Poslední dobou se často diskutuje o otázce vyplácení odškodného za otroctví. Jeho zastánci tvrdí, že by americká vláda měla vyplatit Američanům afrického původu finanční odškodné pouze proto, že ve Spojených státech existovala od založení po dobu téměř stovky let instituce otroctví.
Pro toto tvrzení se uvádějí tři hlavní argumenty: (1) následky otroctví bránily ekonomickému rozvoji Američanů černé pleti; (2) odškodné by mohlo posloužit jako náprava historické křivdy, kterou Spojené státy spáchaly; (3) chudí černoši by tak získali větší pohotové příjmy, čímž by se zvýšila jejich životní úroveň a celá černá společenství by dostala šanci se pozvednout.
Na první pohled mají tyto argumenty v sobě špetku legitimity. Avšak vzhledem k potenciální kontroverzi, kterou toto téma nepochybně vyvolá, je důležité podrobně prozkoumat premisy, na nichž tyto argumenty spočívají. Pokud se chceme dobrat nějakého výsledku, musíme se nejprve podívat na samotnou instituci otroctví z historické perspektivy.
Otroctví existovalo jakožto institut na každém obydleném kontinentě na zeměkouli po dobu nejméně 4000 let zaznamenaných dějin.
Jednalo se o skutečně globální jev: Evropané zotročovali jiné Evropany, obyvatelé Asie si zotročovali jiné Asiaty, Afričané si dělali otroky z jiných Afričanů a původní obyvatelé Ameriky zotročovali ostatní příslušníky své rasy. Samotný anglický výraz pro otroctví je ve skutečnosti odvozen od výrazu Slav, který označuje Slovany. Ve středověku a v prvních obdobích Osmanské říše se slovanské vesnice na území dnešní Jugoslávie (Srbska) a Chorvatska stávaly pravidelně obětmi nájezdů barbarských pirátů, arabských obchodníků s otroky a osmanských dobyvatelů, kteří hledali muže, ženy a děti, aby je odvlekli do otroctví. V osmnáctém století bylo běžné, že až polovina otroků prodávaných na ostrově Zanzibar – arabské kolonii poblíž východního pobřeží Afriky – byla kavkazského typu. Krátce řečeno, zotročovali se lidé všech ras, nejen černoši, a prakticky každá kultura na světě má důvod ke stížnostem.
Otroctví na Západě bylo výjimečné pouze tím, že bylo právě zde zrušeno. Jedním z nejstarších dokumentů kritizujících otroctví byl list papeže Pia II. z roku 1462, který otroctví odsuzuje jako „velký zločin“. Britští abolicionisté, z valné většiny evangeličtí křesané, se zasadili o legislativní revoluci, díky níž došlo k osvobození otroků v Británii a jejích koloniích.
Jakmile se na Západě dalo hnutí za zrušení otroctví do pohybu, byl to v podstatě nevratný proces. To platilo zejména pro Spojené státy, kde bylo pod vlivem ideologických základů ústavní republiky stále obtížnější odpírat otrokům jejich práva. Zrušení otroctví ve Spojených státech představovalo historicky významný morální mezník, a to nejen pro tuto zemi, ale i pro celý svět. Na konci devatenáctého století bylo již otroctví na Západě neexistující institucí a udržovalo se pouze v malých ostrůvcích v Africe, Asii a na Blízkém Východě.
Bránilo otroctví ekonomickému pokroku černochů?
Ekonom Thomas Sowell dochází ve svém významném díle Civil Rights: Rhetoric or Reality (Občanská práva: rétorika nebo skutečnost) po vyčerpávajícím statistickém výzkumu k závěru, že drtivá většina černých i bílých Američanů považuje počet černošských obyvatel žijících v bídě za větší, než je ve skutečnosti. Většina dotazovaných bělochů i černochů se domnívá, že pod oficiální hranicí chudoby žijí tři čtvrtiny Američanů černé pleti, zatímco podle sčítání lidu z roku 2001 je to ve skutečnosti pouze jedna čtvrtina.
Jaké jsou příčiny tohoto rozšířeného omylu? Na vině je částečně všeobecné ztotožňování přívlastků „černý“ a „chudý“. V 60. letech bylo politicky výhodné spojovat bídu, absenci vzdělání a život v útlaku s černou barvou pleti. Pro bojovníky za občanská práva bylo rétorickou nutností zaměřit pozornost veřejnosti na věc černochů z jihu Spojených států a zapojit emoce bílé většiny proti otevřenému jižanskému rasismu.
Tato politická strategie však měla na vznikající černou střední třídu nepředvídaný dopad. Podle logiky typu „černýrovná se chudý“ začala černá střední třída v okamžiku, kdy dosáhla lepších možností, vzdělání a majetku, být nutně méně „černá“. Odtud možná také postoj černošského establishmentu vůči soudci amerického Nejvyššího soudu Clarenci Thomasovi a poradkyni prezidenta pro národní bezpečnost Condoleeze Riceové. Černošská identita v podstatě ustrnula v 60. letech.
Obraz bídou trpících černochů závislých na vládních podporách je bohužel stále udržován při životě rasovými demagogy, jako jsou Jesse Jackson či Al Sharpton, kteří se snaží z šíření tohoto stereotypu těžit politický zisk. V politice odjakživa platilo, že šarlatáni usilující o politickou moc profitují z voličů trpících pocitem ublíženosti.
Existuje tedy nějaký odkaz otroctví, který by dnes brzdil ekonomický pokrok amerických černochů? Zkusme se podívat na některá čísla. Velké obchodní firmy už dlouho sestavují na základě vládních statistik „hrubý národní produkt“ (HNP) obyvatel černé pleti, aby tak určily jejich finanční váhu. Ve skutečnosti jde o špatně zvolený termín, protože označuje pokus o změření celkové spotřeby, a nikoli výroby zboží a služeb u černé menšiny. Černošští političtí představitelé tuto statistiku často uvádějí ve snaze přesvědčit americké podniky, aby produkovaly více zboží, které by vyhovovalo preferencím černochů. Ukazuje se, že kdyby američtí černoši měli vlastní, samostatnou zemi, představovala by 11. největší ekonomiku na světě.
Kromě toho, že představují zámožnou demografickou skupinu (bohatší než 90 procent světové populace), vykazují američtí černoši vyšší průměrnou délku života než černoši v Africe a v karibské oblasti, ba dokonce než běloši v řadě oblastí východní Evropy a Latinské Ameriky. Američtí černoši vykazují také větší míru gramotnosti a vyšší procento dosažených vysokoškolských titulů než černoši v Africe. Vzestupná sociální mobilita amerických černochů od obnovy země po občanské válce až po současnost je důkazem jejich kreativity a přizpůsobivosti. Odškodné je nejen zbytečné jakožto finanční náprava, ale znamenalo by také urážku pro množství úspěšných Američanů černé pleti, kterým se podařilo vymanit se z chudoby v době před i po hnutí za občanská práva.
Kdo dostane co?
Pokud se zastánci odškodného obrátí k soudům, bude zajímavé sledovat, podle jaké zásady budou určovat, kdo má právo na jaké odškodné. Z mnoha příčin to bude héraklovský úkol.
Rasová čistota je v důsledku staletí migrace, dobyvačných tažení a etnického míšení spíše sociální konstrukt než biologická skutečnost. Smíšená manželství mezi příslušníky černé a bílé rasy vedla za poslední dvě století v Americe k vytvoření rozsáhlé populace jedinců, kteří tuto ostrou dichotomii popírají.
Rasově smíšené populace v jiných částech světa, kupříkladu v Latinské Americe, si pro sebe vytvořily různé klasifikace podle poměru příslušné rasy v krvi, jdoucí až k jedné osmině. Ve Spojených státech se však praxe rasové klasifikace vyvíjela odlišně.
Ve snaze upřít dědická práva nem
anželským potomkům, jejichž matkou byly otrokyně, si majitelé plantáží na pováleném Jihu vytvořili ono obávané „pravidlo jedné kapky“, které mělo bránit soudům, aby jejich rasově smíšené potomky nazývaly jinak než „černoši“. Nomenklatura této rasistické praxe přetrvala až do současnosti a řídí se jí jak bílí, tak černí obyvatelé, ačkoli ve většině případů si její diskriminační původ ani neuvědomují. Stačí si uvědomit, že o Vanesse Williamsové nebo Colinu Powellovi se hovoří jako o černoších navzdory jejich rasově různorodému původu.
Budou snad v situaci takovéto rasové nejednoznačnosti rozdělovači případného odškodného žádat potvrzení o rasové čistotě? Taková myšlenka je zvrácená.
Dalším úskalím při vyplácení odškodného by byla skutečnost, že určité procento černochů bylo volných ještě před zrušením otroctví, protože se vykoupili nebo je soucitní otrokáři propustili. Mají jejich potomci právo na odškodné?
V poválečném New Orleans se nezřídka stávalo, že svobodní černoši vlastnili otroky. Skutečnost, že lidé černé pleti měli otroky, je velmi ožehavým a diskutovaným bodem. Je pravdou, že drtivá většina černochů, kteří si kupovali otroky, tak činila ve snaze dostat na svobodu příbuzné či přátele. Existuje však řada patřičně zdokumentovaných případů černošských otrokářů, kteří v Louisianě drželi své otroky v poddanství po celý život.
Otrokářství amerických černochů představuje vážný zádrhel pro spravedlivé rozdělení odškodného. Jen málo Američanů, a už černých nebo bílých, zná dostatečně dobře svůj rodokmen, aby mohli s jistotou určit podrobnosti ohledně činnosti svých předků před dvěma sty lety.
Pak je tu případ afrických a karibských přistěhovalců v době po občanské válce. Odhaduje se, že tato podskupina černochů představuje tři až pět procent z celkové černošské populace ve Spojených státech. Budou tito lidé platit, nebo dostávat odškodné?
Další odškodné?
V některých ohledech by se dalo argumentovat, že odškodné za otroctví už zaplaceno bylo. Toto implicitní odškodné mělo, jak se uvádí, formu přímých peněžních transferů ve formě sociálních dávek či nepeněžních dotací, jako byly např. kvóty na přijímání zaměstnanců či studentů. Programy založené na přednosti určité rasy, např. tzv. „affirmative action“, umožnily stovkám tisíc černochů dostat se na vysokou školu či získat místo na základě odlišných kritérií, než jaká se uplatňovala u ostatních skupin obyvatel.
Neměli bychom přehlížet, že největší ironií otroctví v Americe je to, že potomci lidí přivlečených přes Atlantik z Afriky jsou na tom prokazatelně lépe než potomci těch, kteří zůstali ve své domovině. V subsaharské Africe najdeme některé z nejchudších zemí, jejichž obyvatelé žijí v těch nejbídnějších podmínkách na světě. Nemoci, války a hladomory jsou zde na denním pořádku, přičemž zkorumpované vlády v čele s vojenskými a zlodějskými diktátory jsou zárukou toho, že ekonomický růst a rozvoj obyčejných lidí nepatří mezi priority. Americký reportér Keith Richburg dochází ve své knize Out of America: A Black Man Confronts Africa (Mimo Ameriku: Černoch v konfrontaci s Afrikou) k závěru, že američtí černoši by měli považovat za štěstí, že unikli marasmu, v jakém se dnes Afrika nalézá.
Nejen černoši, ale všichni Američané by měli považovat za štěstí, že se narodili ve společnosti s největšími možnostmi vzestupu. Americký sen není mýtus, ale realita – a to realita natolik lákavá, že se každoročně snaží k našim břehům dostat desítky tisíc lidí z celého světa. Výhody života ve Spojených státech tedy oslabují, ne-li zcela potírají jakékoli opodstatnění argumentů ve prospěch skupinového vyplácení kompenzací černochům za to, co se stalo jejich předkům.
V systému, kde politici kradou peníze Petrovi, aby je mohli dát Pavlovi, se tito politici mohou, jak kdysi poznamenal George Bernard Shaw, vždycky spolehnout na podporu Pavla. Ale povede toto přerozdělení bohatství k něčímu obohacení? Ano. Lidé, kteří dostanou těžce vydělané peníze odebrané daňovým poplatníkům, na tom budou z materiálního hlediska nepochybně lépe. Chceme-li však posuzovat, zda je taková politika zdravá, je třeba se dívat dál než jen na okamžitý efekt a snažit se rozpoznat, jaký bude dopad na ostatní skupiny.
Z tohoto pohledu by totiž odškodné nepředstavovalo ekonomický stimul, protože by znamenalo pouze přesun majetku od toho, kdo jej vyprodukoval, k někomu jinému – nedošlo by k vytvoření žádného nového bohatství. Použijeme-li moudrost Frédérika Bastiata a pokusíme se podívat na to, co ve veřejné politice není vidět, můžeme konstatovat, že proti viditelným ekonomickým výhodám odškodného stojí neviditelné příležitosti, kterých se budou muset vzdát daňoví poplatníci. A přeneseme-li tuto zásadu do kontextu, kterým se zabýváme, jak může někdo tvrdit, že by utrácení peněz z odškodného ze strany černochů představovalo hospodářský stimul?
Ekonom jako takový nemůže vynášet normativní soudy o určitém programu, a zůstat přitom věrný své disciplíně. Nemůže nám poradit, jak napravit historický zločin otroctví (za předpokladu, že jej po tak dlouhé době vůbec lze napravit). Co nám však ekonomie může říci, je to, že pokud politici uberou z bohatství jedné skupiny, aby zaplatili odškodné jiné skupině, protože třetí (již zemřelá) skupina se před 150 lety dopustila křivdy na čtvrté (již zemřelé) skupině, vznikne z toho obrovské množství problémů. Největším z nich by byla rasová nesnášenlivost a rozjitření vpravdě oslabujícího pocitu ukřivděnosti mezi černošskou mládeží.
Za co mohou současní daňoví poplatníci?
Ze všech tří hlavních argumentů ve prospěch odškodnění je nejiracionálnější ten o náhradě škody. Na jihu Spojených států bylo sice velmi rozšířené otroctví, ale nikoli otrokářství. Odhaduje se, že otroky vlastnilo jen 10 % bělochů. Naprostá většina lidí otroky neměla, protože jim chyběly bu finanční nebo zemědělské zdroje, které by práci otroků umožňovaly. Otrokářství bylo omezeno na silně koncentrovanou, bohatou jižanskou elitu – pozemkovou aristokracii.
V současnosti žijeme v zemi s 285 miliony obyvatel. Vzhledem k přistěhovalectví můžeme s jistotou tvrdit, že většina bělošských obyvatel této země jsou potomci přistěhovalců z doby po občanské válce, kteří neměli s otroctvím nic společného.
Mnohé etnické skupiny, které dorazily k americkým břehům počátkem dvacátého století, jako třeba Irové, evropští Židé a Číňané, se staly obětmi silné diskriminace. S každou další generací si však etnické skupiny vytvářely profesionální dovednosti, znalosti a kulturní normy, nezbytné pro plnou asimilaci a vzestup na vyšší socioekonomické úrovně v rámci hlavního proudu americké kultury.
Proč by tedy měli být potomci těchto skupin, nemluvě o lidech, kteří jsou Američany teprve v první generaci, finančně zavázáni černochům jakožto skupině? V americkém právním systému spočívá náhrada škody na principu příčiny a následku – člověk platí náhradu za škodu, kterou způsobil. V případě otroctví neexistuje žádný žijící viník, který by za tento zločin mohl zaplatit.
Pravděpodobně nejzávažnější omyl, kterého se zastánci odškodného dopouštějí, není ekonomického, ale filosofického c
harakteru. Představa, že lze učinit zadost spravedlnosti tím, že se jedné skupině odeberou peníze ve prospěch jiné kvůli činu, který první strana nespáchala a druhá neutrpěla, znamená otevřenou kolektivistickou urážkou pro americký ideál individualismu. Lidé nejsou zaměnitelné figurky, ale jednotlivci zodpovědní za vlastní jednání. Otroci a otrokáři jsou po smrti, a nikdo je nemůže přivést nazpět.
Naše Ústava zavedla rámec pro rovnost všech jednotlivců před zákonem a pozdější zákony odbouraly zbývající rasově založené bariéry bránící svobodě, aby mohli černoši stejně jako běloši požívat výhod tohoto jedinečného systému. Jediným řešením rasového problému v Americe je proto oddanost zásadě individualismu.
