Vypořádání pozůstalosti je vážná věc. O tom asi nebude sporu. Mnohdy to bývá záležitost značně nesnadná. To si jistě také každý dovede představit. A vždy je to záležitost nadmíru úřední, což by mělo být udivující. Jde přeci o vypořádání soukromého majetku mezi soukromými osobami, pokud tedy pomineme tzv. odúmr, kdy dědí stát, protože nejsou žádní dědicové.
Jakmile se dědický soud dozví o úmrtí člověka, obvykle z úmrtního listu, zahájí dědické řízení. Podle místa trvalého pobytu zemřelého pak přidělí projednání věci určitému notáři, který celou věc vyřídí za soud jako tzv. soudní komisař. Notář si napřed pozve vypravitele pohřbu k předběžnému šetření, kde zjišťuje údaje o majetku zemřelého a o dědicích. K tomu dříve docházelo asi tak za měsíc od smrti zůstavitele, nyní asi za měsíce 3, a to kvůli novému matričnímu zákonu, který nedovoluje matrikám uvést na úmrtním listě vypravitele pohřbu – toho tedy nyní musí notář sám zjišťovat.
Po předběžném šetření se nechá ocenit případný nemovitý majetek a vyhledávají se dědicové a obvykle tak do 3-4 měsíců se svolají dědicové k jednání. Na tomto jednání notář usiluje o to, aby se dědicové o vypořádání majetku dohodli. Pokud se dědicové dohodnou, notář dohodu zachytí a pošle ji soudu, který ji schválí nebo neschválí, podle toho, zda je v souladu se zákonem nebo nikoli. Jestliže se dědicové nedohodnou, notář připraví pro soud návrh, že celou pozůstalost mají dědicové ve spoluvlastnictví a soud takový návrh potvrdí. Nakonec dědicové notáři zaplatí za jeho nevyžádané služby poplatek. Notář si pak nezřídka stěžuje, že je to málo za tolik práce.
Stát tedy při vypořádávání dědictví nutí lidi dělat to, co by stejně sami dělali a ještě jim k tomu vnucuje své pracovní tempo a požaduje za to poplatky.
Jak by se dalo při vypořádávání dědictví bez notáře obejít je zjevné. Obecně by měla platit zásada, že se respektuje přání zůstavitele, který by k tomu měl sepsat závě. V zásadě tomu tak je, odkazující je nicméně omezen v tom, že potomkům se musí dostat určitý díl pozůstalosti, ledaže by byli vyděděni, přičemž vydědit potomky lze jen za určitých okolností.
Jestliže zůstavitel nezanechal závě, měla by platit zásada, že podíl na dědictví budou mít ti, kteří se na tom shodnou, přičemž zde nebude nikdo, kdy by takovou dohodu na základě zákona účinně napadl. Pokud by se k podílu hlásila osoba, kterou by si ostatní nepřáli, přišel by ke slovu zákon, který určuje, kdo je za jakých podmínek dědicem. Tito zákonní dědicové by si pak majetek rozdělili dohodou. Objevuje se námitka, že mnozí lidé by si počínali nedbale a například v případě nemovitostí by nevyřídili na katastru nemovitostí přechod vlastnictví a vedlo by to ke zmatkům. To jistě vedlo, ale potíže by z toho měli jen a pouze tito nedbalí lidé (a jejich dědicové), takže není zřejmé, proč je kvůli tomu potřeba obtěžovat takové množství lidí a honit je po úřadech, dokonce vlastně po soudech, protože řízení o dědictví je běžným soudním řízením a účastníkům lze za „nekázeň“ udělit až 50 000 Kč pokuty (k čemuž pokud vím naštěstí nedochází). Rovněž existuje názor, že hlavním smyslem dědického řízení před soudem a tedy potažmo notářem je ochrana věřitelů. Vyvrátit se dá stejně jako námitka předchozí. Jednak je věcí věřitelů, aby si své pohledávky zajistili, jednak notář stejně není schopen věřitele vyhledat. K námitce, že by někteří pozůstalí dědictví před dalšími dědici zatajili, je třeba poznamenat, že to je možné a nepochybně by se to dálo – stejně jako dnes. Notář při vyhledávání dědiců vychází prakticky pouze z informací získaných na začátku od vypravitele pohřbu. Obejití některého dědice je nicméně riskantní – ten se kdykoli v promlčecí lhůtě může ozvat a svůj díl vysoudit. Ostatně první k pozůstalosti příchozí dědicové se v lecčems bez notáře obejdou. Movité věci, kromě snad bytového zařízení, se v řízení o dědictví téměř nikdy neprojednávají. O peníze, obrazy, šperky, fotoaparáty a podobné věci se totiž dědicové téměř vždy podělí aniž by o nich notář měl ponětí. Dělají to obvykle proto, aby snížili notářský poplatek, což je sice nezákonné, ale je otázka, nakolik je to nemravné, když o notářovy služby nestojí. Někdy jsou při tom někteří dědicové ošizeni, jenomže to pouze dokládá notářovu zbytečnost, když není schopen tomu zabránit. Předmětem řízení jsou tak obvykle pouze nemovitosti, protože k přechodu vlastnictví na dědice je u katastrálního úřadu potřeba rozhodnutí soudu, dále peníze na vkladních knížkách na jméno, cenné papíry na jméno a auta. Je samozřejmé, že pokud by se dědictví vyřizovalo bez účasti státu, měl by katastrálnímu úřadu k přechodu vlastnictví nemovitosti stačit úmrtní list a dědická dohoda – ostatně otázka nezbytnosti katastrálního úřadu pro vznik vlastnictví k nemovitosti by stála za samostatný text. Obdobně by tomu bylo u převodu automobilu. U peněz a cenných papírů je věc ještě jasnější – způsob převodu vlastnictví v případě úmrtí by si původní vlastník bu dohodl s tím, u koho jej má uloženo, nebo by se vlastnictví převádělo podobně jako jsem to navrhl u nemovitostí.
Dědicové by si samozřejmě mohli k pomoci s vypořádáním dědictví najmout znalce práva nebo kohokoli, komu důvěřují, a u složitějších případů by tak jistě činili. Jako objednatelé služby by pak byli pokud jde o cenu a termíny omezeni pouze podmínkami druhé strany – nelze očekávat, že by byly drastické, protože dědické právo není až tak složité, takže vzniku četné konkurence by nic nebránilo a jistě by vykonala své. (Tady je nutno poznamenat, že mnohdy celé řízení o dědictví provádí nikoli sám notář, ale jeho zaměstnanec, často vyškolený středoškolák, notář nakonec spis jen podepíše, někdy ani to ne.) Teprve v případě sporu o to, kdo je dědicem, kdo co zdědí či co ve skutečnosti bylo v majetku zůstavitele, by přišla na řadu rozhodčí agentura, na které by se dědicové dohodli. Teprve když by neshoda byla naprostá, přišlo by na řadu právo každého podat určovací žalobu.
Zásadní námitkou vůči povinné účasti státu na vypořádání dědictví je ovšem skutečnost, že nabytí dědictví je závislé na usnesení soudu, tedy na úkonu státu. Není to jen běžná obtěžující úřední kostrbatost, která ztrpčuje život dědicům, co je na současném způsobu vypořádání dědictví nepříjemné. Možná větším nebezpečím je skutečnost, že pro stát není problémem v případě potřeby přístup k dědictví některým „nevhodným“ lidem ztížit. Stačí drobná novela, že soud vypořádání dědictví schválí pouze tehdy, když dědicové předloží vybrané dokumenty, například potvrzení státní i všech městských policií, že nedluží na pokutách, potvrzení berního úřadu, že nedluží na daních – další podněty přenechám socialistům, jsou v tom lepší.
