Mívám často projevy a rozhovory o libertarianismu. Často musím začít prostě tím, že vysvětlím, co to libertarianismus je. Vždycky hledám účinné způsoby, jak tlumočit základní libertariánské myšlenky. Takže dnes stručně vyložím svých deset nejlepších způsobů, jak mluvit o libertarianismu.
10. Když v nejširším smyslu mluvím o Američanech, kteří mají libertariánské názory, často používám populární novinářskou frázi „fiskálně konzervativní a sociálně liberální“ – tak jako ve svém novém ebooku, který jsem napsal s Davidem Kirbym a Emily Ekinsovou, The Libertarian Vote: Swing Voters, Tea Parties, and the Fiscally Conservative, Socially Liberal Center.
9. Také mám rád krásný výrok Adama Smithe „jednoduchý systém přirozené svobody“. Nastavme jednoduchá pravidla, ochraňujme práva lidí – a svoboda je to, co nastane přirozeně.
8. Nejvýmluvnějším dílem libertariánské literatury za celou historii je Deklarace nezávislosti od Thomase Jeffersona a „život, svoboda a hledání štěstí“ je vynikající vyjádření libertariánské vize.
7. Mám rád tuto málo citovanou větu od Ayn Randové:
Pokud se lidé dobré vůle chtějí sejít za účelem obhajoby rozumu a vybudování racionální společnosti, měli by začít tím, že budou následovat příklad kovbojů z westernů, kdy jim šerif u dveří do konferenční místnosti říká: „Pánové, nechte své zbraně přede dveřmi.“ Přesně tak. Civilizovaní lidé se spoléhají na přesvědčování, ne sílu.
6. Někdy vystavím svůj projev kolem tří klíčových myšlenek libertarianismu. Spontánní řád: pochopení, že většina řádu ve společnosti – od jazyka přes právo k ekonomice – se rodí přirozeně, bez centrálního plánu. Přirozená práva: práva na život, svobodu a majetek, která máme z podstaty, nikoliv jako dar od vlády. A ústavou omezená vláda: politický systém, který ochraňuje naše práva, aniž by omezoval naši svobodu.
5. Na základě přesvědčování Toma Palmera jsem si připravil řeč, nebo aspoň její úvod, na téma, že: „Libertarianismus je aplikováním vědeckého přístupu a rozumu na studium politického zápasu a politických řešení.“ To znamená, že libertariáni žijí v realitě, ne ve světě kouzel. Víme, že vlády nemají kouzelné schopnosti ignorovat zákony ekonomie a lidské přirozenosti.
4. Inspirován bestsellerem Roberta Fulghuma Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, rád říkám lidem, že podstatu libertariánství – což je také podstata civilizace – se naučí ve školce: Nebijte cizí lidi. Neberte jejich věci. Dodržujte sliby.
3. Další pádné vysvětlení, které se mi líbí, pochází ze středoškolského libertariánského newsletteru z doby zhruba před dvaceti lety: Pravidla medvěda Smokeyho (oficiální maskot americké správy lesů – pozn. překl.) pro bezpečné používání ohně platí také pro stát – udržujte ho malý, udržujte ho v ohraničeném prostoru a hlídejte ho.
2. Ve svojí knize Libertarianism: A Primer (Liberalismus v teorii a politice, Liberální institut 2002) popisuji základní libertariánský princip takto: Důsledkem liberálního principu, že „každý člověk má právo žít svůj život tak, jak chce, pokud neporušuje stejná práva jiných“, je toto: Nikdo nemá právo iniciovat násilí proti osobě nebo majetku kohokoliv jiného.
Tento „axiom neagrese“ je asi nejvíce spojován s Ayn Randovou a Murrayem Rothbardem, ale má kořeny už u Spencera, Milla, Locka, Pufendorfa a dokonce u Epikura.
1. A nakonec nejlepší způsob, jak mluvit o libertarianismu – nebo aspoň věta, která se mi osvědčila, když jsem mluvil o Liberalismu v teorii a politice v různých talk show. „Libertarianismus je myšlenka, že dospělí jedinci mají právo a odpovědnost k tomu, aby činili důležitá rozhodnutí o svých životech.“ Každé slovo je tam důležité: Mluvíme o jedincích. Mluvíme o dospělých lidech; otázka práv dětí je mnohem komplexnější. Odpovědnost je stejně tak důležitá jako práva. Samozřejmě dnes vláda tvrdí, že má pravomoc dělat spoustu těch rozhodnutí za nás – kam máme posílat děti do školy, co můžeme kouřit a jak si musíme spořit na důchod. A proto je pro nás důležité šířit myšlenky svobody a dělat to tak účinně, jak můžeme.
David Boaz je výkonným viceprezidentem Cato Institutu. Článek vyšel v Cato Policy Report leden–únor 2013. Přeložil Martin Pánek.
