla, ale i kvóty (jak na straně importu i exportu) a další regulace.
Marek: Pavle, ano, tady souhlasím, to je zoufale dlouhá doba 😕 Martine, taky souhlas, volný, ne harmonizovaný obchod, respektive do určité míry harmonizace nutná je, ale nesmí se to přehánět. Spotřebitel potřebuje jistotu, že produkt z druhého konce světa splňuje stejné nároky, na něž je zvyklý u domácích producentů. A firmy potřebují mít jistotu, že když budou vyrábět podle jasně nastavených pravidel, udají své zboží v EU i na druhém konci světa.
Martin: Pomalu bych se přesunul k závěrečnýmu tématu. Naše závěrečný téma pro dnešní den je pokus o kontrafaktuální historii: Zkusme si představit alternativní historii. Češi odmítli v roce 2003 vstup do EU, a vláda místo toho vyjednala vstup ČR do EFTA. Jak se liší život ČR(eu) od ČR(efta)? Jak populární je přestoupení do EU?
Stalo se to nejspíše tak, že Václav Klaus se odhodlal obětovat svoji politickou kariéru a postavil se za princip, že ČR nemá do EU vstoupit. Tvrdě ostřeloval zcela oslabenou Špidlovu vládu, která nakonec referendum těsně prohrála, čímž ke svému překvapení zároveň prosadil, co chtěl, a jeho politická kariéra naopak posílila. ČR si poměrně rychle vyjednala vstup do EFTA a pro jednoduchost předpokládejme, že od 1. května 2004 je členem EFTA.
Co je jinak? Je David Rath premiér?
Marek: Netroufám si ani odhadnout, co by bylo kdyby. Možná, že v takové situaci je premiérem Jaroslav Foldyna a na Hradě sedí Vítězslav Jandák. 🙂
Ale myslím, že pokud by se Češi v této hypotetické situaci podívali ke Slovákům a všimli si, jak se jejich země v průběhu členství v EU pozvedla, chtěli by do Unie taky 🙂
Jakub: Nad třetí otázkou jsem se dokonce předem zamyslel a otevřel jsem si i Wikipedii. Současným členům EFTA se do EU nechce a není divu. Jsou ekonomicky i politicky ukotvení v Západní Evropě a EU jim nemá co nabídnout. Naopak do EU se touží dostat ty země, které by se rády více ekonomicky a také (nebo hlavně?) politicky dostali na Západ. Pro Ukrajinu a Gruzii má být EU obrana před Ruskem. Jak bychom na tom byli my? Z mého pohledu bychom asi byli blíže současným členům EFTA než současným EU kandidátům, ale těžko odhadovat o kolik.
Martin: Z mého pohledu: Ekonomika ČR byla před transpozicí komunitárního acquis velmi liberální ekonomikou, krásně by se hodila ke Švýcarsku a Lichtenštejnsku. Fiasko s eurem a migrační krizí by posílilo euroskepticismus obyvatel, ale tlak politiků na vstoupení by byl obrovský. Podobně, jako je tomu v Norsku.
A David Rath ani Andrej Babiš by nebyli stíháni za dotační podvod. Problém je, že Babiš vyrostl na unijních dotacích a regulacích. Bez nich by nebyl premiér.
Jiří: Po ekonomické krizi následující po roce 2008 vyhrála volby politická strana poukazující na to, že mnoho z problémů našeho hospodářství souvisí s tím, že nejsme plnoprávnými členy EU. Jako argument pro vypsání nového referenda slouží naše velmi výhodná smlouva s USA o volném obchodu, které je dáváno za vinu, že se k nám díky ní rychle přelila americká krize. Snaha o větší zakotvení v evropském prostoru pak pomohla vládě k tomu, že se lidé v druhém referendu vyslovili pro vstup ČR do EU.
Pavel: Obávám se, že Jirka má pravdu, že by to nakonec tak dopadlo. Přesně takhle to bylo v Británii v 70. letech. Pokud tomu však bylo jinak a my se v EFTA udrželi, ekonomicky bychom na tom pravděpodobně byli lépe než teď. Mohli bychom obchodovat s celým světem, aniž bychom museli přijímat nesmyslnou unijní legislativu. Také bychom zůstali členem CEFTA.
Z EU bychom přijali pouze to, co by nám přišlo výhodné: například Schengen, Erasmus a přístup do EHP. Co se politiky týče, hlas všech občanů ve volbách by měl větší váhu. A Andrej Babiš by bez unijních dotací neměl takový vliv. Ale konkrétní jméno hypotetického premiéra namísto něj nebudu zkoušet tipovat.
Martin: Měli bychom taky všechny tyto dohody o volném obchodu, a narozdíl od členství v EU bychom si mohli vyjednat dalších dohod nad tento rámec, kolik bychom jenom chtěli! Island má FTA s Čínou! (Norsko nechce.)
David: Zkušenost ostatních států EFTA napovídá, že občané těchto zemí nemají o členství v EU zájem. Požívají prakticky všech výhod členství a můžou se zároveň vyhnout nepopulárním politikám, které nejsou v jejich zájmu. Ať už jde o část byrokracie, migrační politiku nebo přispívání na záchranu problémových evropských ekonomik a bank. Státy EFTA taky mají volnější obchodní režim s větší částí světa než členské státy EU. Pro jednotlivce nezávislé na evropkých dotacích se jedná o ráj. Na druhou stranu cesta do toho ráje je dnes zablokovaná Evropskou unií, která nenechá žádný stát z EU odejít se všemi výhodami, které mají státy EFTA. V alternativní historii si ale myslím, že by velká část společnosti byla ve volném přidružení k EU v rámci EFTA spokojená. Stejně jako jsou spokojení například Islanďani a Norové a o změně už neuvažují.
Jiří: Země EFTA jsou podle mého názoru geopoliticky a historicky málo srovnatelné s ČR. Nechci tím říct, že bych nebyl příznivcem společenství volného obchodu a migrace bez přívlastků, kterým naopak rozhodně jsem, ale naši nezávislost podobnou té, kterou má Švýcarsko, Norsko, Island či Lichtenštejnsko, považuji za z politického hlediska neudržitelnou.
Martin: Podle mě máte pravdu. Vstup do EU byl historická nevyhnutelnost a podle mě by k němu došlo, i kdyby byl vstup nejdříve odmítnut. To si uvědomil Václav Klaus, který raději navenek podporoval vstup do EU, protože viděl, že jiná cesta vpřed neexistuje.
Možná trochu jiný příběh by byl, pokud by se nám podařilo udržet v EFTA do přestupu Británie. EFTA s Británií a Českem (Česko má stejný počet obyvatel jako současná EFTA) je jiné zvíře než dnešní maličká EFTA.
Marek: Ano, prošlo to jiným historickým vývojem. Já si fakt nedokážu představit, že by se Česko ve fázi vyrovnávání se s centrálně řízenou ekonomikou a post-totalitním režimem, stalo podobným ostrůvkem uvnitř EU jako Švýcarsko.
Ze sousedních zemí má pro nás minimálně Německo (kvůli exportu a něm. firmám, co u nás podnikají) a Slovensko (zdroj prac. síly) strategický význam a je důležité s nimi táhnout za jeden provaz
Jiří: Další otázkou je, pokud bychom skutečně do unie tenkrát nevstoupili, zda bychom dnes byli výkladní skříní volného obchodu s celým světem. Obávám se, že nikoli. Naše historická zkušenost neukazuje, že by český volič byl příznivcem politiky klasického liberalismu. Spíše bych to viděl tak, že to zpětné zhoupnutí se od “laissez faire pohádky 90. let” k tomu, co vidíme v politice dnes, by bylo ještě výraznější.
David: Proto EU nedovolí vznik toho zvířete 😀 Holt Verhofstadt, Barnier a Juncker nejsou jen idealisti, ale celkem tvrdí reálpolitici.
Marek: Neměli jsme rozbíjet Rakousko-Uhersko 🙂
David: Pravda, Rakousko-Uhersko, a ještě anektovat Polsko 😀
Marek: 🙂
Martin: Neřekl bych, že Švýcarsko táhne za jiný provaz než Německo, ale čas se nám nachýlil, takže vám položím poslední zákeřnou otázku. Bude v ČR vypsané referendum o vystoupení (byť biasované) do roku 2030?
David: Po fiasku Británie už o odchodu z EU nikdo uvažovat nebude. Je ale možné, že se vlivem krize postupně rozpadne sama. I kvůli nešikovné architektuře, kdy nejde právně odejít z eurozóny bez odchodu z EU
Martin: David je politik, takže na jednoznačně položenou otázku, neumí říct ano/ne. Jak říkal Bůh: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“
David: Ne, NE 😀
Pavel: Netroufnu si odpovědět. Odejdeme bez placení. Ale těžko říct, jestli do roku 2030. 😀
David: Možná těch 30 Svobodných nebo kolik vás zbývá odejdete do Liberlandu ne? 😁
Marek: Bude se o tom ještě hodně diskutovat, některé subjekty téma vypsání referenda využijí jako slib, kterým jim vynese poslanecká křesla, ale na hlasování nakonec nedojde. Brexit slouží aspoň pro mainstream jako odrazující případ
Jakub: Imho ne.
Jiří: Myslím, že je to málo pravděpodobné, ale pouhý příslib referenda udrží v politice mnoho subjektů, které bychom tam raději neviděli.
Martin: Já si tady pro svoje budoucí zesměšnění teda taky troufnu napsat, že do roku 2030 nejenom že referendum neproběhne, ale ani k němu nebude přijatá legislativa.
Martin: A jinak všechny zvu příští úterý 14. května na náš seminář o budoucnosti EU a následnou výroční přednášku o tom, jaké liberální možnosti skrývá brexit. Přednášet bude rozený gentleman, rodák z Peru, mozek za brexitem, europoslanec a prezident Iniciativy pro volný obchod Daniel Hannan. Všichni přijďte! 🙂
Marek: U některých otázek jsem zapotil víc jak u včerejšího maratonu!
Martin: That’s a wrap, folks. Děkuji. 🙂
