Zástupci členských i kandidátských zemí EU v Konventu přišli pod vedením Valéry Giscarda D’Estaigna s návrhem prvních šestnácti článků nové evropské (unijní) ústavy. Na první pohled tento návrh vzbuzuje pocit nedotknutelnosti, ostatně proto je celý zahalen do nekonkrétních termínů typu sociální soudržnost, evropská solidarita, rovnost příležitostí, sociální ochrana, udržitelný rozvoj, různorodost, společná politika, které můžeme číst doslova v každé druhé větě textu a která se stávají základem pro budoucí, již dnes vznikající evropský newspeak.
Hned první odstavec prvního článku ujistí každého o tom, že návrh rozhodně nepředstavuje krok k Evropě svobody a demokracie. Zmínka o Unii, kde by měly být „koordinovány politiky členských států“ a která by měla zajišťovat „určité společné pravomoci na federální úrovni“ je smutnou předzvěstí následujících odstavců, které v podstatě pohřbívají koncept Evropské unie jako společenství suverénních a dobrovolně kooperujících států.
Návrh ve svém třetím článku dokonce smíchává dohromady několik částečně protichůdných cílů. A tak zatímco se můžeme dočíst o Evropě s „vyrovnaným ekonomickým růstem“, „svobodným obchodem“, „vysokou mírou soutěživosti“ etc., ve stejné větě vidíme tu samou Evropskou unii jako oblast s „trvale udržitelným rozvojem“ a „sociální spravedlností“. Věta končí poukazem na EU jako „ekonomickou a monetární unii zaměřenou na plnou zaměstnanost….“. K nedohledání je vysvětlení, jak může konvenovat snaha o svobodný trh a vyrovnaný ekonomický růst s cílením na plnou zaměstnanost a se současným pojetím sociální spravedlnosti, trvale udržitelného rozvoje a ostatních módních, ale jinak prázdných výrazů.
Následující věta stejného článku říká, že Unie by měla „zajišovat ekonomickou a sociální soudržnost, rovnost mezi mužem a ženou, sociální ochranu a ochranu životního prostředí a taktéž rozvíjet vědecký a technologický pokrokvčetně objevování vesmíru“. Zatímco poslední „kosmické“ sousloví je spíše k smíchu, představa bruselských úředníků/zákonodárců ustavujících jednotné standardy pro rovnost pohlaví, ochranu přírody atd. pro tak rozdílné země jako jsou Velká Británie, Slovensko, Švédsko či Řecko je strašidelná.
Devátý článek potvrzuje již vyřčené a zpečeťuje tak navždy Evropu jako federaci, nebo po zavedení takového principu je de facto nemožné nastolený vývoj zvrátit:
„Ústava a právo přijaté unijními institucemi při vykonávání kompetencí jim ústavou svěřených budou nadřazeny právu národních států.“
Jako zásadní se jeví články 13 a 14, které upravují představu koordinované ekonomické a společné zahraniční politiky. Unijní orgány by měly do určité míry koordinovat ekonomické politiky členských států stejně jako by jednotlivé státy měly brát v potaz nedefinovatelný pojem „společný zájem“ (common interest).
Článek 14 mluví sám za sebe:
„Členské státy budou aktivně a otevřeně podporovat unijní společnou zahraniční a bezpečnostní politiku v duchu loajality a vzájemné solidarity. Zdrží se veškeré činnosti jdoucí proti zájmům unie nebo hrozící podkopáním její účinnosti.“
V tomto momentě již nikdo nemůže zpochybnit směr, kterým se Evropa ubírá. Tím je absolutní federalizace s relativně malou rolí současných států. Produkt Konventu v podobě prvních šestnácti článků je o to smutnější a výmluvnější, že se na jeho tvorbě mohli podílet již i zástupci kandidátských zemí včetně České republiky. Je to další zásadní důvod, proč říci „NE“ během nadcházejícího referenda.
Českým občanům navíc v současné době hrozí, že budou oklamáni. Půjdou-li při letošním jarním referendu přeci jen vhodit „ANO“ do volebních uren jako souhlas se vstupem do Evropy v současné podobě, budou zřejmě nemile překvapeni. Mezi datem referenda a datem případného vstupu ČR do EU (1. 1. 2004) je ještě jedna významná událost – prosincový Římský summit EU. Pokud tam budou přijaty závěry Konventu, tedy zmiňované články jednotné ústavy, budeme na Nový rok vstupovat do naprosto odlišného uskupení, než jsme si odhlasovali – Evropské federace.
