Evropští politici potvrdili balíčkem opatření, který představili na zářijovém summitu Evropské unie v Bruselu, neomylně svůj způsob uvažování. Kdykoliv se objeví krize, EU instinktivně volí chybné řešení.
Tentokrát byla na programu pokračující „euroskleróza,“ což je mezi ekonomy vžité označení pro dlouhodobou neschopnost Evropy vypořádat se s vysokou nezaměstnaností, nízkým ekonomickým růstem a rostoucími rozpočtovými deficity. Zvoleným řešením je další pokus o průmyslovou politiku v nevídaném rozsahu. Během příštích deseti letech se má vynaložit 220 miliard euro na výzkum a vývoj a na stavbu mostů a železnic. Evropští politici věří, že tím pomůžou růstu ekonomiky. Podle předsedy Evropské komise Romana Prodiho vytvoří tento evropský „new deal“ na půl milionu pracovních míst a tempo růstu evropské ekonomiky se zvýší o jeden procentní bod.
Evropský new deal připomíná kopii amerického originálu. Jak ovšem ukázal historik Gary Best ve své knize Pride, Prejudice and Politics, Rooseveltův New deal byl úspěchem nanejvýš co se týče politického marketingu. Po ekonomické stránce znamenal selhání. Svojí protipodnikatelskou rétorikou brzdil soukromou aktivitu. Masivní výdajové programy nikterak nepřispěly k poklesu nezaměstnanosti. Jen prohloubily recesi a průmyslovou výrobu přivedly takřka ke kolapsu. Lze říci, že New deal byl pro Ameriku třicátých let špatným dealem. Neexistuje jediný důvod domnívat se, že by to mělo v dnešní Evropě dopadnout jinak.
Společný britsko-německo-francouzský apel na přesměrování veřejných výdajů na investice do výzkumu a vývoje vychází z teze, že pro rozvoj hospodářství jsou investice do vyspělých technologií dobré. To může být pravdou. Chybou je ale domnívat se, že by tyto investice měly být investicemi evropských vlád nebo Evropské komise, které již mnohokrát prokázaly, že neomylně přiznávají podporu neschopným a krachujícím firmám. Např. holandský průmyslový gigant Philips získal během 80. a 90. let jak od Delorsovy Evropské komise tak od řady národních vlád miliardy euro dotací na výzkum a vývoj megachipů, plochých LCD obrazovek a high-definition televizí. Všechny tyto projekty znamenaly pro Philips obchodní neúspěch. Ovšem díky rozsáhlé síti politických kontaktů Philips dál získává masivní dotace a pobídky na další projekty. Ukazuje se, že než konkurence na volném trhu a znalosti, je v EU důležitější boj o vládní dotace a známosti.
Místo utrácení času a zdrojů na marné predikce budoucích úspěšných technologií a perspektivních firem a odvětví by se měli evropští politici zaměřit na legislativní změny, které by vytvořily příznivé podnikatelské klima, které netrestá podnikatelské riziko. Místo napodobování chyb Rooseveltovy administrativy 30. let by se měli poučit z úspěchů jiného amerického období – vlády Ronalda Reagana 80. let. Když Reagan zvítězil na začátku r. 1981 ve volbách, převzal stagnující ekonomiku s rostoucí inflací a rostoucí nezaměstnaností, a co je možná nejpodstatnější, převzal zemi, která ztratila téměř veškeré sebevědomí. Když po osmi letech opustil úřad, rostla ekonomika sedmý rok v řadě tempem přes 4 procenta a nezaměstnanost se snížila o 16 milionů osob. Jak to dokázal?
Podstata je v tom, že to nedokázal on. Nechal konat obyčejné Američany. Reagan udělal jen to, že osvobodil občany od těžkého břemena vládních zásahů a tím vytvořil příležitosti pro vlastní iniciativu lidí. Tím, že zjednodušil zakládání nových firem a provozování existujících, podpořil podnikatelského ducha. Zásadním snížením daní umožnil lidem, aby si domů odnášeli větší část plodů jejich práce. Skutečné poučení z Reaganovy éry je, že když bude lidem stát za to pracovat, investovat a zakládat nové firmy, budou to dělat. A tím, že to budou dělat, bude ekonomický růst rychlejší a vznikne množství nových pracovních míst, které by nedokázal „vytvořit“ žádný vládní program.
Současný americký prezident George W. Bush si z Reaganovy politiky zajisté poučení vzal. Převzal ekonomiku na pokraji recese, kdy burza klesala takřka volným pádem. Jedním z jeho prvních kroků v úřadě byl balíček snížení daní pro firmy i domácnosti. Dal také jasně najevo, že nehodlá zatížit firmy regulačním a finančním břemenem Kyotského protokolu. Bush samozřejmě udělal také řadu chyb – jako např. uvalení vysokých cel na dovoz oceli a zvýšení zemědělských dotací. Ovšem jeho rozhodnutí dát lidem větší motivaci k práci a investování se nyní po třech letech začíná vyplácet. Poslední čísla hovořící o meziročním růstu HDP za třetí čtvrtletí ve výši 7,2 % a o poklesu nezaměstnanosti o 120 tisíc osob za uplynulý měsíc, ukazují, že Bush udělal dobře, když věřil v iniciativu jednotlivců.
Evropská hospodářská mizérie bude mezitím, jak se zdá, pokračovat. HDP eurozóny nadále klesá a vyhlídka na obnovení růstu je v nedohlednu. Stavění mostů a dotování vybraných firem není cesta jak z toho ven. Dokud se evropští politici nepoučí s Rooseveltových chyb a Reaganových úspěchů, aby začali důvěřovat ve spontánní aktivitu lidí, které reprezentují, evropská stagnace bude pokračovat.
