Polemika s polemikou Miroslava Singera
Miroslav Singer se v Respektu 48/2000 pustil do polemiky o povaze informačních technologií. Chtěl asi některé otázky uvést na pravou míru. Při hledání cesty z bludiště ven ale sám zabloudil. Svým textem diskusi o „nové ekonomice“ spíše jen dál zamotal a řekl si tak o reakci. Ta nemusí být v tomto případě marná, protože Singerův text představuje hezký řez průměrnou úrovni domácí diskuse o tomto pojmu a dá se na něm ukázat i něco obecnějšího.
Jak jsem se sám vyvrátil
Miroslav Singer v textu předvádí hezkou ukázku vyvrácení sebe sama, když se nejprve postaví za tezi, že informační technologie nemění úlohu státu ani trhu, aby vzápětí řekl, že příklad Microsoftu ukazuje na „zvyšující se ekonomický význam státních zásahů směřujících k ochraně volné soutěže“. Tuto větu si nelze vysvětlit jinak, než že v době informačních technologií vyžaduje trh přísnější antimonopolní politiku (tedy změněnou úlohu státu). Snad proto, aby nám trh „nezplaněl“ a příliš se nám nemonopolizoval.
K podpoře tohoto sporného tvrzení používá některá již stokrát vyluhovaná tzv. specifika „nové ekonomiky“, která ji snad mají odlišovat od všeho, co jsme dosud znali. Jedním takovým rysem má být, že informační zboží má vysoké fixní náklady a téměř nulové náklady reprodukce. To ale není žádné specifikum informací nabízených na internetu. Totéž platí pro výrobu filmu nebo novin. I v nich se nejprve musí zaplatit obrovské fixní náklady na štáb či redakci, přičemž náklady na dodatečnou kopii filmového pásu či dodatečný výtisk novin jsou ve srovnání s tím zanedbatelné. Odborníci z oblasti těžby ropy nebo plynu by mohli dodat, že něco podobného platí i v jejich branži. Náklady na výstavbu těžní věže a provedení prvního vrtu jsou obrovské a jsou utopeny (sunk costs), když se vrt ukáže jako neočekávaně málo plodný. Ve srovnání s tím se náklady na vytěžení dodatečného barelu ropy dají považovat za téměř zanedbatelné. A to už jsme opravdu velmi daleko od informací. Podobných příkladů je samozřejmě spousta. Proč si propagátoři „nové ekonomiky“ vybírají právě tento v mnoha odvětvích běžný rys podnikání, aby odlišili svou milovanou „novou ekonomiku“ od zbytku světa, zůstává záhadou. Stejně jako otázka, proč by mělo díky rozvoji informačních technologií docházet k růstu role státu při ochraně tržní soutěže.
To je opravdu špatná analýza. Pravý opak je totiž pravdou. Jestli případ Microsoftu něco ukázal, pak především naprostou bídu a neudržitelnost převládajícího přístupu k ochraně volné soutěže pomocí antimonopolních zákonů a úřadů.
Ekonom Murray Rothbard vtipně a přesně vládám poradil, že k ochraně hospodářské soutěže by úplně postačovalo, kdyby zrušily ty monopoly, které samy udržují svými regulacemi při životě (pošty, dráhy, telekomunikace apod.). Jenom ty totiž disponují tou výhodou, že se o konkurenci, inovace a kvalitu nemusejí starat.
Naopak dominantní postavení jakékoli firmy vzniklé díky dobrovolnému rozhodnutí obrovského množství lidí kupovat její výrobky, představuje úplně jiný příběh. Je absurdní trestat výrobce za to, že má tu „smůlu“, že jeho výrobky kupuje příliš mnoho lidí. Je to totéž, jako říci, že v politické soutěži by mělo být dáno zákonem, že žádná strana nesmí získat více než 30, 40 nebo 50 procent relevantního trhu (zastoupení v parlamentu), přestože by jí lidé chtěli takovou podporu dát.
Není přece trestuhodné vytvořit produkt, který jednak lidem „chutná“ a jednak je tak specifický, že jej lze obtížné (pouze s vysokými náklady) nahradit jiným produktem (to je v Singerově pojetí zřejmě operační systém počítače). Právě naopak. Touha vytvořit takový produkt je přece hlavním hnacím motorem konkurence a inovací. Co jiného je hospodářská soutěž, než snaha podnikatelů o objevení či dokonce vytvoření nových trhů, které slibují vyšší tržní podíly a tím pádem vyšší než běžné zisky? Vedlejším produktem těchto snah je zavádění nových technologií a inovací, vývoj nových výrobků a stanovování odlišných cenových politik. To vše je podstatou soutěže, tak jak ji všichni běžně rozumíme. Vývoj v oblasti informačních technologií není ničím jiným než potvrzením této devadesát let staré myšlenky ekonoma Josefa Schumpetera.
Je zjevné, že někteří jsou v soutěži úspěšní a někteří i velmi úspěšní. Výjimečným „inovátorům“ se může podařit získat na svou stranu dokonce velkou většinu spotřebitelů a stát se lídry trhu. Jiný rakouský ekonom Hayek dokazoval, že takovéto dominantní postavení může podnikatel udržet i velmi dlouho, je-li výrazně talentovanějším inovátorem ve srovnání se svými konkurenty. Stejně tak výjimečně talentovaný hokejista, fotbalista nebo zpěvák mohou udržet svůj významný podíl na sportovním nebo hudebním trhu velmi dlouho a být po celou tuto dobu odměňováni vyššími příjmy než konkurence. Nikoho by nenapadlo zlomit nohy Jágrovi nebo Gretzkemu, aby byli v soutěži „zrovnoprávnění“ s ostatními méně talentovanými hokejisty. V případě Microsoftu se však takováto politika „lámání nohou“ pro mnohé pozorovatele stává žádoucí a dokonce jedinou správnou politikou.
Penále za včasný nákup
K Singerovu spornému závěru o rostoucím významu antimonopolní politiky státu v době informačních technologií by bylo možné napsat mnoho stran. Uvedeme ale jen provokativní analýzu nositele Nobelovy ceny za ekonomii George Stiglera, který nabídl již dávno přesvědčivější pohled na tuto oblast. Podle něj může podnikatel nad konkurencí zvítězit dvěma způsoby: buď porazit soupeře na trhu, nebo jej porazit mimo trh, například dosažením nějakého administrativního zásahu státu vůči nepohodlnému soupeři. Záleží pouze na tom, co je v daných podmínkách levnější. Je-li konkurent tak úspěšný, že jeho poražení prostřednictvím tržní soutěže by bylo příliš nákladné a zároveň je jeho pozice na trhu tak dominantní, že je možné jej označit ve veřejné diskusi za „škodlivý monopol“, zvolí rozumný manažer cestu druhou. Vznik Shermanova antitrustového zákona a jeho uplatnění proti společnosti Standard Oil v roce 1911 tak není ničím jiným než pokračováním konkurenčního boje na jiném hřišti, jakým jsou parlamenty, soudy nebo vláda.
Totéž platí i pro Microsoft. Antimonopolní spory a jejich administrativní výsledky jsou stejným plodem tlaku zájmových skupin jako speciální dotace zemědělcům či zvláštní zacházení s horníky.
Cesta k regulacím a vyšším daním obvykle začíná právě hledáním specifik nějakého oboru, povolání či typu podnikání. Tato stará píseň se znovu opakuje i v případě „nové ekonomiky“. Čím více specifik „nové ekonomiky“ se podaří najít, tím více důvodů pro to, aby stát vymyslel nějaký nový výdajový program či politiku, tu někoho zvýhodnil, tu dal novou dotaci a tu zase nový grant. Čím více ovšem bude stát dávat, tím více bude muset brát.
Tvůrce nejúspěšnější ekonomické reformy v posledních dvaceti letech, novozélandský ministr financí Roger Douglas, shrnul na pražské přednášce v roce 1998 podstatu své reformy jednou větou: „Prostě jsme zrušili privilegia“. Totéž by mělo platit i v oblasti informačních technologií. Proč jednoduše nenechat na samotných lidech a firmách, aby se rozhodli, kolik počítačů si koupí, jak je budou využívat, kolik času stráví u internetu a jestli se k němu vůbec připojí?
V Maďarsku hledání specifik internetu skončilo klasicky po evropsku, obrovským výdajovým programem vlády na podporu „nové ekonomiky“ v řádu několika miliard forintů, který zaplatí daňoví poplatníci. V jiných zemích, včetně ČR, se zvažují či zvažovaly různé formy daňových ulev pro IT firmy či pro občany, kteří si chtějí koupit počítač. Ale co se na daňové zvýhodnění nákupu počítače podívat jinýma očima. Třeba jako na současné okamžité daňové znevýhodnění všech, kteří si chtějí koupit cokoli jiného než počítač. Například proto, že už počítač dávno mají a jsou tak paradoxně penalizováni za to, že si nově podporovanou technologii koupili dříve.
Porovnávání neznámých
Velmi úsměvné je Singerovo tvrzení, že hlavní proud ekonomie má zásadně jasno v dopadu informačních technologií na růst produktivity práce. Podle Singera ekonomové dokonce vědí, že dopad IT je stejný jako mělo zavádění elektřiny.
Skutečnost je jiná. O vlivu informačních technologií a konkrétně internetu na produktivitu práce se zatím vedou urputné spory, jejichž výsledek je vším jiným, jenom ne zásadní shodou. Významný americký ekonom Robert Gordon letos v sérii textů dokazoval, že vliv IT na růst produktivity a tím i na růst americké ekonomiky je zcela neprokazatelný. Stejně skeptičtí jsou i Martin Feldstein nebo Alberto Alesina, jména Singerovi jistě známá. Feldstein horké internetové hlavy chladí poukazem na to, že ekonomie obecně neumí s technologickým pokrokem dobře empiricky pracovat a v růstových modelech je tento faktor spíše pověstnou „černou skříňkou“. Podle Feldsteina ekonomové vědí, že technologický pokrok existuje a že je nesmírně důležitý, ale s dostatečnou přesností jej prozatím kvantifikovat neumějí. Inovací se v ekonomice objevují stovky každý rok a rozklíčení dopadu každé jedné z nich na růst v dlouhém období je spíš alchymií než ekonomií. Samozřejmě existují i vědci opačného názoru. O vyčíslení vlivu IT a internetu na produktivitu v USA se ve výzkumech pro Federální rezervní systém pokusili třeba Oliner a Sichel či Jorgensen a Stiroh. Jejich výsledky jsou však předmětem dalekosáhlých diskusí.
Takto bychom mohli řadit ekonomy na jednu či druhou stranu velmi dlouho. Čili shrnuto, o vlivu informačních technologií na růst toho s jistotou víme velmi málo a o zavedení elektřiny ještě méně. Singerův příklad je proto porovnáváním dvou neznámých, což je velmi riskantní podnik. Jeho silná tvrzení jej usvědčují z toho, že sám asi o empirických studiích na dané téma mnoho neví.
„Nová ekonomika“ jako produkt
Málokdo si uvědomuje, že sám pojem „nová ekonomika“ se stal produktem, prodejním artiklem. Trh s tímto produktem se čile vyvíjí jak na poli vědeckém tak novinářském či podnikatelském. V podnikání je to zjevné. Stačí se podívat do jakéhokoli vydání týdeníku The Economist a čtenář najde desítky inzerátů poradenských, konzultačních a IT firem, které nabízejí všem orientaci v „nové ekonomice“, ať už si za ní kdokoli představí cokoli. Nic proti tomu. Důležité je přece nezaspat a začít používat termín „nová ekonomika“ včas. Kdo by chtěl ztratit na trhu s tímto termínem svůj podíl? Čím více lidí jej používá, tím větší ztrátou by bylo nepoužívat jej také.
Stejná logika ale platí i pro trh vědeckých myšlenek. Vědci se také snaží svými příspěvky obsadit alespoň nějakou část trhu s pojmem „nová ekonomika“. Kdo přijde pozdě, nemusí už najít na tomto specifickém trhu žádné místo. Kdo přijde první, může vyhrát. Dobrým příkladem jsou Američané DeLong a Froomkin. Jako jedni z prvních sepsali v roce 1998 svůj pohled na „novou ekonomiku“ v textu The Next Economy (Příští ekonomika), který se stal jedním z nejcitovanějších článků posledních dvou let. Jako lídři vědeckého trhu s tímto termínem výrazně zvýšili oba svou cenu poté, co se trh začal rozšiřovat. A rozšiřuje se stále, důkazem čehož budiž nakonec i tento text. DeLong podle zpráv na internetu dnes údajně inkasuje za přednášku dvakrát více než v roce 1997. Podobným příkladem úspěšného lídra trhu s pojmem „nová ekonomika“ je u nás třeba Petr Koubský.
Je zjevné, že tam, kde je konkurence na vědeckém trhu největší, tedy v USA, je i diskuse o obsahu tohoto termínu nejbouřlivější. Málokdo si chce nechat ujít příležitost promluvit o kořenech amerického růstu. Jak jinak si vysvětlit, že v devadesátých letech se podobné hospodářské zázraky odehrávaly i mimo USA a téměř se o nich nemluví. Statistiky OECD jasně ukazují, že stejně dlouhé nepřetržité období růstu jako USA zaznamenala v posledních 10 letech i Austrálie. Jen její průměrný roční růst byl ještě vyšší (3,5 % v Austrálii a 3,3 % v USA). Stejně rychle jako USA rostlo v posledních deseti letech Norsko a Nizozemí a Nový Zéland jen o pár desetinek zaostávají. A slyšel někdy někdo v posledním roce o „internetové ekonomice“ v Austrálii, na Novém Zélandě či v Holandsku?
